Geojitmal

Náhoda

Procházela jsem se ulicemi v Qingdao a snažila jsem se vyhýbat všem, kteří byli nejspíš trochu připití. Slavil se nový čínský rok a já jsem se jako ten největší blázen rozhodla v šestnácti jet právě sem. Bylo to tu krásné, všude sníh a probíhající oslavy. Avšak problém byli právě ty oslavy a ještě to, že jsem něco málo čínsky uměla, ale nikdo mi nerozuměl. Já jim jo, ale bylo mi to k ničemu, když jsem se nedokázala ani pořádně vymáčknout. Všude se začalo shromažďovat spousta lidí a mě začalo být nepříjemně. Zahnula jsem do nejbližší uličky, abych se vyhnula co nejvíce lidem. Jenže zrovna nejlepší nápad to nebyl. V té uličce se objevili nějací opilci.
,,Čau kočičko.'' promluvil na mě jeden z nich a z úst se mu vylinul odporný pach alkoholu a nejspíš ryb.
Vlil se do mě strach. Chtěla jsem se vrátit zpátky do davu, ale než jsem to stačila uskutečnit, přitiskl mě ke zdi. Špatně držel rovnováhu, ale i tak se mi ho nepodařilo odstrčit.
,,Pust mě!!'' okřikla jsem ho, ale nic platné.
Přimáčkly se ke mně i ti ostatní. Bylo jich pět. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem zavolat o pomoc, ale všechny fráze mi najednou z hlavy vypadli. Pokusila jsem se je nějak odehnat, ale marně.
,,Help me!'' vykřikla jsem nakonec.
Všichni se jen přiblble usmáli. Sevřela jsem pěsti a připravovala jsem se je nějak odstrčit. V tu chvíli do uličky vběhli dva Číňani a jedna Číňanka. Pokusili se je ode mě odtáhnout a něco na ně pokřikovali. Odtáhli dva, kteří radši odešli, ale zbytek se nechtěl hnout. Stále jsem se je pokoušela odstrčit, ale nic. Jednomu se nelíbilo, že se ho snaží odtáhnout, a tak vzal flašku, co ležela na zemi a rozmáchl se jí.
,,Pozor!'' vykřikla ta Číňanka směrem k menšímu Číňanovi.
Ten včas uhnul. Do uličky přiběhl další Číňan. Kopl toho opilce do zad a ten se skácel na zem. S pomocí ostatních doslovně odhodil zbývající dva a ty zůstali ležet na zemi.
,,Xie xie.'' dostala jsem ze sebe rychle.
Byla jsem v šoku z toho všeho, co jsem viděla. Všichni se na mě podívali a pak se mě zeptali, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem. Všichni odešli až na toho Číňana, co přiběhl jako poslední. Měřil přes metr osmdesát a pod očima se mu vyjímaly černé kruhy. Měl poměrně dost krátký sestřih vlasů. Působil děsivě, i přesto, že mu nemohlo být o moc víc, než mně. Bála jsem se ho, ale něco mi nedovolilo utéct, ani nic jiného.
,,Pojď se mnou, nemůžeš tady zůstat.'' řekl mi a chytil mě za zápěstí.
Chtěla jsem se mu vysmeknout a jít si po svém, ale z nějakého důvodu jsem mu důvěřovala a tak jsem se nechala vést. Vyšli jsme z té uličky zpátky do davu. Kdyby mě nedržel, jistojistě bych se mu ztratila. Dotáhl mě k pobřeží. Bylo to jediné místo, kde nikdo nebyl.
,,Co tady děláš tak sama?'' zeptal se mě.
Trošku jsem se třásla, protože jsem netušila, co chce udělat. Nedokázala jsem ze sebe nic dostat.
,,Rozumíš mi?'' podíval se na mě zmateně.
Kývla jsem.
,,Tak klidně odpověz v angličtině.''
Nadechla jsem se, ale nic jsem neřekla. Byl trpělíví, až mě to udivovalo. Chvilku jsem si skládala v hlavě, co vůbec řeknu.
,,Chtěla, chtěla jsem vidět Čínu při oslavách nového roku a nikdo nebyl tak bláznivý, aby jel se mnou.'' vymáčkla jsem se nakonec v čínštině.
,,Taky bych nejel, teda aspoň sám bych nejel.''
Udiveně jsem se na něj podívala.
,,Ty mi rozumíš? Nikdo předtím mi nerozuměl.''
,,Nebo spíš nechtěli. Nikdo tady z cizinců čínsky nemluví a ani se s tím nepočítá.'' objasnil mi.
,,Aha.'' odvětila jsem.
Chvilku jsme tam jen mlčky stáli a dívali se do země.
,,Jak se jmenuješ?'' prolomil ticho.
,,Nikita. A ty?''
,,Huang Zi Tao, ale můžeš mi říkat jen Zi Tao nebo Tao.''
,,Dobře.''
Zase jsme tam jen stáli. Přemýšlela jsem, jestli mám zůstat, nebo odejít. Z nějakého neznámého důvodu jsem mu prostě důvěřovala, i když jsem se ho bála.
,,Neboj se, já ti nic neudělám. Nejsem jako oni. Jsem sice konzervativní, ale to neznamená, že mám něco proti cizincům.'' snažil se mě nejspíš uklidnit.
,,Já vím.''
