Geojitmal

Korea?! (+omluva)

Tomáš seděl v letadle u okna, vedle něj překladatelka a vedle ní já. Ano, už nastal onen den, kdy odlétáme do Číny. Nemohla jsem se dočkat. Usmívala jsem se od ucha k uchu a hojně komunikovala s překladatelkou čínsky.
,,Letíme do Číny a vy se musíte tou hatmatilkou bavit i tady? Nechte si to." postěžoval si Tomáš.
Překladatelka ho nechtěla moc provokovat, tak jsme si povídali v češtině. A po nějaké době jsme si i začaly tykat. Jmenovala se Naomi a její rodiče byli původně z Ameriky. Navzájem jsme vyzvídaly, jak jsme se dostaly k čínštině a spousta dalších věcí. Naomi nakonec hodně zaujal důvod, proč jedu teď do Číny - já a Zi Tao. Nebála se toho a hojně se ptala. Bylo příjemné se rozkecat na toto téma.
,,Vypadá to, že jste si opravdu padli do oka." prohodila ,,Je až neuvěřitelné, jak moc pevné pouto máte za takovou chvíli."
,,Stějně se na tebe vykašlal. Není divu." zamumlal si Tomáš pod vousy.
,,Věřím, že k tomu nějaký důvod má. Není to ten typ člověka, co by nedodržoval sliby." v klidu jsem odvětila.
,,Říkáš to docela jistě vzhledem k tomu, že už jeden svůj slib porušil. Nemluvě o tom, jak krátce jste se znali."

,,Neboj se, nic ti neudělám.''
,,Z toho nemám strach.''
,,Ani se do tebe nezamiluju.''

