Restart [DOKONČENO]

8.

Pohled Jakuba
Vzbudil jsem se na smrad z kuchyně. Lucka ještě spala, tak jsem se tam potichu vydal. U sporáku stál Dominik a o něco se snažil. „To dopadlo, ty vole. Co to má být?" Zešeptám. „Chtěl jsem pro Lucinku udělat palačinky. Ale jsou tam hrudky a už třetí je černá." Povzdechl si. „Dal jsi do toho vajíčka? Dvě?" Jen zakroutil hlavou. „Pořádně to rozmixuj a na pánvičku si dej trochu oleje." Zavrátil jsem oči a šel zpět do pokoje. Na tohle se nedá dívat.

Když jsem se vrátil, Lucinka pořád spala. Zrovna mi přišla zpráva. Doufal jsem, že to bude Amálie. Znovu jsme si začali psát, v což jsem ani nedoufal. Amálie byla jedna z mých prvních holek. Měli jsme spolu dlouhodobý vztah, ale následně se rozpadl, z důvodu, že jsem začal víc brát. Předtím jí to nevadilo, ale z nějakého důvodu začalo. Bylo mi to líto. Ona tak rozhodla. Samozřejmě, že jsem se jí v tom pokusil zabránit, ale nešlo to. Bude to osm let, co jsme se neviděli. A ona má zítra přijet zpět do Česka. Celou dobu byla v Seattlu v Americe.

„Ahoj strejdo." Ozvala se Lucka. „Ahoj princezno. Vyspala ses do růžova?" Jen kývla na souhlas. „Táta ti dělá snídani, moc se mu to nedaří. Běž mu pomoct." Pohladil jsem ji po zádech a ona šla. Něco pro tebe mám. Psala Amálie. Rychle jsem jí odpověděl, a protože na mě Dominik volal, šel jsem za nimi.

„Je to dobré." Pochválil jsem Dominikovi. Nebylo to tak špatné. I horší věci už udělal. „Mohlo by to být lepší. Musím to tátu naučit." Povzdechla si Lucka. „Ty umíš palačinky?" Podivil jsem se. V jejím věku jsem si udělal čaj a to jsem se u toho skoro vždy spálil.

„Tati, půjdeme ven?" Ptala se Lucinka. „Ochladilo se. Byla by ti zima. Ale můžeme jet za kluky do studia." Navrhl Dominik. „Ale já bych radši ven." „A já zas hodinky s vodotryskem." Zamračil se na ni Dominik. „Je tam zima, ven se nejde. Můžem kreslit nebo skládat puzzle. Cokoli. Ale ven se nejde." Naštval se. „Niku, klid. Pojedu na nákup. Vezmu tě s sebou Luci?" Musím Amálii něco koupit. „Jo." Kývla na souhlas. „Teple se obleč. A honem, strejda nebude čekat." Zavolal na ni.

„Dominiku, co se děje?" Netušil jsem, co to do něj vjelo. „Markéta. Měla by dneska narozeniny. Chybí mi." Posmrk. „Ale nebudu před ní brečet. Jak budete pryč, zajdu jí na hrob." To už sem přišla Lucka. Obula si botičky a bundu a my vyjeli.

Pohled Dominika
Jen, co odjeli, umyl jsem se a jel na hřbitov. Markéta měla krásný hrob. Neměl jsem kytku, ale zapálil jsem jí svíčku. I když se neumím modlit, aspoň jsem to zkusil. „Bože, doufám, že je u tebe Markétce dobře. Už ji nic netrápí, už ji nic nebolí. Jen dohlíží na to, jak se tu máme. A dává na nás pozor. Moc nám tu chybí, hlavně Lucince. Markéta, Jackpot i další na nás dohlížeji, a tak doufám, že je jim u tebe dobře." Po tváři my stekly slzy. Udělal jsem nějaký pomyslný kříž. „Nikdy na tebe nezapomenu." Zašeptal jsem, když jsem odcházel.

Jel jsem k mámě. Doufám, že mě uvítá. Nechci riskovat, že by mě Lucinka takto viděla. Chtěl jsem pro ni být tím silným tátou. „Mami?" Vešel jsem do domu. „Dominiku, co tu děláš? Je všechno dobré?" Objímala mě. „Markéta. Byl jsem na hřbitově. Dneska by měla 27, tak jako já." Posmrkl jsem. „Zlatíčko, bude to dobré. Udělám ti čaj nebo kafe?" Posadila mě do obýváku. „Kafe." Špitl jsem. Hlas jsem měl rozklepaný, stejně tak ruce. „Díky." Usmál jsem se na ni, když mi předala hrnek.

„Povídej. Řekni mi všechno, co tě trápí. Řekni mi o Markétce, Lucince, na cokoli co si vzpomeneš." Hladila mě po zádech. „Měl jsem ji moc rád. Vlastně pořád ji mám moc rád. Ale už tu není. Ten její úsměv, vždy když se na mě usmála, byl tak krásný. Úplně kouzelný. Nebo radost v jejích očích. Třeba když jsme byli v Londýně, když viděla Big Ben, London Eye a vlastně všechno. V každém parku, kde jsme tam byli, se na mě tak krásně usmívala. I její oči se usmívaly. A vždy, když se naštvala, tak byla krásná. Ještě krásnější, než byla. V očích měla plamínky radosti a... a její zrzavé vlasy tomu pomáhaly. Hlavně její výška. To na ní bylo to nejroztomilejší." Zavřel jsem oči a viděl ji před sebou. Jak se na mě usmívá. Po tvářích mi stékaly slzy a nešlo to zastavit. „Tak moc mi chybí." Vzlykl jsem. Já brečel.

