Geojitmal

Marathon

,To dám, už jen kus...' Bum. Znovu jsem se svalila na zem a vykoupala se ve štěrku. Rychle jsem se zvedla a oprášila. Došla jsem ty dva kroky, posadila se a opřela o zeď opuštěné budovy. Snažila jsem se uklidnit svůj dech a setřít ze sebe pot. Zrychlovala jsem se, dost jsem se zlepšila. Bohužel jsem to nikdy nedoběhla bez pádu, vždycky posledních pár kroků před cílem mi selhaly nohy. Už zbývají jen tři dny, musím to dát. Když se mi uklidnil dech, popadl mě znovu pocit bezmoci. Zaťala jsem pěsti. ,Musíš si věřit. Pro Zi Taa...' Zvedla jsem se a zamířila jsem domů se najíst. Moc dlouho jsem tam nezůstala. Pořádně jsem se najedla, mamka připravila kachnu s rýží, chvilku si odpočinula a vydala se zpátky běhat. Všichni o mě měli strach, jestli to nepřeháním. Nepřeháním, jen dělám vše pro to, abych ho znovu viděla protože...Našla jsem v něm všechno, co mi scházelo. On se stal mým vším. I za tak krátkou dobu. Nevěřím, že by zapomněl, to by po tom všem doopravdy nešlo. Věřím, že mu v kontaktování mě něco brání, jinak by se ozval. Prostě nějaký důvod má...
Mé myšlenky mě zaměstnali na tolik, že jsem ani nevnímala, jak dlouho běžím. Cítila jsem, že mě brzo zradí nohy, ale stejně jsem věřila, že to dám. Cíl už byl jen deset kroků ode mě. Dala jsem do toho vše. Proběhla jsem svým cílem, zastavila chvilku za ním a teprve potom jsem padla na kolena.
,,Konečně, konečně!" zakřičela jsem nadšeně.
Ztěžka jsem oddechovala, ale stále jsem se usmívala. Dala jsem to, zvládla jsem to a zvládnu to i za tři dny. Postavila jsem se na nohy a hrdě jsem koukala na trasu, co jsem běžela. Pro dnešek si dám pauzu. Znovu jsem se vydala domů, tentokrát už úplně. Hodila jsem něco do žaludku a šla odpočívat.
Zbylé dny do běhu se táhli stejně. Už jsem pokaždé doběhla za cíl. Byla jsem na sebe nevýslovně hrdá. Věřila jsem, že se za Zi Taem takto dostanu.
,,Niki, vstávej, musíš se připravit." budila mě lehce mamka.
Rychle jsem sebou trhla a vylezla z postele.
,,Máš času dost, nemusíš spěchat." uklidňovala mě s náznakem smíchu.
,,Já vím, ale chci tam být brzo. Spolužáci se na mě přijdou podívat." odvětila jsem vesele.
Udělala jsem si pořádnou vydatnou snídani, abych měla hodně energie z jídla a zapíjela jsem ji vodou, abych pak nebyla tak dehydratovaná. Dneska šlo o všechno. Když jsem byla najezená a odbyla jsem si hygienu, vydala jsem se převlíct. Vzala jsem si funkční kraťasy lazené do černo-fialové kombinace a oranžové funkční triko. Hrdě jsem se na sebe podívala do zrcadla a usmála se. Mamka mi podala ještě pár věcí sebou a vyrazila jsem.
,,Niki! Tady jsme!" volala na mě Lucka a zběsile mávala.
Zamávala jsem jí a vydala se k ní. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že tam stojí víc lidí ze třídy. Všichni se na mě vrhli, aby mě objali. Přišlo mi to milé a vtipné zároveň, ale tak i tak jsem si jejich podpory vážila.
,,To dáš!" sborově mi popřáli.
,,Děkuju." zasmála jsem se potěšeně.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, koho všeho uvidím. Zahlédla jsem poměrně vysokého kluka, který se naparoval, jako by mu to tady patřilo.
