Geojitmal

Pády na zem

Zi Tao se ráno probudil dřív než já. Mě probudil jeho spalující pohled při snaze probudit mě, bez toho, aby mě nějak rušil.
,,Příště do mě šťouchni.'' zamumlala jsem ospale.
,,Promiň, nechtěl jsem tě rušit.'' upřímně se omluvil.
,,Takže si zkoušel telepatii?'' zasmála jsem se.
,,To víš a funguje to.'' zakřenil se.
,,A pak kdo je tady šílený.''
,,Tak šílení jsme oba dva, ale šílenéjší ty.''
,,S tím souhlasím.'' přitakala jsem se smíchem.
Ještě jsme se tomu nějakou dobu smáli. Když jsme se uklidnili, okamžitě jsme se vykopali z peřin. Šli jsme si odbýt hygienu a pak jsme šli do skříně pro jídlo.
,,Co ti ještě zbylo za jídlo?'' zeptal se z ničeho nic.
,,Asi dva řízky, tři sladký tyčinky a tři trvanlivé cosi.''
,,Ani nevíš, co jíš.'' zasmál se ,,Nedala bys mi ještě jeden žízek, prosím?''
Zatvářil se roztomile. Musela jsem se nad tím pousmát. Tentokrát navíc to jeho Ž znělo víc jako Ř, takže jsem si řekla, že musí za snahu dostat odměnu.
,,Tady máš oba dva.'' dala jsem mu je.
Oči se mu rozzářily jako malému dítěti. Na oplátku mi daroval další jarní závitky. Oba dva jsme byli spokojení. Pořádně jsme se najedli, abychom mohli vyrazit.
,,Zkusíme tu horu.'' prohodil, když si dával všechno do batohu.
Dohodli jsme se, že už se nebudeme do té chatky vracet. Ale nenapadlo mě, že kývne na můj návrh.
,,Nezdá se ti to bláznivý?'' usmála jsem se.
,,Čím víc tě poznávám, tím víc mi dochází, že by se mělo zkusit všechno.''
,,Mám to brát jako kompliment?'' zasmála jsem se.
,,Je to na tobě.'' zazubil se.
Jen jsem se usmívala. Taky jsem si sbalila batoh. Pořádně jsem se zapla a obalila si krk šálou. Vyšli jsme ven a Zi Tao zamknul dveře.
,,Kudy půjdeme?'' zajímala jsem se.
,,Upřímně netuším, jak to tady je, takže budeme muset jít stylem pokus omyl.''
Sám se mi z toho nezdál moc nadšený, ale kývnout na mé nápady je riskantní. Mírně jsem se na něj usmála, aby věděl, že to tak strašné není. Úsměv mi oplatil a v očích se mu zaleskla mírná úleva. Dali jsme do kroku. Čekala nás dlouhá a náročná cesta. Ze začátku to byla pohodička. Šli jsme docela rychle, skoro všude byla rovinka a jen se mírně stoupalo.
,,Nakonec to nevypadá tak šíleně.'' prohodil Zi Tao.
,,Zatím.'' zasmála jsem se.
,,Nevypadá to, že by mělo přijít něco horšího.'' snažil se uklidnit spíš sám sebe.
Postupně nebyl terén zas tak rovný a neměnný. Čím dál jsme šli, tím strměji se stoupalo. Sem tam přišla rovnější cesta, ale nebylo to jako na začátku. Zdálo se mi, že si mě Zi Tao jakoby kontroloval celou cestu. Každou chvíli se na mě koukal a zkoumal můj obličej. Že by hledal náznak strachu? Nebo má jen starost... Když už jsme byli ve vyšší části, začínalo to klouzat. Je pravda, že jsme moc nedomysleli ten led. Podklouzlo mi to a rozmázla jsem se na zemi.
,,Nikito, jsi v pořádku?'' lekl se a pomohl mi na nohy.
,,Jsem. Ale ten led klouže.'' vysoukala jsem ze sebe.
,,Musíš dávat větší pozor. Klidně se mě drž.''
,,To je v pořádku. Ale asi zpomalíme.''
,,Dobře.'' povzdechl si.
Zpomalili jsme. Zi Tao mě začal hlídat ještě bedlivěji. Nevěděla jsem, jestli to brát dobře, nebo špatně. Nakonec jsem se rozhodla, že to budu brát dobře. Přeci jen to byl náznak toho, že se nic nestane. Trvalo nám to ještě pár hodin. Střídavě i dost hustě sněželo.
,,Je to dost fuška.'' prohodil utahaně Zi Tao.
,,Nesmíš kývat na mé nápady.'' zasmála jsem se.
,,Tak tohle zas není tvůj nejšílenější nápad.'' lehce se zasmál.
,,Máš pravdu, mám i šílenější.'' přitakala jsem ,,Koukej, už jsme skoro tam.''
Jen se mu pozvedly koutky. Spíš než radost to byla úleva. Úsměv jsem mu oplatila. Došli jsme až těsně k vrcholku. Tohle byla nejnižší hora, takže bylo krásně vidět na další.