,,Ale moc na to nevypadáš.''
,,Hm.''
Chtěla jsem jít, ale zarazil mě.
,,Kam chceš jít?''
Pokrčila jsem rameny ,,Někam. Nejela jsem sem, abych stála celou dobu na pobřeží.''
,,Řekni mi, kam chceš jít a já tě tam doprovodím. Je to tu pro tebe nebezpečné.''
,,Já opravdu nevím, tak něco navrhni a já půjdu.''
Usmál se na mě ,,Tak pojď.''
Začal působit mnohem míň děsivě, když se usmál. Navíc měl krásný a upřímný úsměv. Dali jsme se do kroku. Šla jsem těsně za ním, abych ho neztratila. Když jsme se dostali do davu, projistotu mě chytil za zápěstí. Dovedl mě k malému buddhistickému chrámu. Byl nádherný.
,,Tohle je jeden z těch menších chrámů, ale líbí se mi.'' objasnil mi.
,,Je nádherný.'' dostala jsem ze sebe užasle.
,,Jsem rád, že se ti líbí.'' usmál se ,,Máš ráda cizí architekturu, co?''
Kývla jsem a taky jsem se usmála.
,,Celkově mě cizina přitahuje. Je to něco jiného a ne vždy je možnost vidět něco takového blízko mě.''
,,To věřím. Chceš dovnitř, nebo si to tady chceš projít? Tady blízko je ještě knihovna a pár dalších budov.''
,,Nešlo by obojí, prosím?'' roztomile jsem poprosila.
,,Šlo.'' zasmál se ,,Tak pojď.''
Nejdřív se zul Zi Tao a pak já. Vešli jsme dovnitř a já se sotva držela, abych nezírala s pusou do kořán. Výzdoba byla tak prostá, až to tvořilo naprostou dokonalost. Zápálili jsme vonné tičinky a poklonili jsme se soše Buddhy. Ještě chvilku jsem jen užasle koukala, když v tom mi Zi Tao naznačil, že půjdeme dál. Vyšli jsme ven a začali se obouvat. Když jsem obouvala druhou botu, ztratila jsem rovnováhu a zavrávorala jsem. Zi Tao mě pohotově zachytil.
,,Xie xie.''
Podpíral mě, dokud jsem se neobula. Potom mě ještě chvíli držel.
,,Můžeš mě pustit?'' zašeptala jsem.
Nic mi neodpověděl, ale opatrně mě pustil. Trochu jsem sklopila zrak. 'Ani na to nemysli' nadávala jsem si v duchu.
,,Neboj se, nic ti neudělám.'' usmál se a znovu mě ujistil.
,,Z toho nemám strach.'' namítala jsem.
,,Ani se do tebe nezamiluju.''
Zvedla jsem k němu oči a překvapeně jsem zamrkala. 'Jak to ví?' Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale nic ze mě nevyšlo.
,,Nemusíš vysvětlovat. Lidi, co cestují, to tak mají. Nechtějí se upnout na jedno místo, dokud nemusí.'' usmál se.
Úsměv jsem mu oplatila a kývla jsem. Až mě udivovalo, jak to chápal. Vydali jsme se dál. Prošli jsme pár malích staveb kolem a nakonec jsme zamířili do knihovny. Tolik nádherných knih a také zajímavých jsem na jednom místě snad nikdy neviděla. Co jsme odcházeli, jsem se celou dobu nemohla zbavit úsměvu.
,,Jsem rád, že se ti tam líbilo.'' prohodil.
Jen jsem se víc usmála.
,,Kolik ti vůbec je?'' zeptal se najednou.
,,Šestnáct, tobě?''
,,Taky. Jak se můžeš v šesnácti sama toulat po světě?'' zasmál se.
,,Mám chápavou rodinu.'' pokrčila jsem rameny.
Začalo hustě sněžit. Za krk mi spadlo několik sněhových vloček a tak jsem se otřásla zimou. Zi Tao si začal sundavat šálu.
,,Na, vezmi si jí.'' podal mi jí.
,,Ale...'' zarazila jsem se, když jsem se na něj podívala ,,Dobře. Xie xie.''
Řádně jsem si jí uvázala kolem krku a povzdechla jsem si. Nikdy jsem v nikom, koho neznám, neviděla tolik starosti.
,,Kolik je hodin?''
Koukla jsem se na hodinky, ale zjistila jsem, že mám český čas.
,,O osm hodin víc, než mám já.''
,,Kolik máš?''
,,Dvanáct. Takže je osm.''
,,Budu muset domů. Ale nejdřív tě doprovodím.''
,,To nemusíš.'' odmítla jsem.
,,Ale musím.'' usmál se.
Ze srandy jsem se zatvářila otráveně. Začali jsme se tomu smát. Doprovodil mě až těsně před hotel. Rozloučili jsme se, já jsem zalezla dovnitř a Zi Tao se vydal domů. Začala jsem si odkládat věci na věšák, když v tom mi došlo, že jsem mu nevrátila šálu. 'Dám mu jí zítra' pomyslela jsem si. Vysprchovala jsem se, hodila jsem něco do žaludku a šla jsem si lehnout. Usínala jsem s úsměvem na tváři. Nikdy by mě nenapadlo, že mě po Qingdao bude provázet nějaký Číňan. Ještě ke všemu tak trpělivý a ochotný.