,,To je Tomáš, soutěží každý rok. Ale neboj se, ty si víc motivovaná než on." uklidňovala mě Jana.
,,Děkuju. Budu se snažit, co mi síly stačí." a zvedla jsem s úsměvem oba dva palce.
Spolužáci se přidali. Milovala jsem takovéhle chvíle. Ještě nějakou dobu jsme si povídali, dokud nás nezavolali na start. Všichni mě poplácali po zádech a já vyrazila na startovní čáru. Nějak jsme se tam seřadili, abychom si vzájemně nepřekáželi a zároveň, abychom měli co nejlepší startovní pozici.
,,První rok?'' zasmál se posměvačně kluk vedle mě.
Byl to ten Tomáš. Zvedla jsem nepříjemně obočí a sjela ho pohledem.
,,Slušnost neni v módě, co?" neodpustila jsem si.
,,Vyhraju to, jako pokaždé, nemám se čeho bát." škodolibě se usmál.
Nahlas jsem se zasmála, ale nekomentovala to. Ještě k nám měli několik slov na podporu, až konečně dali znamení, že můžeme startovat. Skoro všichni se rozběhli ze všech sil, já zvolila pro začátek pomalejší tempo. Taky jsem si všimla, že nikdo u sebe neměl jídlo ani pití. Já to vše měla v ledvince kolem pasu, abych ještě neměla problémy. Je pravda, že jsem občas bez toho trénovala, ale to bylo na začátcích, kdy jsem spíše chodila. To mi teda zabralo neskutečně dlouho, takže nějaké minimum jsem měla. Běh trvá kolem tří hodin, mým tempem je to chůze skoro na jedenáct, takže jsem se vracívala dost pozdě domů.
Kolem první půl hodiny běhu začali téměř všichni snižovat svou rychlost, takže jsem tak čtvrtinu předběhla i přesto, že jsem běžela pomaleji. Po hodince už začínala i část odpadat. Asi špatná příprava. Doplnila jsem si tekutiny a drobet soli, abych nekolabovala. Po dvou hodinách jsem byla ve předu s Tomášem a dalšími pěti lidmi. Teď to bylo na nás šesti, kdo vyhraje. Už jsem se cítila dost unaveně, hlavně kvůli celému měsíci tréninků, ale nehodlala jsem se vzdát. Po dvou hodinách a půl už jsme běželi jen čtyři. Teď už se naskytovala velice reálná šance vyhrát. Odpadl další člověk. Teď už je to jen na nás třech. Cítila jsem, že mi znovu selhávají nohy. ,Ne, musím to doběhnout' nutila jsem se pokračovat. Už jsem viděla v dáli cílovou čáru. Já a Tomáš jsme běželi ve stejné úrovni. Už zbýval jen kousek, běželi jsme už přes tři hodiny. Na konci jsem zahlédla Lucku a další, jak poskakují a něco volají. Pozvedla jsem koutky a naposledy přidala na tempu. Moje nohy to zvládnou, už je to naposled.
Předběhla jsem o kus Tomáše, ten si to ale nenechal líbit. Také přidal na tempu a zlehka mě kopnul při cestě do kotníku. Letěla jsem na zem. Moje nohy už to neunesly.
,,Niki, pro Zi Taa!" vykřikla v okamžité reakci Lucka.
Před očima se mi vybavil náš první polibek a naše první setkání, jak mě táhl z té uličky. Pět vteřin od toho, co jsem padla jsem se začala k cíli plazit. Nešlo se postavit, ať jsem se jakkoliv snažila. Ale ze všech sil jsem se zapřela o myšlenku dostat se do cíle. Zadržovala jsem slzy i touhu se vzdát. Před očima jsem stále měla Zi Taa a jeho upřímný úsměv. Nic z toho mi stejně nepomohlo k výhře. Do cíle jsem se dostala těsně po Tomášovi. U cíle už čekala Lucka a další dvě spolužačky. Za cílem jsem se převalila na záda a rozbrečela se.
