Geojitmal

Šance

Probudila jsem se do krásného únorového dne. Sníh už postupně ustupoval kvetinám a únor se téměř přeléval do března. Koukla jsem ven z okna a usmála se. Ulice ještě osvětlovaly pouliční lampy a zbytky sněhu se nádherně třpytily. Měla jsem z celého dne dobrý pocit, navíc se mi dneska spalo lépe než obvykle. Dokopala jsem se k tomu se nějak upravit a převlíct, abych vůbec stihla autobus. Rychle jsem vyrazila a autobus jsem stihla jen tak tak. Když jsem se koukala z okna, nemohla jsem se nabažit toho pohledu. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Že by se opravdu mělo něco dobrého stát? Nebo si prostě jen připadám opravdu šťastná? Dojela jsem do školy a zas jsem byla sama. Ale nevadilo mi to. Mohla jsem se usmívat jako blázen a nikomu to nevadilo. Z ničeho nic ke mně do třídy vtrhla Lucka.
,,Niki!! Mám pro tebe dárek! Ale zapomněla jsem ho... Dám ti ho potom." vychrlila.
Takové rychlé změny nálad jsem u ní ještě neviděla. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se smát.
,,Nesměj se!"
Ale hned, co to dořekla se začala smát taky.
,,Sama se směješ. Tolik změn nálad jsem u tebe nezažila."
,,To proto, že vím, jak se ti bude ten dárek líbit, ale jsem kráva, která věci zapomíná."
,,Ale prosimtě, však víš, že si počkám." zakřenila jsem se.
,,Tak dobře. Až budeme končit, tak ho uvidíš."
,,Už se těším."
Potom už jsme o dárku nemluvily. Začaly jsme se učit na testy, dokud nepřišel zbytek třídy a nezačali jsme všichni dělat blbosti. První den od té doby, co jsem přijela z Qingdaa, kdy jsem si připadala spokojená a bez starostí. Dokonce jsem si nenechala náladu zkazit ani testy. Jo, takový by mohl být každý den. Po několika hodinách nastala pauza na oběd a já šla s částí třídy do klubovny.
,,Niki, měla bys chvilku?" zeptal se mě někdo za mnou.
Ne, teď ne. V duchu jsem si povzdechla. Už podle hlasu jsem věděla, že je to Theodor. Nechtělo se mi s ním mluvit, hlavně s mojí dobrou náladou, ale zas jsem ho nechtěla odmítnout.
,,Ale jo." kývla jsem nakonec.
Šli jsme si sednout na lavičku ke skříňkám, kde naštěstí nikdo nebyl.
,,Niki, já... Víš... Blíží se Valentýn a ani jeden nikoho nemáme... Tak mě napadlo, ne-nešla bys jako m-můj doprovod na rodinou sešlost?" vykoktal ze sebe.
,,Theodore... Upřímně, nechci tě ranit, ale nikam se mi s tebou dvakrát nechce a navíc, nelíbí se mi, že zapomínáš na Zi Taa. Ať jsme jakkoliv daleko, jsme spolu a ty to nezměníš."
Zvedla jsem se, že odejdu. Okamžitě mě chytl za zápěstí, ale vysmekla jsem se mu a podívala se mu do jeho zelených očí. Viděla jsem jen směsici naštvání a lítosti.
,,Jak dlouho hodláš čekat? Celý život, jen aby ses dozvěděla, že se na tebe vykašlal?! Otevři oči, kdyby mu na tobě záleželo, ozval by se ti. Je to sobec, který bude mít radši kariéru než tebe."
Okamžitě jsem se napřáhla a vlepila mu facku. Oči se mi zalily slzami. Jak tohle může říct? Ani ho nezná! Teda, to možná ani já... Rozběhla jsem se na záchod, kde jsem se zavřela v kabince. Zmocnil se mě nezastavitelný pláč. Co když má pravdu? Ale ne, Zi Tao se určitě z nějakého důvodu neozval. Nevěřím, že by se na mě vykašlal a zapomněl. Zůstala jsem tam do zvonění. Pak jsem si setřela slzy a odvážila se vyjít ven. Lucka už o mě měla starost. V rychlosti jsem ji objasnila, co se stalo a už si to mířila za Theodorem. Mám pocit, že mu ta facka stačila, ale nevadí, Lucka umí řešit problémy. Když začala hodina, Lucka i Thedor se vrátili z chodby.
,,Bude to v pohodě." usmála se na mě Lucka a zvedla palce.
Pokusila jsem se o chabý úsměv. Zbytek dne už utíkal poměrně rychle, ale radši bych měla svou dobrou náladu. Nedokázala jsem přestat myslet na to, co mi řekl Theodor. Vhánělo mi to slzy do očí. ,Nemysli na to Niki' uklidňovala jsem se. Nakonec už škola skončila a já se těšila domů, až se zabalím jak rolka sushi. Vyšla jsem před školu a vyběhla za mnou Lucka.
,,Niki, koukni. Dárek!'' mávala mi před obličejem nějakým letákem.
,,Co to je?'' nechápala jsem její nadšení.
,,Marathon. Hlavní výhra je cesta do Qingdaa.''
Vyvalila jsem oči a leták jí vytrhla z ruky. Vítězně se usmála.
,,Vím, že běhat neumíš, ale takhle si alespoň můžeš říct, že si pro návrat udělala všechno.'' objasňovala mi.
,,Jenže já to vyhraju.'' odvětila jsem odhodlaně.
Pevně jsem stiskla leták v ruce a běžela jsem se nahlásit do ředitelny. Soutěžili tam totiž jen žáci středních škol.
,,Niki, jak to chceš...'' nestačila doříct, jak jsem jí mizela z očí.
Zabrzdila jsem před dveřmi ředitelny. Zdvořile jsem zaklepala a omluvila se, že ji otravuju. Všechno potřebné pro přihlášení jsme vyplnily. Upřímně byla zaskočena, že se do něčeho takového vrhám zrovna já.
,,Tak ti přeju hodně štěstí.'' poděkovala, když jsem odcházela.
Lucka na mě už čekala před školou. Když jsem tam došla, dožadovala se vysvětlení.
,,Začnu trénovat. Tohle je zatím jediná možnost, jak se dostat zpátky.'' jednoduše jsem vysvětlila.
,,Ale za měsíc to nedáš. Budou tam zkušenější.''
,,Jenže nikdo nemá mou motivaci.'' odbyla jsem jí.
,,Ty jsi táák tvrdohlavá.'' zasmála se.
Zasmála jsem se s ní. Nakonec jsem ji ujistila, že udělám pro výhru všechno. Ještě ten den jsem se vydala najít vhodnou trasu na trénink. Měli jsme běžet přes 42 kilometrů, což pro mě bylo nepředstavitelné. ,Pro Zi Taa...' dodávala jsem si jistotu. Když jsem našla vhodnou trasu, téměř celou jsem si jí prošla. Rozhodla jsem se, že každý den budu stále zrychlovat, až se nakonec dostanu na dobrou rychlost. Je to zatím jediná možnost a já se jí nevzdám. Kvůli Zi Taovi.