Geojitmal

Slíbil jsi to...

Seděla jsem v pokoji a zírala jsem do laptopu. Kolena jsem měla až pod bradou a pevně jsem je objímala rukama. Koukla jsem na fotku vedle laptopu a po tvářích mi začaly stékat slzy.
,,Jak dlouho mám ještě čekat?'' ublíženě jsem zašeptala.
Už uběhlo něco přes měsíc a půl od mého návratu. Pokaždé, když jsem se vrátila ze školy, jsem kontrolovala, jestli nenapsal. Ani jedna jediná zpráva. Ani jedna jediná známka toho, že nezapomněl. Užíralo mě to zevnitř. Slíbila jsem si, že si nenechám tímhle ublížit. Ale dopadlo to stejně jako Zi Taovo sliby. Měla bych zapomenout, ale je to těžké, když moje srdce bije pro něj. Nemělo se to stát, neměla jsem v životě dopustit, abych se zamilovala. Ale srdce a mozek vedou nějaký boj a srdce se ne a ne přizpůsobit mozku. Je to marné. Zaklapla jsem laptop a šla jsem si lehnout. Objala jsem svou plyšovou pandu a vzpomněla jsem si na naši cestu do a z hotelu. Tolik nezapomenutelných chvil, které nás spojují. Jak můžu jen tak zapomenout? A jak by mohl on zapomenout... Sotva, co jsem zavřela oči se mi rozezněl u hlavy budík. Melodie Sorry sorry mě nikdy nenechala dlouho ležet. ,Takhle to dál nepůjde' zamumlala jsem si v duchu. Chyběl mi spánek. Ale možná víc mi chyběl Zi Tao. Rychle jsem se převlíkla, nasnídala a vyrazila na autobus. Ve škole jsem byla tentokrát až na školníka opravdu první. Dřepla jsem si ve třídě na židly a čekala jsem, až někdo přijde. Mezitím jsem si vytáhla papír se Zi Taovo textem a znovu si ho pobrukovala. Nedalo se to dostat z hlavy. Ta melodie mě jako jediná držela při smyslech. Strašně mi ubližovalo vědět, že je od něj, ale zároveň mě jako jediná dokázala uklidnit a dát mi naději.
,,Niki, co se děje?" uslyšela jsem Lucku.
,,Neozval se." zašeptala jsem zraněně.
,,Pořád ne? Nikit, měla by ses na něj vykašlat. Tohle správný chlap neudělá, jen zbabělec.''
,,Nemůžu jen tak předstírat, že jsem nic necítila. Miluju výjímečně, ale upřímně." odsekla jsem.
Lucka si jen povzdechla. Věděla, že na tohle mu nic říct nemůže, protože to byla pravda. Alespoň mě tedy objala.
,,Je mi tě líto Niki." zašeptala.
Rychle jsem potlačila tvořící se slzy.
,,Budu v pohodě. Chce to jen čas, on se ozve." snažila jsem se působit silně.
Smutně se na mě usmála a kývla. Celý den jsem se snažila myslet na něco jiného, ale tentokrát to nešlo. Začínalo to bolet víc a víc a každým dnem to bylo nesnesitelnější. Navíc, když nebylo co dělat, srdce mělo čas na truchlení. Nakonec jsem se rozhodla pro úlevu. Končili jsme ten den laboratorníma technikama. Ze školy jsem rovnou zamířila do Borského parku. Nijak jsem se nepřevlíkala, zůstala jsem v laboratorním a lidi na mě koukali jak na blázna. Jenže mě to bylo jedno, potřebovala jsem se dostat okamžitě někam, kde budu sama. Cestou začalo pršet, když jsem vystoupila z tramvaje, vběhla jsem do parku, kde samozřejmě skoro nikdo nebyl. Došla jsem k dětskému pískovišti obklopenému stromy. Batoh jsem hodila pod strom, aby víc nepromokl a sama jsem si stoupla na plácek, kde pršelo nejvíc. Zavřela jsem oči, zvedla jsem hlavu k mrakům a nechala jsem volně téct slzy.
,,Proč si mi to udělal? Vzal sis mé srdce a teď mě necháváš trpět. Proč si mi lhal?'' mumlala jsem do deště.
,,Proč si mi lhal, Zi Tao!'' už jsem vykřikla.
Sem tam kolem mě prošlo pár lidí, kteří si mumlali, že jsem blázen. Uznávám, volat čínsky do deště neni standartní, ale já si potřebovala ulevit.
,,Slíbil si mi, že se do mě nezamiluješ, slíbil si, že se ozveš. Ani jedno si nedodržel. Jak s tím mám žít? Celou dobu jsi mi lhal, všechno byla jedna velká lež. Jak ti můžu ještě věřit?'' zoufale jsem volala do deště ,,Ale já svoje sliby dodržím, vrátím se a ty budeš litovat, že si se neozval.''
,Ale stejně ti propadnu' dokončila jsem v duchu. Rozbrečela jsem se ještě víc než kdy jindy, padla jsem na kolena a položila jsem si hlavu do dlaní.
,,Nenávidím tě!'' vykřikla jsem nakonec a jen jsem se utápěla v slzách.
V tom parku jsem zůstala asi hodinu a pak jsem se vydala pěšky domů. Trvalo mi to asi taky hodinu, ale ulevilo mi to, stejně jako ten pláč.
,,Niki, co se stalo?'' zeptala se mamka, když si všimla, že jsem mokrá a mám špinavá kolena.
,,Šla jsem domů a stihl mě déšť a podklouzlo mi to. Omlouvám se.''
,,Nevadí, hlavně se teď převleč, ať neprochladneš."
Byla trošku naštvaná, ale ne moc. Oddechla jsem si. Oblečení jsem hodila do pračky a šla se naložit do vany. Napustila jsem si pořádně teplou vodu, abych si uvolnila mysl. Chvilku jsem jen koukala do prázdna a pak jsem zavřela oči a ponořila se tak, že mi koukal jen nos a oči. Připadalo mi, jakobych znovu cítila Zi Taovi rty, jako bych znovu byla v jeho objetí. Tentokrát jsem nebrečela, jen jsem pravidelně oddechovala a oddávala se tomu pocitu, že je se mnou. Dělala to ta voda, v Qingdau je přeci moře a tak tam mé myšlenky plují skrze vodu. Příjemný pocit se ale okamžitě vytratil, když jsem se posadila. Jen hluboko v mém srdci se ten pocit stále rozléval a plamínek naděje nezhasínal. Slíbil to. Musí to dodržet. Nelhal by mi...
Takhle to chodilo dalších několik měsíců. Bolest nepulsovala tak silně, ale stále to bolelo. Nechodila jsem se vybrečet až takhle, ale občas když pršelo, šla jsem ven, aby nikdo nevnímal mé slzy. Naučila jsem se schovávat svou bolest a smát se, jako by se nic nedělo a také jsem se naučila milovat déšť. Byl to můj nejvěrnější přítel. A dokonce jsem snášela bouřky, kterých jsem se bála. Po nějaké době už nikdo netušil, že stále truchlím. Když to bylo nutné, ponořila jsem se do vody a vzpomínala a nebo jsem si pozpěvovala tu písničku. To mě vždy dokázalo udržet v klidu. Ale stále jsem hledala možnost, jak se vrátit. Jednou se znovu sejdem a Zi Tao bude litovat, že se neozval. Věřila jsem, že to bude brzo. Do té doby už nastal rok 2011...