,,Niki, jsi v pořádku? Ublížila sis?" ptala se horlivě spolužačka.
,,Jen jsem prohrála. Neuvidím ho." brečela jsem dál.
Všechny mi pomohly se posadit a podaly mi něco k pití a nějaké tyčinky na doplnění energie. Já mezitím vytáhla z ledvinky papírek se Zi Taovo jménem, který mi dal, stejně jako já jemu, když mě učil kaligrafii. Prázdně jsem na to koukala. Aspoň na chvilku jsem přestala brečet a jen vzpomínala.
,,Alespoň si udělala vše, cos mohla. On by to ocenil. Teď se posilni, půjdeme pak na vyhlášení." uklidňovala mě Lucka.
Vděčně jsem se na ni usmála a napila se. Poté jsem snědla něco málo z toho, co mi dali. Lucka mi nakonec přehodila přes ramena slabou deku a pomohla mi se postavit. Podívala jsem se směrem, kde stál Tomáš. Všichni mu gratulovali a když si všiml mého pohledu, vítězně a nepřejícně se usmál. Lucka mi naznačila, že půjdeme. Stoupli jsme si k místu, kde měli vyhlašovat výsledky. Lidé a organizátoři něco horlivě diskutovali a my jen čekali. Nakonec se vyhlášení chopila nějaká žena. Byla trochu statnější postavy, ale zjev bývalé sportovkyně se jí nezapřel.
,,Drazí běžci, kamarádi, rodiče a další přihlížející, jménem všech vám mockrát děkuji za trpělivost a sílu, kterou jste tu dnes všichni vynaložili. Závod sice letos na sto procent vyhrál jeden vítěz, bez jakýchkoliv pochybností, ale i přesto jsme měli dost co diskutovat. Za úžasný výkon bychom chtěli pogratulovat zde Tomášovi, který tak získává první místo za letošní rok..."
Než stačila doříct myšlenku, přerušil jí hukot lidí, kteří gratulovali. Naštváním se mi vlévaly slzy do očí. Tomáš si došel pro ceny, ale paní se stále snažila uklidnit hluk, aby mohla doříct to, co měla na jazyku. Téměř po pěti minutách se jí to povedlo. Lucka mě mezitím přátelsky objala kolem ramen, abych se uklidnila.
,,Tomáš pro letošek není jediný vítěz. Za neskutečně velký výkon chceme také poděkovat Nikitě, která takto získává část z výhry prvního místa. Gratulujeme, ještě jsme nezažili, že by se nám někdo do cíle dostal i po pádu."
Z očí se mi začali linout slzy štěstí, dojetí a úlevy. Lucka mě musela pevně obejmout, abych sebou nešlehla. Neudržela jsem se a vypískla jsem radostí. Jeden z organizátorů mi pokynul, abych si šla taky pro ceny. Pustila jsem Lucku, otřela si slzy a šla k Tomášovi. Podali mi tašku s cenami a moc gratulovali. Postavila jsem se vedle Tomáše, aby nás lidi mohli fotit.
,,Měla jsi štěstí." zasyčel vedle mě.
,,Šla jsem sem jen kvůli Qingdau, to dělá motivace." posměšně jsem prohodila.
Lidé si nás ve velkém fotili a různě se ptali. Když už to většinu z nich přestalo bavit a vypařili se, tak si nás ještě odchytili porotci, abychom se dohodli ohledně hlavní výhry.
,,Dobře, za překladatelku pro tebe ušetříme, ubytování si zařídíš. Ještě ti po škole zašleme upřesňující informace a budeme se těšit na vás oba." ukončila s milým úsměvem druhá organizátorka.
Zdvořile jsme se rozloučili a každý zamířil jinam. Opravdu se mi to povedlo, uvidím ho, po víc než roce ho doopravdy uvidím. Moje štěstí neznalo hranic. Znovu jsem se podívala na papírek s jeho jménem. Hřálo mě to u srdce, ten pocit, že samota přejde...