Všechny moje orgány jakoby se namáčkli k sobě a začli se stahovat, celá jsem v sevření a do očí se mi hnaly slzy. V žádném případě jsem je ale nechtěla pustit, hlavně ne teď.
,,Pravda bolí, co?" zákeřně se usmál.
,,Jen plním, co jsem slíbila."
Snažila jsem se na sobě nedat nic zdát, i když to v tu chvíli bylo snad nemožné. Existuje důvod, proč nenapsal, stejně jako existoval důvod, proč jsme se do sebe nakonec zamilovali. Nenechám si to vzít, hlavně ne pár hodin předtím, než ho znovu uvidím.
,,Jaká místa v Qingdao máš nejradši?" změnila téma Naomi.
Vyprávěla jsem o mém milovaném pobřeží, různých uličkách a hlavně o místě bývalé komuny.
,,Jedna milá babička nám vyprávěla o svém životě, zajímavý zážitek. A taky mám oblíbené místo v Hangzhou, asi nejoblíbenější. Tam se bohužel nedostaneme. Výhled na hory je překrásný, člověk si připadá, jako by se dostal do starých obrazů." zavzpomínala jsem.
,,Nebude to pro tebe škoda neobjevovat něco nového?"
,,I doma mám stále místa, která jsou vždy jiná. A bude to navíc poprvé, co uvidím Qingdao bez sněhu." usmála jsem se spíš pro sebe.
Začalo mě zalévat příjemné teplo, konečně to všechno uvidím znovu. Od té chvíle uvědomění začlo všechno utíkat rychleji. V dalších letadlech jsme už jen všichni celou dobu prospali. Přišlo mi to až teď, že je cesta strašně náročná a vyčerpávající. Ale po dlouhých hodinách jsem se konečně dočkala cíle.
,,Wo hui lai le!" zvolala jsem.
,Jsem zpět' Byl to až neuvěřitelně uspokojující pocit tu znovu stát. Před očima se mi promítly první okamžiky po příjezdu, jak jsem tenkrát byla také nadšená, zároveň však i značně vyděšená. Když jsme vytáhli kufry před letiště, jen jsem tam chvíli stála a tupě zírala do prázdna. Vybavilo se mi poslední loučení... Povzdychla jsem si a vyrazili jsme k hotelu.
,,Určitě bude mít radost, až tě uvidí." chytla mě přátelsky za rameno Naomi.
Vděčně jsem se na ni usmála a kývla. Hotel, k mému překvapení, byl ten stejný, jako ve kterém jsem byla tenkrát. Sama pro sebe jsem se zasmála. Kdyby si mě pamatovali, určitě by se ujišťovali, jestli zůstanu.
,,Nin hao!" zvolali jsme s Naomi při příchodu.
Nikdo se neozval, tak jsme chvíli čekali. Naštěstí ne dlouho a recepční opravdu jednal rychle. Už jsem se nemohla dočkat, až si odložím věci. Každý jsme měli vlastní pokoj. 
,Je to snad vtip?' zasmála jsem se pro sebe. Byl to i ten samý pokoj. Kufr jsem odložila v rohu pokoje a okamžitě jsem skočila na postel a rozvalila se tam. Ten krásný pocit, jaký jsem měla při prvním příjezdu, jakoby se vrátil. Po chvíli jsem se posadila a drbala se ve vlasech při pohledu na zeď. Je to už doba, dost dlouhá doba. Nakonec jsem se docela neochotně zvedla a šla za ostatními. 
,,Kam chcete jako první?" zeptala jsem se, když jsem zjistila, že už na mě nějakou chvíli čekají.
,,Nejdřív tě necháme jít za Zi Taem. Přeci jen je to ten důvod, proč jsi tady." usmála se zářivě Naomi.
Jen jsem kývla jako poděkování. Dost mě to překvapilo, ale byla jsem moc ráda. Vyrazili jsme. Cestu jsem si pamatovala, jako by vedla k mému domovu. Přitom to byl jen domov někoho, kdo pro mě moc znamená. Stáli jsme před dveřmi. Srdce mi bušilo, že div nevyskočilo z těla. Nedokázala jsem zklidnit svůj tep. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Podívala jsem se na Naomi, která jen kývla, abych to udělala. Ruka už byla u dveří. Zarazila jsem se. ,Vážně to chci udělat? Vážně je to dobrý nápad?' Nakonec jsem zaklepala a kousek odstoupila. Nepřijela jsem sem, abych jen pochybovala. Za chvilku se už otevírali dveře. Srdce se mi rozbušilo ješte víc, jestli to bylo ještě vůbec možné. Doufala jsem, že otevře on, že ho konečně po takové době uvidím jako prvního...
,,Nikito, co tady děláš?" zářivě se na mě usmívala tvář Zi Taovo matky.
Srdce se mi trochu zklidnilo. Překvapilo me, že neotevřel Zi Tao, ale zároveň jsem za to byla trochu radši.
,,Chtěla jsem znovu vidět Zi Taa, tak jsem tady." upřímně jsem se pousmála.
,,Ty to nevíš? Minulý rok udělal konkurz do SM a teď je v Koreji, kde trénuje."
Cítila jsem se, jako by mi srdce vynechalo tep. Je to vůbec možné? Celou dobu jsem se snažila sem dostat jen pro to, abych zjistila, že je v Koreji? Snažila jsem si rychle vybavit hezkou vzpomínku, abych sebou nešlehla na zem. Udělalo se mi špatně, nechtělo se mi brečet, nic. Spíš by se to dalo popsat, že moje duše opustila moje tělo.
,,V Koreji?" ujistila jsem se pro jistotu.
Zmateně kývla v souhlas.
,,Nic ti neřekl?"
,,On se mi od mého odjezdu vůbec neozval..."
Zmateně přeskakovala pohledem ode mě k Naomi a Tomášovi. Nakonec pokynula rukou dovnitř.
,,Pojďte dál. Můžete všichni."
Chvilku jsem přemýšlela, ale nakonec jsem kývla a mávla na Naomi s Tomášem. Tomáš zaváhal, povzdechl si, ale vešel dovnitř a následoval nás.
,,Tohle je Naomi, překladatelka a tohle Tomáš, běželi jsme společně marathon." v rychlosti jsem je představila a pak se už slova ujala Naomi. Všichni jsme se posadili v obýváku a mezitím do toho přišel Zi Taův otec. Nechtěl se seznamovat hned, když na stole nebylo žádné občerstvení pro hosty, tak jsem nechala Naomi si povídat a překládat Tomášovi a šla jsem pomoct Zi Taovo otci do kuchyně.
,,Nečekal jsem tě tu." přiznal se.
,,Chtěla jsem vidět Zi Taa. Už mi ale bylo řečeno, že je v Koreji..."
,,Tys to nevěděla?"
Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlas.
,,Celou dobu se mi neozval, tak jsem se zúčastnila marathonu, jehož hlavní výhra byl výlet sem. Sice jsem nevyhrála, jen částečně, ale jsem tady."
,,Většího blázna Zi Tao najít nemohl." zasmál se ,,Ale teď mě svým chováním doopravdy zklamal. Tvrdil nám, že jste stále v kontaktu."
Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlas.
,,Dlouho jsem čekala a celou dobu nic. Nenapadlo mě, že už je v Koreji."
Připravili jsme nějaké občerstvení na talíře a přenesli je do obýváku k ostarním. Pak už byl Zi Taův otec ochotný se seznámit, i když se mi svěřil, že se mu Tomáš moc nezdá. Má dobré vnímání, fakt dobré. A to ho jenom viděl. Všichni jsme se posadili. Zi Taova matka si stále povídala s Naomi, tak jsme je nechali a já si povídala se Zi Taovo otcem.
,,Myslel jsem, že Zi Tao říkal, že běhat nemůžeš, kvůli problémům s dechem." podivil se.
,,Neměla bych, ale dá se to vytrénovat. Navíc, byla to jediná možnost."
Povzdechl si. Netuším, jestli jsem byla víc zklamaná já, nebo on. Ale momentálně to rozhodně byl Zi Taův otec. Radši jsme si začli povídat i o ostatních věcech. Netuším, kolik času jsme tam všichni strávili, ale rozhodně to nebyla krátká doba.
,,Asi by jste už měli jít, ať vás nezdržujeme. Ale přijďte se rozloučit, až se budete vracet." pronesla Zi Taova matka.
Poděkovali jsme, rozloučili se a vyrazili k pobřeží.
,,Dost si tě oblíbili, že?" usmála se Naomi.
,,Asi ano, vždycky se ke mě chovali hezky."
,,To je hezké, ale on se na tebe vykašlal." zašklebil se Tomáš.
Měla jsem co dělat, abych nevybouchla vzteky. Já vím, že to tak působí, ale já věřím, že důvod má. Nereagovala jsem. Procházeli jsme se kolem pobřeží asi hodinu, pak jsme zamířili k malému molu. Byl tam krásný výhled na moře. Naomi se ale chtěla procházet kolem dál, tak se oddělila a zůstala jsem tam jen já a Tomáš.
,,Naivnější holku jsem snad nepoznal. Jak si můžeš pořád myslet, že má nějaký důvod?" útočně vyštěkl.
,,Prostě důvod má. Vím to, jen zatím nevím jaký."
,,Tssss." odfrkl si.
Stoupla jsem si na kraj mola, abych viděla líp na hladinu vody. Miluju vodu a pohled na ni.
Plesk. Ozvalo se hlasité plácnutí na hladinu a žbluňknutí. Pod hladinou jsem byla téměř okamžitě, nestačila jsem se ani pořádně nadechnout a zavřít pusu. Nalokala jsem dost vody. Snažila jsem se vyplavat nad hladinu, ale jakoby moje tělo ztěžklo a potápělo se rychleji. Neměla jsem moc sil kvůli nalokané vodě, stále jsem se ale snažila. Když už jsem doopravdy nemohla, pravou ruku jsem natahovala nahoru, jako bych se chtěla něčeho chytit. Ucítila jsem tlak vody, jak někdo skočil za mnou. Že by Tomáš poslechl své svědomí a rozmyslel si, že mě vlastně schodit nechtěl. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí. Ucítila jsem, že mě někdo táhne k hladině. Ale nestačila jsem se nadechnout vzduchu, než jsem ztratila vědomí...

