Geojitmal

Odjezd

Přišel den, který jsem nikdy nechtěla zažít, nebo alespoň ne teď. Už se mi špatně usínalo jen při představě, že Zi Taa neuvidím tak dlouho. Nedokážu si představit, jak bude vypadat odjezd... Je vůbec možné, že si dva lidé dokáží vybudovat takové pouto?
Koukala jsem se na Zi Taa, jak klidně spí, stejně jako každý jiný den. Aspoň, že on je v klidu. Opatrně jsem se zvedla, šla jsem si odbýt hygienu a sbalit si. Nechtěla jsem Zi Ta a budit a hlavně jsem toužila po tom, abychom měli víc času. Když jsem měla vše hotovo, šla jsem si k Zi Taovi zpátky lehnout. Tentokrát jsem si ale lehla k jeho zádům a objala ho.
,,Baobei?'' překvapeně zašeptal.
,,Klidně lež, jen ti chci být blízko.'' zašeptala jsem se zlomeným hlasem.
Nedokázala jsem zachovat klid. Zi Tao vydržel v klidu jen chvíli, nakonec se totiž zvedl a přinutil mě tak, abych ho pustila. Taky jsem se posadila, abych na něj viděla. Pokusila jsem se na něj usmát, ale nešlo to. Pevně mě objal a začali se mi hrnout slzy do očí. Když si toho všiml, začal mi zpívat do ucha.
,,Ni shi wo de baby~~''
,,Wo ai ni, Zi Tao.'' plačtivě jsem odvětila.
Přitáhl si mě k sobě přitáhl co nejblíž to šlo a co nejpevněji, aby mi neublížil, mě objal. Už jsem v sobě nedokázala udržet ani kousek své lítosti. Rozbrečela jsem se mu do hrudi.
,,Neplač. Neloučíme se na věky, ještě se uvidíme.'' snažil se být silný.
Stejně to nezvládl a já ucítila, jak mi jeho slzy dopadají do vlasů. Bůh ví, jakou dobu jsme tam takhle seděli a brečeli si v náručí, ale spojilo nás to jako zatím nic ne. Bylo to jako bych přesně věděla, co se mu honí hlavou a naopak. Jak můžu od někoho takhle odjet?
,,Baobei...'' zavzlykala jsem.
Má pravdu, není to navěky, ale tak moc to bolí. Člověk se konečně zamiluje, ale tak špatně, že si nechává svou lásku v jiné zemi. Nikdy jsem nečekala, že pro mě Čína bude znamenat tolik.
,,Nebreč, nechci si pamatovat, jak brečíš.''
,,Dui bu qi.'' omluvila jsem se a snažila se zadržet slzy.
,,Neomlouvej se.''
Stiskla jsem ho ještě pevněji.
Když mě pustil, hřbetem ruky mi otřel slzy. Jemu jich také pár ulpělo na tváři, takže jsem mu je jemně setřela prsty.
,,Nečekala jsem, že bys někdy brečel.'' přiznala jsem se.
,,Jsem hodně citlivej, jen si mě tak nezažila.'' zasmál se.
Mile jsem se na něj usmála. Z ničeho nic se zvedl, ukázal mi, ať počkám a někam odešel. Koukala jsem na jeho záda a uvažovala jsem, jestli to takhle bude vypadat i na letišti. Za chvilku se vrátil a držel v ruce nějakou obálku.
,,Skoro jsem na ní zapomněl. Rozbal si jí ale až v letadle.'' a lípnul mi pusu na čelo.
,,Dobře.'' usmála jsem.
V tu chvíli mi došlo, že jsem mu nedala žádné peníze za vlak a ani za to, že mě tady nechal. Pak jsem si uvědomila, že obálku mám, takže to tady jen nenápadně nechat, aby nic nenamítal.
,,Asi si sbal věci, aby je pak mohli rodiče naložit a jdeme na snídani.'' usmál se a nechal mě o samotě. Vytáhla jsem kousek papíru, na něj jsem něco rychle napsala, pak jsem vyndala i peníze a obálku a všechno jsem do ní strčila. Přidala jsem i kontakty na mě, abych měla jistotu, že je neztratí. Nechala jsem jí ležet na nočním stolku, čapla jsem kufry a odložila jsem je v chodbě tak, aby nepřekáželi.