,,Páni...'' žasla jsem s otevřenou pusou.
Všechny vyšší vrcholky obklopovala mračna. Neskutečně mi to připomínalo hory, které se objevovali na čínských obrazech. Vlastně, oni to byly ty vrcholky. Teda pokud v Hangzhou není jiné pohoří než Huangshan. Chvilku jsem přemítala, jestli to není sen. Byla to opravdu nádhera. Přeci jen to stálo za to. Nebýt Zi Taa, nejspíš by se mi v životě nenaskytla takováhle příležitost. Podívala jsem se na něj. Jeho oči přímo zářily z té krásy.
,,Xie xie...'' usmála jsem se na něj.
,,Spíš bych měl děkovat já tobě, že si tohle navrhla.''
,,Ale tys mě sem dostal.''
,,Taky pravda.'' usmál se.
Začal něco lovit v kapse. Chvilku jsem ho pozorovala a přemýšlela jsem, co hledá. Nakonec vytáhl mobil.
,,Pojď se vyfotit, ať máme památku.''
Usmála jsem se a kývla. Šla jsem k němu blíž, on mě objal kolem ramen a snažil se držet mobil tak, abychom tam byli oba dva.
,,Cheese~''
,,Cheese!'' přidala jsem se.
Zi Tao stisknul tlačítko a chvilku mobil držel stále ve vzduchu. Pak mě pustil a podíval se na tu fotku. Ukázal jí i mně a usmál se.
,,Je to dobrá památková fotka, ne?''
,,Nevím, jestli může být lepší.'' přitakala jsem.
Sice na mně šlo na té fotce poznat, že jsem ještě z toho pádu docela mokrá a se Zi Taem jsme měli vlasy od sněhu, ale pro mě to byla dokonalá fotka. Z jediného pohledu na ní vyzařovala dobrá a kouzelná atmosféra. A taky to, že dva lidé, kteří se v životě nikdy předtím neviděli, se dokáží po společném týdnu během jednoho dne společně probojovat na vrcholek nejnižší hory pohoří Huangshan.
,,Tak, jak dlouho tu chceš zůstat? Musíme se ještě nějak rozumně vrátit.''
,,Pohledu jsem se nejspíš nabažila, fotečku máme, takže můžeme pomalu vyrazit.'' usmála jsem se.
Ještě se podíval na hory. Z radosti jsem ho objala. Usmál se, taky mě objal a začal mě hladit po zádech. Tentokrát už ho to nezaráželo. Cítila jsem se dobře a bezpečně, když jsem ho objímala. Navíc objímat vysokého člověka je samo o sobě super. Když jsme se pustili, což trvalo dost dlouho, nadšeně, ale značně unaveně jsem za ním vyrazila. Docela jsem se bála cesty, až se začne stmívat, ale nějak jsme se dolů dostat museli. Jít dolů nebylo naštěstí tak náročné, jako jít nahoru. K mé smůle jsem se hned po tři sta metrech znovu rozmázla na zemi, jak dlouhá, tak široká. Kombinace zmrzlé plochy a toho nově napadaného sněhu není nic moc.
,,Niki, jsi v pořádku?'' znovu se zastrachoval.
,Vážně mi teď řekl Niki?' prolétlo mi první hlavou.
,,Jo, jsem. Tentokrát už budu víc opatrnější. Opravdu.'' ujišťovala jsem ho.
Chtěl mi pomoct na nohy, ale radši jsem se zvedla sama. Vydali jsme se dál. Párkrát to vypadalo, že znovu spadnu, ale Zi Tao měl opravdu výborný postřeh, takže mě vždy v čas zachytil. V tu chvíli jsem vždycky začala nachovět. Bylo mi trapně, že nemůžu splnit takový jednoduchý slib - nespadnout. Čím níž jsme šli, tím víc šedla krajina. Noc už se neprodleně blížila. Začínala jsem být vyčerpaná a cesta se mi nezdála stejná, jako nahoru, táhla se déle a krajina se měnila. Někde jsme odbočili špatně. Uslyšela jsem podivné zvuky. Bez toho, abych cokoliv řekla, jsem objala Zi Taovo paži.
,,Bojím se.'' tichounce jsem přiznala.
Soucitně se na mě podíval a neslyšně si povzdechl.
,,Nemusíš se bát, cesta už nebude tak dlouhá.''
Kývla jsem. Vděla jsem, že neví, jak mě uklidnit. Kdo by taky věděl, když navrhnu něco takového a pak oznámím, že se bojím. Kupodivu se mi zdálo, že mu moje sevření nepřijde naobtíž. Když už nebylo vidět skoro ani na krok, kromě míst, kam se dostal měsíční svit, pustila jsem se ho. Zdál se mi z toho šokovaný, ale já už si byla jistější kde jsme. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Došli jsme k nějakému malému lesíku. Svit měsíce se ještě drobet odrážel od slabé vrstvy ledu.
,,Vypadá to dost nebezpečně.'' prohodil.
,,To dáme.'' ujistila jsem spíš sebe, abych přemohla vyčerpaní.
