Geojitmal

Tak co Čína?

Uběhli už dva dny od mého návratu z Qingdaa a Zi Tao se ještě neozval. Začínala jsem mít strach, co se děje, ale stále jsem se uklidňovala, že možná neměl čas. Zrovna jsem se připravovala do školy. Dneska jsme začínali v laboratoři, taže jsem se už částečně oblékla do bílého a sepla si vlasy do culíku. Vůbec se mi nechtělo ven, byla tam větší zima než v Qingdau. Ale odhodlala jsem se, dokonce i přes strach, že nedoženu zameškané učivo. Včera jsem dopisovala komplet vše a učila jsem se, co jen to šlo. Snad na mě budou milí. Vyrazila jsem na autobus. Zima jak někde, ale sníh nikde. Cesta se mi nějak táhla víc, než obvykle. Jen jsem koukala z okna a vzpomínala jsem na cestu do Hangzhou. Když konečně autobus zastavil na správné zastávce, přesedla jsem na další a už jela přímo ke škole. Tam zas kromě vrátného a pár lidí z vyšších ročníků nikdo nebyl. Naštěstí ani ve vedlejší škole. V klidu jsem se převlíkla do laboratorního a vyrazila jsem do suterénu. Už na schodech byla tma, že člověk skoro neviděl na krok. Na konci schodů jsem rozsvítila, abych alespoň viděla dole. Došla jsem k malé skříňce na chodbě a odložila si na ní věci. Povzdechla jsem si, nesnáším se vracet do stereotypů, i když v nich žiju pořád.
,,Hej Niki, tak co Čína?'' ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. Byla to Lucka, dobrá kamarádka, skoro nejlepší a také skvělá spolužačka.
,,Bylo to tam úžasné! Hned bych se vrátila.''
,,Oh, copa to? Ty a vracet se?'' přiblble se usmála a šťouchla do mě.
V tu chvíli přišel i další spolužák, Theodor, bohužel. Vždy se choval mile, ale snažil se mi "dvořit" a to já nikdy neměla moc v lásce. Jednoduše, nic jsem k němu necítila a stále dokola mu to opakovat nebylo příjemné pro nikoho.
,,Co se stalo?'' zmateně se podíval na Lucku, když viděl její výraz.
,,Nikča by se nám vrátila do Číny.''
Theodor se na mě zděšeně podíval a zklamaně zašeptal ,,Neříkej mi, že sis někoho našla...''
,,Theodore, moc dobře víš, jak to mezi námi je. Jsi milý, ale já k tobě nic necítím, takže tě nechci zklamat tím, že bych něco předstírala. A ano, někoho jsem si našla. Nebo spíš on mě.''
Nijak nereagoval a radši od nás odešel kousek dál. Nesnášela jsem tohle opakovat.
,,Jak se jmenuje?'' vyzvídala vesele Lucka.
Posadila se na lehátko před učebnou a nabídla mi místo vedle ní. Přijala jsem.
,,Huang Zi Tao.''
,,Hm, jak jsi mu říkala?''
,,Jen Zi Tao.''
,,Ha, to už se pamatuje líp!'' zasmála se ,,Jak jste se poznali?''
,,To už je trochu delší.'' usmála jsem se a spustila jsem.
Lucka poslouchala pozorně a bohužel i Theodor. Ale co už, štěstí mi brát nemůže.
,,Nikit, to je úžasné! Mám z tebe takovou radost!'' objala mě.
,,Já mám radost, že máš radost ze mě.''
Obě jsme se začali smát.
,,Máš nějakou jeho fotku?''
Kývla jsem a začala jsem lovit v diáři, kde jsem měla kapsu. V tom dopisu, co jsem otevírala v letadle byla ještě naše fotka z Hangzhou, jen jsem si jí všimla až dýl. Rozhodla jsem se, že ji chci mít vždy u sebe.
,,Tady.'' podala jsem jí ji, když jsem jí našla.
,,Moc vám to spolu sluší, i přesto, že vypadáte vyčerpaně.'' usmála se.
,,Byl to náročný výšlap a hlavně sešlap, ale stálo to za to.''
,,To věřím.''
Za chvíli už začali přicházet další spolužáci. I ty měli občas zvídavé otázky, ale snesla jsem to. Byla jsem šťastná a našla jsem lásku, co víc si přát?
,,Tak, pojďte dovnitř.'' popohnala nás učitelka, která se tam z ničeho nic zjevila.
Seznámila nás s tématem hodiny a se vším, co budeme dělat. Měli jsme zjišťovat procentuální obsah kyseliny octové v octu pomocí titrace. Byla to docela nuda, ale fascinoval mě kapající hydroxid sodný, který měnil barvu roztoku octa na růžovou.
,,Dneska tě ta titrace vyjímečně baví, co?'' šťouchla do mě Lucka.
,,Ani ne, jen ta změna barev."
,,Oprava, dneska vyjímečně tě ty barvy baví.''
,,Jo.'' zakřenila jsem se.
Práce ubíhala rychle, za což jsem byla ráda.
,,Jak se ti líbili ohňostroje v Číně?" usmála se Lucka, aby nějak získala mou pozornost.
,,Hodně." zasnila jsem se.
Vybavilo se mi, jak mě vzal Zi Tao na záda, abych viděla.
,,Zi Tao?" zasmála se.
Kývla jsem. Vzpomínky mě hřáli u srdce a dovolili mi alespoň na chvíli zapomenout na naše oddělení.
,,Někdy vás chci vidět spolu." zajásala.
,,Já taky...''
Hodina byla naštěstí úspěšná a tak jsme skončili dřív. Byla jsem vděčná, že už nemusím být déle v bílém. Zní to ironicky, ale v bílé se cítím jako na pohřbu. Ono taky pokud budu pracovat v nemocnici, tak občas se to pro pacienty rovná hřbitovu. Zbytek dne šel jako obvyklí stereotyp, vlastně i zbytek týdne. Dalo mi to dost práce, abych si na to zas zvykla, ale dalo se to. Při smyslech mě drželo pomyšlení na to, že mám kam se vrátit. Každý den po škole jsem kontrolovala, jestli se už ozval Zi Tao a pokaždé, když jsem jela do školy, tak jsem si promítala, jestli jsem mu dala na sebe kontakt. Dala. Pokaždé se mi to vybavilo, jako bych mu je právě v tuhle chvíli dávala. ,Dej tomu čas Niki' uklidňovala jsem se pokaždé. Opravdu jsem tedy tomu nechala čas a mezitím jsem se věnovala obvyklím věcem. Četla jsem, studovala, jedla hodně dobrého jídla, pracovala, bavila se s kamarády a snažila jsem se být nejlepší sama pro sebe. On se ozve, slíbil to. Teda, alespoň jsem si to myslela. A dlouho jsem tomu věřila. ,Sliby se plní, Zi Tao by nelhal...'