,Vím, že si šetříš na všechno ze svého, takže tě nemůžu připravit o tvou práci. Takhle nemůžeš nic namítat, že ti to platím. Doufám, že se uvidíme brzy. Miluju tě~'
V kuchyni jsem viděla Zi Taa u sporáku s pánvičkou, jak dělá vajíčka. Přišla jsem k němu a ze zadu ho objala.
,,Míchaná vajíčka?" zeptala jsem se.
,,Když už si mě je naučila."
Usmívala jsem se od ucha k uchu. Byla jsem ráda, že si něco takového pamatuje, i když je to blbost.
,,Tak, hotovo.'' oznámil po chvíli a sladce se na mě usmál.
Věnovala jsem mu pusu na tvář. Odebrali jsme se ke stolu a pustili se do jídla. Nevím, k čemu měl každý svůj talíř, protože jsme se většinu času krmili. Dost jsme se nasmáli, když nám to padlo vedle. Hřálo mě uvnitř, když jsme poslední chvíle strávili takhle. Smích, jídlo a my dva, to bylo vše, co jsme potřebovali ke štěstí.
,,Vyrazíme ještě naposledy k pobřeží?'' usmál se na mě.
Kývla jsem. Teple jsme se oblíkly a vyrazili jsme. Začali lehce mrholit. Kapky nenechaly hladinu v klidu a dělalo to dojem jemných vln. Moře bylo klidné, možná až moc. Já a Zi Tao jsme se drželi za ruce a naposledy se společně kochali výhledem.
,,Až se tady budu procházet, budu si tě představovat po svém boku.''
Do očí se mi znovu hnaly slzy. Zi Tao, tohle mi nedělej, já nechci odjet.
,,Ať se bude dít cokoliv, nikdy na tebe nezapomenu a vždy tě budu mít hluboko v srdci.''
,,Já tebe taky, Zi Tao. Ale co nejdřív se vrátím, tohle není na věky.''
Mrholení přešlo v déšť. Dál od moře určitě sněželo, ale u pobřeží se člověk setkal se sněhem jen výjimečně. Déšť přidával na síle. Zi Tao se mi hluboce podíval do očí a pomalu se ke mně nakláněl. Spojil naše rty ve vášnivý polibek. Slzy si našli cestičku po tvářích a ztrácely se v dešti. Nechtěla jsem, aby tohle skončilo. Bohužel Zi Tao mě nechtěl tak dlouho nechávat na dešti, tak náš polibek po několika minutách utnul. Sice pomalu, ale utnul. Pomalu a ruku v ruce jsme se vydali k Zi Taovi domů. Jeho rodiče už naložili moje kufry do auta a čekali na nás vevnitř. Přišli jsme k nim tři hodiny před odletem.
,,Můžeme vyrazit?'' usmála se Zi Taova matka.
Zkousla jsem si dolní ret a s těžkým srdcem jsem kývla. Všichni jsme nastoupili do auta. Zi Tao si kvůli mně sedl doprostřed a celou dobu mě držel za ruku. Zaparkovali jsme těsně před letištěm a Zi Taův otec mi vyndaval kufry. Stáli jsme tam a ještě si povídali.
,,Už byste možná měli jít.'' poznamenal Zi Taův otec.
,,Nejspíš ano.'' zašeptala jsem.
Zi Taova matka mě nečekaně pevně objala.
,,Děkuju, že si nám dala šanci poznat něco nového.''
Překvapila mě.
,,Já děkuju, že jste se o mě starali.''
Pak se prostřídala se Zi Taovým otcem.
,,Děkuju, že si našeho syna udělala šťastným.''
To už jsem zas těžko zadržovala slzy.
,,Jsem vděčná, že jste mu tak skvělými rodiči.''
Zi Tao mi vzal kufr a popoháněl mě dovnitř. Naposledy jsem jeho rodičům zamávala a nechávali jsme je za našimi zády. Zi Tao se mnou byl, dokud to šlo. Šel se mnou odbavit kufry a čekal, dokud nebudu moct jít dál. Kaoukali jsme na tabuli odletů a mě se, zase, plnily oči slzami. V životě jsem snad nikdy tolik nebrečela. Jakmile se na tabuli ukázal let do Šanghaje, skoro jsem mu skočila kolem krku.
,,Já nechci odletět.'' rozbrečela jsem se ,,Chci tu zůstat. Nesmíš na mě zapomenout, ozvy se co nejdřív.''
,,Neboj Niki, ozvu se.''