„Do prdele. Já brečím. Jsem slabý." Utřel jsem si slzy. „Zlato, to je úplně v pořádku. Bude to dobré Dominičku." Tím oslovením jsem se úplně rozbrečel. Takto mi říkala jen ona. Schoulil jsem se do klubíčka a ještě víc se rozbrečel. „Mám tu být s tebou?" Pohladila mě po hlavě. Jen jsem zakroutil hlavou na nesouhlas. „Půjdu do pokoje. Abych nepřekážel."

Vstal jsem a odešel do pokoje. Za tu dobu se vůbec nezměnil. Byla jen povlečená postel a uklizeno. Byly tu ale fotky mě a Markéty. Byla tu i ta, o které jsem si myslel, že jsem ani nevytiskl. Byli jsme v Londýně, líbali se a za námi se tyčil Big Ben. Když jsem se na fotku díval důkladně, všimnul jsem si, že měla na zápěstí náramek, který jsem jí dal po měsíci našeho vztahu. D+M bylo v srdíčku.

V ten moment jsem se zlomil. Moje srdíčko se zlomilo. Byl jsem troska. Ležel jsem na posteli s naší fotkou a brečel. Pokaždé, co jsem zavřel oči jsem ji viděl. Doufám, že mi máma nevyhodila alkohol. Sáhl jsem do šuplíku ve stolu a našel vodku. Otevřel ji a začal pít.
Slzy v očích v hlavě kolotoč
Ptaj se co jak kdy a proč
Zlomený srdce
Já nepřál si to
Ani neplánoval jsem to
Věř mi že já zkoušel jsem to
Ale zlomenej jsem hluboko uvnitř
XIII Komnata zamknuto

Napsal jsem na kus papíru. Za mě dobrý text. Vytáhnul jsem další vodku a pil, dokud jsem nebyl na suchu.

„Tati?" Najednou se otevřely dveře a v nich stála Lucinka. „Do prdele. Zlato," povzdechl jsem si. Do očí se mi draly další slzy. Nechci, aby mě tak viděla. „Ty jsi opilý?" Jen jsem sklopil hlavu.

„Luci? Co se tátovi stalo?" Objevil se tu Jakub. „On se opil." Mykla rameny. „Dominiku! Vážně?! Takto se chováš jako otec?!" Vyjel na mě. Po tváři mi stékaly slzy a nešly zastavit. „Lucinko, běž za babičkou. Já si s tátou promluvím." Informoval malou a ona poslušně odešla.

„Co si o sobě kurva myslíš?! Víš, co si o tobě teď musí myslet?!" Vřískal. „Je mi to líto. Ale dneska by měla Markéta 27. Já už nemůžu. Nejde to bez ní." Na novo jsem se rozbrečel. „Hej, sorry. To jsem netušil. Ale když se podíváš zpětně, než jsi o Lucii věděl, měl jsi spoustu dalších. Ani jednou ses o ní nezmínil. A netvrď mi, že to tak nebylo." Díval se na fotku, kterou jsem pořád držel v ruce. „Jasně, že jsem nad ní nějak nepřemýšlel, ale byl to můj první dlouhodobý vztah. Zůstala mi v hlavě. A teď to nejde ven. Je to ještě horší. Dívej, jak byla šťastná. Jak já jsem byl šťastný. Už dlouho jsem nebyl tak šťastný." Popotáhl jsem. „Hlavně už nepij. Vezmu vás s Luckou domů. Ale musíš jí říct, co se tu stalo. Já jí to nevysvětlím." Pohladil mě po zádech a já se zvedl.

„Mami promiň," Přišel jsem ji obejmout. Nechtěl jsem, aby mě tak viděla. Ale teď mě tak viděla i Lucinka. To bylo ještě horší. „Zlato, mohli jsme to spolu probrat. Ne, že se zašiješ do pokoje s opiješ se. Už si s tím nelam hlavu." Dala mi pusu na čelo a Jakub nás odvezl domů.

„Luci, omlouvám se, co jsi viděla. Nechci, aby sis mě pamatovala jako tátu, který se opije, pokaždé co si vzpomene na tvou mámu. Promiň." Posadil jsem si ji na klín. „Promiň zlatíčko." Přivinul jsem si ji k hrudníku. „Máma by měla dneska narozeniny, že jo? Proto se ti po ní stýskalo?" Řekla po chvíli ticha. „Jo. Dneska by měla 27 roků. Tak jako já. Ale už běž spinkat. Zítra ti to vynahradím." Dal jsem jí pusu na čelo a ona se šla umýt. „Dobrou tati." Rozloučila se se mnou. „Pa princezno." Každý jsme zalezli do svého pokoje. Já ještě chvíli zíral na fotku, kterou jsem si vzal.

Tentokrát tu máme smutnější kapitolu. Co na ni říkáte? Co si myslíte o tom, co Dominik cítil k Markétě?