Geojitmal

Jen ty mě držíš při smyslech

(Taův pohled)
Ve sklepení bylo vlhko a zima jako obvykle. Trénoval jsem tam už dobré dvě hodiny, ale tentokrát jsem se vůbec nedokázal soustředit na to, co dělám. Když už jsem po několikáté pokazil sestavu, odhodil jsem naštváním tyč někam na konec místnosti a sedl jsem si na zem.
,,Proč, proč?!" vykřikl jsem frustrovaně.
Lehl jsem si na záda a obličej si zakryl dlaněmi. Snažil jsem se uklidnit, ale jako by mi bylo hůř, kdykoliv jsem se nehýbal. Už je to taková doba, proč ji nedokážu dostat z hlavy?
,,Dal bych všechno za to, abych tě mohl znovu obejmout." promluvil jsem do ticha sklepení ,,Ale přesto vím, že ti bude líp beze mě..."
Už to je víc, než rok, co jsme se rozloučili. Není jeden jediný den, kdy bych nelitoval, že jsem se jí neozval. Ale... já... nedokázal jsem to. Udržovat takovýhle vztah na dálku a ještě ke všemu, když naše cesty byly naprosto odlišné. Působilo to až nemožně, i když jsem s tim poprvé souhlasil. Navíc, chci se stát idolem a nikdy bych si nepřál, aby tohle Niki jakkoliv ohrozilo. Vím, jaké fanynky umí být a nechci ji vystavit tomu riziku. Mohl jsem jí to napsat a všechno objasnit, ale nemám to srdce jí to napsat.
,,Vím, že jsi chtěla být u toho všeho," pokračoval jsem ,,ale tohle je pro tebe nejlepší. Brzo už si jistě zapomněla, že jsi nějakého Huang Zi Taa potkala."
Za celou tu dobu jsem na ni nedokázal zapomenout, na všechny zážitky s ní, dokonce ani na její úsměv a slzy. I tak věřím a přeju si, že to ona dokázala. Musí to tak být. Aniž bych si uvědomil, jak moc mě vlastně moje myšlenky trápí, ucítil jsem pod jejich náporem slzy stékající po mých tvářích.
,,Proč by tak krásná dívka, ztrácela čas s někým, jako já? A přesto jsi to udělala... Nechtěla ses zamilovat a já to všechno pokazil. Dala jsi mi všechno, co jsem kdy hledal a já ti nedokážu dát to, co potřebuješ." vzlykal jsem.
Netuším, jak dlouho jsem tam ležel a utápěl se ve svých vzpomínkách, než mě vyrušil zvuk dveří.
,,Slyšel jsem tě povídat si. Jsi v pořádku?" ozval se Sehun, když vcházel dovnitř.
Otřel jsem si slzy z tváří a posadil jsem se. Sehun se posadil naproti mně, aby na mě pořádně viděl a položil mi ruku na rameno. Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem si v hlavě skládat, jak mu to vysvětlím. Moje korejština nebyla zrovna na dobré úrovni a tak jsem vždycky znervózněl, kdykoliv jsem měl promluvit, i když se jednalo o tak dobrého kamaráda, jakým mi byl trainee Sehun už od začátků v SM.
,,Pamatuješ si na Niki?" vydoloval jsem ze sebe.
Přikývl, ale zároveň se na mě podíval trochu zmateným výrazem.
,,Moc mi chybí..."
,,Tak jí napiš, určitě bude ráda, že se jí znovu ozveš." usměvavě mě pobídl.
Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas a znovu jsem se cítil ztraceně.
,,Přes rok jsem jí nenapsal. Bude jí líp beze mě." téměř jsem zašeptal.
,,Proč?! Máš ji tak rád a ona tebe určitě taky! Proč bys tohle dělal?" zmateně vyhrkl.
Celou dobu jsem zíral do země. Jak to mám vysvětlit? Dělám to, protože je to správné. Nechci jí způsobit víc problémů, než kolik jsem jí způsobil v Qingdau.
,,Je to pro ni lepší." pokrčil jsem rameny.
,,Tao, neni to pro ni lepší. Jestli je pravda to, cos mi o ní vyprávěl, tak na tebe jistě čeká, až se ozveš a celou dobu se trápí, co s tebou je. Přemýšlel jsi nad tím někdy z jejího pohledu?"
Zavrtěl jsem hlavou a nahlas si povzdechl.
,,Napiš jí, klidně ti s tím pomůžu, ale nenech ji už déle čekat. Rok je dost dlouhá doba a jen vás oba trápíš."
Nevěděl jsem jak reagovat. Tak moc jí u sebe chci, tak moc ji chci obejmout a políbit a přes to všechno si stále myslím, že je tohle nejlepší možnost.
,,Dneska se mi o ní zdálo." prolomil jsem několika minutové ticho.
Sehun překvapeně zamrkal. Sám jsem byl překvapen, že jsem našel odvahu o tom mluvit. Občas se mi o Niki zdálo, občas se mi i zdálo o věcech, co se stanou. Bylo to pro mě matoucí, často jsem se bál, že se jí věci v mých snech opravdu dějou a teprve teď mi došlo, že to je možná ten důvod, proč se dneska nedokážu soustředit.
,,Nejdřív se mi zdálo o tom, co jsme všechno prožili v Qingdau... A potom se mi zdálo, jak ji někdo shodil z mola do vody. V tu chvíli jsem se probudil. Netuším, co to mělo znamenat."
Sehun působil stejně zděšeně, jako já ráno. Tikal pohledem mezi mnou a místností, po chvilce si z těžka oddechl.
,,Možná to bylo nějaké znamení. Slib mi, že se jí ozveš." ozval se nakonec.
,,Slibuju." povzdechl jsem si.
Sehun se zvedl, usmál se na mě a odešel. Několikrát jsem se protáhl, pak jsem sklidil svoji tyč, pozhasínal ve sklepě a odklidil se do svého pokoje. Pod světlem svého mobilu jsem začal psát dopis Nikitě. Bylo toho tolik, co jsem jí chtěl říct. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se jí v tom dopise omluvil. Moc jsem si přál, abychom na sebe zapomněli, ale zároveň jsem někde v hloubi srdce doufal, že to tak nebude. Jeden z důvodů, proč jsem se vůbec snažil a ještě se z toho tady nezbláznil, byla ona. I když jsem ten dopis nechtěl odeslat, musel jsem se z toho všeho vypsat. Vzpomínky na naše společné chvíle mě udržovali naživu, připomínali mi, že může být dobře a že někde po světě chodí člověk, kterému na mě záleží stejně, jako mě na něm. Už jsem pochopil, proč jsem se jí měl ozvat. Taky se mi mnohem lépe usínalo, když jsem se nemusel trápit výčitkami svědomí. Ráno s otevřením očí jsem se rozhodl, že ten dopis odešlu. Nemám co ztratit, alespoň budu vědět, zda zapomněla, nebo ne.

Trvalo mi to několik dní, než jsem našel čas ten dopis odeslat. Jenže ani na poště to nebylo jednoduché s mojí korejštinou. Sotva jsem ze sebe něco dostal, aby ho vůbec odeslali, natož aby ho poslali doporučeně.

,,Snad tak i tak dojde." povzdechl jsem si, když jsem vycházel z pošty.

Musí. Nedokážu si představit, že by se ztratil. Zvedl jsem hlavu a podíval se na mraky, hned  jak jsem ucítil několik kapek. Zavřel jsem oči a užíval si ten příjemný chladivý pocit. Niki miluje déšť, tuhle chvíli by si užívala plnými doušky. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se zpátky. Konec snění, potřebuju trénovat...