Je to až neuvěřitelné, že jste se po víc jak roce něčeho dočkali, že? Mám pro to vysvětlení, i když se to jako omluva moct brát nedá, toto je neomluvitelné. Je mi to moc líto, hlavně pokud někdo očekával pokračování. Krátce po tom, doslovně ani ne týden, co jsem vydala poslední díl, jsem se seznámila s jedním klukem a tak nějak jsme se dali dohromady. Vztah byl opravdu šťastný a já nedokázala psát o nešťastné lásce.
Když naše lovestory skončilo, bojovala jsem se svými vlastními problémy a na povídku jsem si doopravdy ani nevzpomněla. Ty se vyřešili až s příchodem mojí přítelkyně, se kterou jsme byly donedávna. Odjela jsem totiž studovat na rok na Taiwan a k udržení vztahu to neni ideální. Jsem tady hlavně kvůli čínštině, ale i určitému sebepoznání a při tom všem jsem si uvědomila,že chci alespoň tuto povídku dokončit. Nedokážu říct, jak často budu vydávat, ani kolik toho do určité doby dopíšu, ale chci na tom pracovat, i přesto, že moc nestíhám nic kromě školy a poznávání krás Taiwanu. A už i tohle je pokrok, ne? Budu ráda, když mi do komentářů napíšete, jestli jste rádi, že pokračuju a jestli ne, tak nevadí. Museli jste čekat doopravdy dlouho a vážně mě to mrzí. Neukamenujte mě a mějte se fajn~
PS: Ohledně Taiwanu píšu blog. Ne moc často, ale snažím se to dohnat, tak kdyby byl někdo zvědavý - yangningqing.wordpress.com