Geojitmal

Výlet do hor

Jelikož mi po týdnu začalo být Qingdao malé, Zi Tao navrhl, že bychom se mohli vydat dál. Upřímně jsem se bála. Ani pořádně netuším čeho, ale přece jenom ho v Qingdao znali a bylo mi jasné, že nic neudělá. Ale mimo něj jsem ztrácela tu dobře postavenou důvěru. ,Musíš to zkusit. Nikdo jinej tě dál nedostane' přesvědčovala jsem se. Nakonec jsem na to kývla a domluvili jsme, že vyrazíme vlakem města jménem Hangzhou.
Bylo to poměrně narychlo, takže to na domluvu s obsluhou hotelu bylo náročné, ale Zi Tao mi naštěstí pomohl, takže vše klapalo jako švýcarské hodinky. Zi Tao mi dal den na přípravu, takže se jen balilo a nic víc. Ono z těch tří týdnů už mě nezabije jeden den nic nedělat. Tentokrát jsem spala asi do dvanácti a ihned jsem se vrhla do balení a do psaní rodičům. Musela jsem je ještě znovu ujistit, že jsem v pořádku a nic mi nehrozí. O celém výletu jsem jim nic neřekla, protože jsem věděla, že by mi to vymlouvali. Samozřejmě jsem měla tu svou pravdu, že budu opatrná a nic se mi nestane a nic se nezvrtne...
Ráno jsem vstávala už v pět, abych měla hodinku na to dorazit na nádraží. Pořádně jsem se nasnídala a přibalila si jídlo na cestu. Vzala jsem si na sebe teplé oblečení a už jsem čapala po batohu. Zamkla jsem, připomněla jsem se na recepci a pelášila jsem na nádraží.
,,Tak si dorazila.'' usmál se na mě na nádraží Zi Tao ,,Těšíš se?''
Kývla jsem a usmála se.
,,Chvilku tady počkej, dojdu koupit lístky.'' a odešel.
Pozorovala jsem, jak odchází. Přemýšlela jsem, jak to tam bude vypadat. Neskutečně jsem se těšila, ale stále jsem se bála. Za chvilku přišel i s lístky v ruce.
,,Vlak přijede každou chvíli a odjíždí za deset minut.''
,,Dobře.'' zašeptala jsem.
Mlčeli jsme. Přijel vlak, a tak jsme nastoupili.
,,Děje se něco?'' starostlivě se vyptával, když dával zavazadla do úložného prostoru nad hlavou.
,,Jen jsem trochu nervózní.'' zalhala jsem.
,,Nebuď. V Hangzhou je to pěkné. Navíc se nemáš čeho bát, jsi se mnou.''
'Toho se bojím' namítala jsem v duchu. Posadil se vedle mě a usmál se na mě. Úsměv jsem mu lehce oplatila. Znovu jsme se dali do povídání. Tentokrát jsme načali téma jídlo.
,,Nevypadáš na to, že bys jedla nějak moc.'' zasmál se.
,,To možná ne, ale jím ráda a hodně.'' zazubila jsem se.
,,Já taky.''
,,Vidíš, taky na to nevypadáš.'' šťouchla jsem do něj.
Docela jsme se nasmáli. Zi Tao se zajímal o to, co jíme v Čechách, protože zbožňuje západní jídlo. Já naopak zbožňuju asijskou kuchyni, takže jsme si prohazovali tipy.
,,Dostal jsem z tebe hlad.'' postěžoval si nakonec.
,,A já zas z tebe.'' vyplázla jsem na něj jazyk.
Oba dva jsme se zasmáli. Zi Tao se natáhl pro batohy, abychom se teda mohli najíst. Zi Tao měl navařeno od mamky a já jsem s sebou měla pár trvanlivých potravin z Česka, to co jsem si nakoupila tady a zbytky řízků, které jsem si z nouze udělala během týdne.
,,To je typické české jídlo na cesty.'' ukazovala jsem hrdě řízky.
,,Vypadá to dost mastně na cesty.'' zazubil se ,,My nemáme typická jídla na cesty. I když, jarní závitky jsou dost praktické.''
,,A taky výborné!'' vesele jsem dodala.
Pobaveně kývl. Pustili jsme se do jídla. Vzájemně jsme si dávali ochutnat. Jídlo od Zi Tao matky bylo výtečné.
,,To je dobré.'' spokojeně pokyvoval a ukázal na řízky.
,,To jsou řízky.''
,,Žísky?'' snažil se to vyslovit.
,,Skoro.'' zasmála jsem se.
,,Čeština je divný jazyk.'' zabrbral.
,,Ani ne, jen máme Ř.''
,,Ž.'' zopakoval.
Vybouchla jsem smíchy. Vyplázl na mě jazyk, zkřížil ruce na prsou a otočil se ke mně zády. Dobře hrál uraženého.
,,Gege~'' použila jsem jedinou 'oslovovací frázy', kterou znám.
Nereagoval. 'Naštvaně' jsem nafoukla tváře. Nakonec jsem ho ze zadu objala. Vybouchl smíchy.
,,Asi bychom se měli začít klidnit.'' upozornil, co se přestal tolik smát.