Lehce mi setřel slzy z tváří a pokoušel se marně zadržet ty své. Nakonec si stejně našli cestu po jeho tvářích. Položila jsem mu ruku na tvář, abych se vůbec přesvědšila, že je to skutečnost. Vážně někdo, kdo působí tak silně, brečí kvůli mému odjezdu? Už jsem ho skoro přestávala vidět kvůli zakaleným očím.
,,Gege...'' ztěžka jsem zašeptala.
Stoupla jsem si na špičky a spojila jsem naše rty. Náš poslední polibek, než se zase uvidíme.
,,Už bys měla jít.'' prohodil neochotně mezi námi.
,,Hao ba.''
Velice neochotně jsem se od něj odtrhla. Doprovodil mě až k další kontroůe. Když ode mě odcházel, snažil se před ostatními skrýt svou slzama promáčenou tvář. Přes všechny kontroly jsem se snažila předstírat, že jsem v pořádku a usmívat se. Ale oči mě prozrazovaly, a když jsem čekala na letadlo už na lavičce, často za mnou lidi chodili, jestli jsem v pořádku.
,,Ano jsem, nemusíte mít starosti.'' vždy jsem se usmála.
,Niki, lžeš sama sobě. Nebudeš v pořádku, dokud se nevrátíš, nebo to neskončí...'
Konečně nastala chvíle, kdy jsem mohla do letadla. Držela jsem se dost v zádu, abych se nemačkala a zvolila jsem poměrně dobrou taktiku. Vychytala jsem místo u okna vedle čínské studentky. Sedadlo do uličky bylo prázdné. S dívkou jsme se na sebe občas koukli, ale nic jsme neprohodili. Čekala jsem, dokud nám neřeknou bezpečnostní instrukce a nevzlétneme. Hned, co jsme vzlétli, jsem otevřela obálku od Zi Taa.
,Baobei,
až budeš číst tento dopis, nejspíš už budeš v letadle. Víš, možná už jsem to řekl víckrát, ale to nevadí. Miluju tě!
Je to až k neuvěření, jak jsme se setkali a během tak krátké doby se do sebe zamilovali. Chci, abys věděla, že ať se bude dít cokoliv, nikdy na tebe nezapomenu. Bude nás sice dělit několik tisíc kilometrů, ale chci, aby naše láska vydržela. Mé srdce se tě vzdá jen v tu chvíli, kdy budeš šťastnější s někým jiným. Doufám, že tahle chvíle nikdy nenastane a my se znovu setkáme a zamilujeme se do sebe jako v Hangzhou.
Ozvu se hned, jak budu moct a budu se tak často ozývat, jak jen mi čas dovolí. Jediné, co je teď pro mě důležité je vidět tě šťastnou.
Právě na tebe koukám, jak spíš a říkám si, že nikoho lepšího jsem potkat nemohl. Začínám pochybovat, jestli si tě zasloužím, ale vždy si vzpomenu na to, co jsi říkala.
Jednoho dne si oba dva splníme své sny a budeme stát spolu ruku v ruce. Přeji ti hodně štěstí. Nezapomeň na mě.
Zi Tao

PS: Vzpomínáš si na tu píseň, kterou jsem ti zpíval? Byla pro tebe a text je na druhém papíru. ♥''
Jen stěží jsem zadržovala slzy a ododlat se podívat na druhý papír mi trvalo celou vděčnost, ale nakonec jsem se odvážila. Ta studentka vedle mě si občas taky něco z toho přečetla a teprve, když jsem to dočetla celé, odvážila se na mě promluvit.
,,To je od tvého přítele?'' směle se otázala.
,,Ano, strávili jsme spolu tři týdny.'' pousmála jsem se.
,,To je hezké.'' chvilku se odmlčela ,,Abych nebyla neslušná, jsem Li Xiang Shi. A ty?''
Zářivě jsem se usmála ,,Těší mě. Jsem Nikita.''
Po zbytek cesty do Šanghaje jsme si povídali o všem možném a dokonce jsme si i prohodili kontakty. Rozumněli jsme si dobře, i jen během té chvíle. Ale co jsme se rozdělili na letišti, znovu mě trochu popadl smutek. Ale už zbývalo jen pár hodin a jedno přesedání do toho, než uvidím rodiče v Česku. Během letu mi v hlavě zněla jen jedna melodie, která mě držela při životě, ale zároveň mě uvnitř zabíjela.

,Sundal jsem andělskou svatozář a položil korunu na mé srdce, mé jediné. Tvoje láska mi dala vše a umožňuje mi stoupat vysoko do mraků, tak můžu žít nádherně.'