Oba dva jsme vykročili nastejno. Zi Taa napadlo se přidržovat stromů, což mě ovšem ne, takže mi to hned poklouzlo. Kutálela jsem se někam dolů, zarazila mě až tupá rána do stromu. Zi Tao mě mezitím doběhl a chytl se toho stromu, který mě zachytil. Opatrně jsem se posadila a on se ke mně sehnul.
,,Nestalo se ti nic?'' ptal se víc starostlivěji než předtím.
Zavrtěla jsem hlavou. Nic vážného se nestalo, ale v očích jsem měla slzy z toho nárazu a bolelo mě celé tělo. Vyčerpání mě začínalo přemáhat. Veškerá jistota toho, že zvládnu jít dál, se vytrácela. Zi Tao si sednul vedle mě a podíval se mi do očí. Začal se těsně přibližovat svým obličejem k tomu mému a tváře mi chytl do dlaní. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, myslela jsem, že mi vyskočí z těla.
,,Jsi pro mě jako Chen, nejlepší kamarád, kterého nechci ztratit a jsem pro něj ochotný udělat cokoliv. Prosím, musíme jít dál, nádraží už nemůže být tak daleko, i když jsme šli jinou cestou. Jdeme dál, ať to bolí jak chce.''
Zaskočil mě tímhle vším. Byl tak blízko, že jsem skoro nevnímala jeho slova, ale i přesto na mě hlouběji zapůsobila. Kývla jsem a pod náporem studu z mých emocí jsem sklopila zrak. Pustil mě, postavil se a pomohl na nohy i mně. Chvilku jsme stáli a já jen zírala do země. Zi Tao mě chytil za ruku a naznačil mi, že půjdeme dál. Tváře mi začali rudnout a mírně zteplaly. ,Nemysli na to!' zanadávala jsem si. Srdce mi ještě stále bušilo jak o závod. ,Neciť!! Jen tě drží za ruku, abys nespadla, jsi pro něj jako Chen. Je to jen kamarád' opakovala jsem si v hlavě. Chvílema šel Zi Tao pomalu, ale občas zrychlil tak, že jsem ho skoro nestíhala. Když si toho všiml, znovu zpomalil. Po dvou hodinách jsme se dostali zdárně pod horu. Zi Tao zastavil a pustil mě. Opřela jsem si ruce o stehna a pravidelně jsem oddechovala. Oči jsem měla celé jakoby skleněné a mírně se mi motala hlava.
,,Už jen k nádraží. Zvládneš to ještě takovou dobu?''
,,Jo, ale dáme si pauzu, trochu se najíme a dopníme tekutiny. Jinak bych dál nemohla.'' odvětila jsem a sedla si na zem.
Dřepl si na bobek vedle mě a kývl. Sundal si batoh a vyndal z něj jídlo i pití. Než jsem si stačila sundat svůj, dal mi to všechno do ruky a přesunul se k mému batohu, ze kterého taky vyndal jídlo a pití.
,,Xie xie.'' zašeptala jsem.
Jen se na mě mile usmál a zapnul mi zpátky batoh. Pustili jsme se do jídla.
,,Dui bu qi.'' omluvil se zničeho nic.
,,Neomlouvej se, já jsem ráda, že si mě sem vzal a nevykašlal si se na mě. Když jsem spadla, byla to jen moje chyba, ne tvoje.''
Pohladil mě po vlasech. Mírně jsem se zachvěla. Smutně se na mě usmál. Nevěděla jsem, co říct. Tušila jsem, že ho to trápí, ale nebyl důvod. Když jsme dojedli, sbalil zbytky a dal si je do svého batohu, prý aby můj nebyl tak těžký. Nejtěžší tam bylo pití, to je pravda, ale pro mě to nebyl důvod, aby to nesl za mě. Ale moc jsem neodmlouvala. Celou cestu na nádraží mě taky držel za ruku, už jsem tolik nerudla a i srdce se mi zklidnilo, ale stále jsem měla zvláštní pocity. Ty naštěstí přehlušoval pocit bezpečí. Začínala mi být zima. Když šel Zi Tao koupit lístky, celou dobu jsem stála na místě a chvěla se. Tváře mi začali hořet a začala jsem se potit.
,,Niki, co ti je?'' zděsil se.
,,Není mi dobře.'' odvětila jsem stroze.
Kousnul se do rtu a starostlivě mě pozoroval. Čekali jsme, až dorazí vlak. Naštěstí jsme čekali jen patnáct minut. Zi Tao mě objal kolem ramen a vedl mě do vlaku. Když mě usadil a dal nám batohy nad hlavu, zabalil mě do deky, kterou ve svém batohu měl. Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen.
,,Až dorazíme do Qingdaa, zůstaneš u nás. Vypadá to, že budeš nemocná. Nemůžu tě v takovém stavu nechat samotnou v hotelu.'' oznámil.
Sklopila jsem zrak a kývla jsem. Pousmál se a pohladil mě po ramenou. Taky jsem se pokusila o chabý úsměv. To už se mi ale zavíraly víčka...