Kývla jsem. V klidu jsme se dosytili a pak dali batohy zpátky. Pozorovali jsme krajinu venku a bavili se, dokud na nás po třech hodinách nepadla únava. Hlava mi padla na Zi Taovo rameno a tvrdě jsem usnula. Probudila jsem se asi po půl hodině. Zi Tao měl ruku kolem mých ramen a hlavu položenou na té mojí. Bála jsem se hnout, abych ho neprobudila. Bylo to zvláštní, ale bylo mi příjemně, cítila jsem se bezpečně. Trošku mě to děsilo, ale spíš jsem to ignorovala. Znovu jsem vytuhla. Znovu jsem otevřela oči, až se probudil i Zi Tao.
,,Spíš docela tvrdě.'' prohodil.
Usmála jsem se na něj a pobaveně jsem kývla. Nezmínila jsem se o tom, že už jsem byla vzhůru předtím. Znovu jsme se pustili do jídla. Zbývaly nám už jen dvě hodiny cesty.
,,Jsem upřímně ráda, že si mě tenkrát odtáhl z té uličky.'' zašeptala jsem.
Podrbal mě ve vlasech jako malého kloučka.
,,Nemáš zač.'' mile se usmál.
Povídali jsme si a bavili se nad českými a čínskými vtipy. Vlak už začal zastavovat. Podal mi batoh a ihned, co vlak zastavil, jsme vyběhli ven. Nádraží bylo obrovské. Jen jsem tam stála a žasla jsem. Zi Tao mě chytil za zápěstí a táhl mě pryč, protože začali vystupovat další lidi a kdybych tam zírala, nikam bychom se nehli. Vyšli jsme před nádraží. Neskutečně jsem se těšila na to, co tam bude. Nikdy jsem nebyla v horském městě, či vesničce. Na horách jsem byla taky jen jednou. Normálně bych tam šla více krát, ale bála jsem se lyžovat. Ano, jet sama do Qingdaa se nebojím, ale lyžovat jo. Jaká ironie. Začala jsem se usmívat a rozhlížet kolem, jako bych byla venku poprvé.
,,Už nejsi nervózní?'' usmál se na mě.
,,Už ne.'' zazubila jsem se.
,,Tak pojď, ať dneska něco stihnem.''
Hory byli od nádraží poměrně daleko, takže cesta se táhla dlouho. Turistické hotely tak daleko nebyly, ale Zi Tao díky kamarádovi sehnal prázdnou chatku přímo v horách. Tam jsme dorazili až kolem třetí, když počítám i přestávku na jídlo. Vedle chatky byla budka, nejspíš se záchodem. Chatka působila male, když se na ní člověk díval zvenku. Zi Tao od někud vytáhl klíče a odemkl. Ve vnitř působila prostorněji. V levo byl malý kuchyňský kout, v pravo byla manželská postel a skříň.
,,Je to tu hezké.'' prohodila jsem.
,,Jen se omlouvám za tu postel, myslel jsem, že tu budou dvě.'' zněl nervózně.
,,Pokud si nic nezkusíš, tak proti tomu nic nenamítám.'' zavtipkovala jsem.
Zakřenil se. Batohy jsme uložili do skříně, ale vyndali jsme z nich jídlo, které jsme uložili zvlášť. Ještě jsme se pořádně napili a vydali se na procházku.
,,Jak vysoká ta hora je?'' zajímala jsem se.
,,Dost vysoká, ale přesně ti to neřeknu.'' zamyslel se.
,,To je škoda.''
,,Proč?'' podivil se.
,,Kdybys věděl, jak je vysoká, věděla bych, jestli na ní můžu vylézt.''
,,Neni to až moc šílené?''
Pokrčila jsem rameny ,,Pokud k tomu nepotřebuju kyslíkové bomby nebo horolezecké vybavení, tak si nemyslím.''
,,Stále máš něco, čím překvapovat.''
Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Někdy do šesti jsme se procházeli okolo. Sem tam se někde někdo mihl, jinak jsme tam byli sami a jen si povídali. A když jsme si nepovídali, jen jsme pozorovali okolí. Pohled na zasněžené vrcholky nejnižších hor byl přeci jen nádherný, hlavně když zapadalo sluníčko. Řekla bych, že to působilo až romanticky.
,,Vypadáš spokojeně.'' prohodil Zi Tao spíš pro sebe.
Usmála jsem se a objala ho.
,,Děkuju, že si mě sem vzal.'' vděčně jsem poděkovala.
,,Nemáš zač. Když je někdo takhle vděčný, není problém pomoct.''
Zvedla jsem k němu hlavu a zazubila jsem se. Stáli jsme tam, dokud slunce nezapadlo úplně. Potom jsme pomalu vyrazili do chatky. Tam jsme se pořádně najedli z našich zásob, při čemž jsem se znovu bavila Zi Taovo pokusy o vyslovení Ř. Nakonec jsme si odbyli hygienu a šli si lehnout. Lehla jsem si na kraj postele, přičemž si Zi Tao zabral místo u zdi. Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném a Zi Tao mi vyprávěl, co všechno o Hangzhou ví. Moc věcí to nebylo, ale já byla vděčná i za to málo. Postupně na mě začala přicházet únava, ale spát jsem ještě nechtěla, narozdíl od Zi Taa.
,,Spíš tvrdě, ale špatně usínáš.'' zasmál se Zi Tao ,,Tak dobrou, už být vzhůru nevydržím.''
,,To je v pohodě. Dobrou.'' usmála jsem se na něj a otočila se k němu zády. Téměř hned, co jsem zavřela oči, jsem usnula.