Rich Boy『JIKOOK』

ʙᴜᴛᴛᴇʀғʟʏ

Stál jsem před svým zrcadlem, a jen na sebe hleděl s červenýma očima. Hodně jsem vzlykal. Ani se sám sobě nedivím, takovou bolest jsem nikdy v životě nezažil. Ani po smrti babičky mi nebylo tak špatně, jako teď. Přeci jen mi zemřel můj nejlepší přítel, a člověk, kterého jsem tak moc miloval. Nevím, co teď bez něj budu dělat. Podržel mě, i když se moji rodiče rozváděli. Chvíli jsem byl u mámy. Ta si však našla nového přítele, a je to hrozný idiot. Dokonce ani moje máma už není taková, jako předtím. Vůbec si nerozumíme. Dnes jdu na jeho pohřeb, a zítra jedu k otci. Byl jsem mu svěřen do výhradní péče, matka s tím neměla problém, a já taky ne. Nové prostředí mi třeba prospěje. Tady to už pomalu nezvládám. Jihun, přítel mé matky, je snad to nejhorší, co mě v životě potkalo. Je to s ním k nevydržení. Pořád proti mně něco má. Snažil jsem se ho respektovat, a být k němu milý. Bohužel, i tak to s ním nešlo. Takže jsem to vzdal. ,,Jimine, jdeme. Ať to máme za sebou. Nemám tolik času" zrovna mi vtrhl do pokoje. Ani nezaklepal. ,,Nikdo tě neprosil, ať jdeš. Viděl jsi ho stejně jen dvakrát, a vůbec si ho neznal" zamumlal jsem, a uvázal si kravatu. Nemám rád černou. ,,Chtěla to tvoje matka, kdyby bylo po mém, na ten pohřeb bych nešel. Ten kluk byl nevychovanej spratek" ,,Takhle o něm nemluv" zvýšil jsem na něj hlas, a zamračil se. Nechápu, jak tohle mohl vypustit z úst. ,,Nevíš, jaký byl. Nezasloužíš si tam být. Měl bys radši zůstat doma, a stěžovat si na všechno kolem, jak to máš v oblibě" žduchl jsem jej do ramene, a šel dolů za matkou. Nechci s nimi sedět v autě. Nejradši bych šel po svých.

Vzal jsem si své boty, a vyšel ven. Hned jsem nasedl do auta, přivázal se, a díval se z okna ven. Slzy se mi pomalu draly opět ven. Slíbil mi, že mě neopustí. A stejně to udělal. Vím, že to nebyla jeho volba. Přál bych si, aby se mnou zůstal déle. Chci s ním chodit po venku, koupat se v řece, nebo opět cítit jeho doteky na mém těle. S ním jsem měl pocit, že na mě někomu přeci jen záleží. Teď je ten pocit pryč, společně s ním. Snad nikdy v životě jsem se necítil tak prázdný. Jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla, a zašlapal ho. Ta bolest uvnitř je snad nejhorší. Nedokážu se jí zbavit.

Jakmile jsme byli na místě, pozdravil jsem jeho rodiče, a popřál jim upřímnou soustrast. Nevěděli, co mezi námi bylo. Ani se to nedozví. Jsme jen dobří přátelé, tahle lež zazněla víckrát, než by měla. Všichni nám ale věřili. To bylo hlavní. Nechtěl jsem, aby měl problém. ,,Jimine, jsem rád, že jsi tady. Musí ti být hrozně, byli jste si hodně blízcí" promluvil ke mně jeho otec. ,,Vám musí být ještě hůř. Moc mě to mrzí, pane Kim. Přál bych si, aby to bylo jinak" zamumlal jsem, a položil jsem mu ruku na rameno. Jeho rodiče nebyli špatní. Vlastně byli velmi milý. Ale, kdyby jim Sanghoon řekl, že je zamilovaný do chlapce, Bůh ví, kde by ho poslali.

V den odjezdu jsem se vrátil za ním na hřbitov. Měl tam hodně pěkných kytiček. Sám jsem mu jich tam hodně donesl. ,,Přišel jsem se s tebou rozloučit. Vím, že bys mě nenechal odejít bez rozloučení" posmrkl jsem si, a porozhlédl jsem se kolem. Je černo, za chvíli asi bude pršet. Jeho oblíbené počasí. Jestli jednou nadejde den, kdy nebudeme spolu, přijdu za tebou. Bude pršet, a na nejbližším kameni uvidíš motýlka. Jeho poslední slova. Celou dobu jsem se díval kolem, až jsem si toho všiml. Malý, avšak překrásný motýl, sedící na kameni u jeho hrobu, mezi květinami. Lehce jsem se usmál, avšak mé slzy si stejně našli cestu ven. ,,Miluju tě, Sanghoonie. V příštím životě si tě najdu, a budeme zase spolu" šeptl jsem, a pomalu jsem se vydal za troubením auta. Motýl odletěl, a z nebe začali padat malé kapičky deště. Nasedl jsem k otci do auta, připoutal se, a promnul jsem si oči. ,,V pořádku?" zeptal se, a pomalu se rozjel. ,,Jo, v pohodě" přikývl jsem, a začal jsem se dívat z okna. ,,Bude lépe. Půjdeš na jinou školu, budeš v jiném domě, a začneš žít nový život. Nové prostředí ti pomůže, věř mi" začal mluvit. Asi v polovině jsem ho přestal poslouchat. Nejsem fanoušek takových keců. ,,Co tvoje matka, rozloučila se?" ,,Ne, byla zaneprázdněna obsluhováním svého nového přítele. Nedokázal si totiž sám udělat večeři, natož podat si ovladač od televize. Je to hlupák, co neměl ani cent, tak si nahnal bohatou paní, aby se měl jak v nebi. Vůbec mu na mámě nezáleží, jen na jejím majetku. Jenže ona je moc slepá na to, aby to vůbec poznala" pokroutil jsem očima, a podíval se na otce. Měl jsem ho vždy radši, byl vůči mně shovívavější než matka. ,,Jednoho dne si to uvědomí, zas tak hloupá není. Byl jsem s ní skoro třicet let, Jimine. Jednou na to přijde" daroval mi upřímný úsměv, a pohladil mě po paži. ,,U mě ti bude líp. Máš pokoj ve vrchním patře, se střešním oknem nad postelí. V létě ti možná bude vedro, ale večer se můžeš dívat na hvězdy, jak to rád děláš. Máš tam skříň, a pár dalších věcí. Nechám to na tobě, jak si to vyzdobíš. Rýpat ti do toho nebudu" mluvil dál, a dál. Začal mi vyprávět i o jeho přítelkyni, a jeho práci. Je ředitel školy, na kterou půjdu. Super. O každém problému, co udělám, bude vědět. Nemám z toho úplně radost. Jeli jsme snad déle než dvě hodiny. Možná proto, že se otec hodně drží předpisů. Díky tomu se mi podařilo po cestě usnout. Spánek mi teď stejně prospěl. Zároveň je to lepší než poslouchat svého otce.