Rich Boy『JIKOOK』

ɪ'ᴍ ʏᴏᴏɴɢɪ, ᴍɪɴ ʏᴏᴏɴɢɪ

JIMIN

Když jsem se probudil, Jungkook byl pryč. Netušil jsem, kde zmizel. A nutně jsem to potřeboval vědět. Vylezl jsem z postele, a šel jsem hledat svůj telefon. Otec ještě není doma, takže mám čas. Jakmile jsem ho našel, vrátil jsem se k sobě do pokoje, strčil ho na nabíječku, a pokusil se ho zapnout. Šlo to. Hned co se telefon rozsvítil, šel jsem mu zavolat. Nic. Nezvedal to. Tak jsem mu místo toho napsal. Třeba mi to jen nemůže zvednout. Kde jsi? Chvíli jsem počkal, no, nic. Jungkookie? Pořád nic. Slíbil jsi, že zůstaneš. Stále jsem čekal, ale pořád nepřicházela žádná odpověď. Zavolej. Po poslední zprávě jsem to vzdal. Měl jsem trochu strach. Netuším, zda se mu něco stalo, nebo ne. Telefon jsem si nechal, i když bych z toho u táty mohl mít problém. Chci vědět, že je v pořádku.

Čekal jsem až příliš dlouho, nic. Nakonec jsem to vzdal úplně. Telefon jsem si schoval pod polštář, a schoval se pod peřinu. Po chvíli jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil sám od sebe už brzy. Nachystal jsem se, a šel jsem se posadit ven na schody. Byla venku zima, mě to ale nevadilo. Když byl čas, zvedl jsem se, a šel do školy po svých. Jungkooka jsem po cestě nepotkal. Nebyl ani ve škole. Celý den jsem tam byl sám. Taky jsem za ten den slyšel tolik hanlivých slov na mou osobu, že to snad ani nebylo možný. Těžko se to poslouchá, snažil jsem si toho ale nevšímat. ,,Nazdar teploušku!" uslyšel jsem za sebou. Někdo ze staršího ročníku. Ztuhl jsem. Nakonec to opravdu snad ví celá škola. Neotáčel jsem se. ,,Hej!" přibližoval se. ,,Aspoň se ke mně otoč, když s tebou mluvím" chytl mě za rameno, a otočil mě čelem k sobě. Přičemž mě hned přirazil ke zdi. Bolelo to. ,,Bojíš se?" usmál se, a podíval se mi do očí. Já se díval na zem. Ano, měl jsem strach. Jungkook tu nebyl, aby mě ochránil. A všichni už byli ve svých třídách. Zvonilo. Přijdu kvůli němu pozdě. ,,No tak, podívej se na mě" zvedl mi hlavu. Stejně jsem se očima díval jinam. Doufal jsem, že to už skončí. Že mě nechá na pokoji. Nenechal. Místo toho svou rukou zajel pod mé boxerky. ,,N-nech mě" vykoktal jsem, a snažil jsem se jeho ruku dát pryč. ,,Copak? Tobě se to snad nelíbí?" optal se se smíchem. ,,Nech mě!" křikl jsem, a strčil jsem od něj. ,,Na koho si myslíš, že křičíš?" zamračil se, a vlepil mi facku. Bolelo to, hodně. Nemám takovou sílu, jako on. Snadno by mě přepral.

Než jsem stihl cokoliv jiného udělat, chytl mě rukou za tváře, a začal líbat. Tlačil jsem mu na hruď, snažil se, aby přestal. S ním to ani nehlo. ,,Nech mě" zamumlal jsem, a snažil se ho zase odstrčit. ,,Nech!" přestal. Ne však díky mně. ,,No tak, nemáš snad být ve třídě?" někdo ho chytl za bundu, a odtáhl ode mě pryč. Tohohle kluka jsem neznal. Ještě jsem ho tady neviděl. ,,Táhni!" křikl. Zmizel. Já jsem zůstal stát u zdi. Třásli se mi ruce, najednou jsem se nemohl ani hýbat. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se, a pomalu ke mně přistoupil. ,,Ne. Prosím" zastavil se kousek přede mnou. ,,V pořádku. Já ti nic neudělám. Jsem Yoongi. Min Yoongi" řekl klidným hlasem. ,,Můžu?" zeptal se, a já přikývl. Pomalu ke mně přistoupil, a prohlédl si mou rudou tvář. Nic mi neudělal, jen se podíval. Jak řekl. ,,Jak se jmenuješ?" ,,Jimin" odpověděl jsem tiše. ,,Park Jimin" ,,Tvůj otec je ředitel, že?" kývl jsem. ,,No, Jimine. Běž radši domů" pousmál se, a odstoupil ode mě. ,,Nechci" pokroutil jsem se hlavou. Najednou jsem měl strach jen vyjít ven. Bůh ví, co mě bude čekat tam. ,,Běž" ,,Pojď se mnou. Prosím" šeptl jsem, a podíval se na něj. ,,Dobře" přikývl. Nakonec mě šel opravdu doprovodit domů. Po cestě šel vedle mě, mezi námi však byla mezera. Ani jsem s ním nepromluvil. Bylo mi z mojí osoby špatně. ,,V pořádku?" optal se, když jsme byli před mým domem. Jen jsem mlčky přikývl. ,,Dobře. Musím se vrátit. Radši si odpočiň, Jiminie" ztuhl jsem. Jiminie. Takhle mi říkal jen Jungkook. Z jeho úst to znělo ale tak sladce. ,,J-jo. Děkuju, Yoongi" kývl jsem, a podíval se na něj. Jen mi zamával, a vydal se zpátky do školy. Mávl jsem na něj zpátky, a otočil se ke dveřím. Na schodech seděl Jungkook. Netuším, kde se tu vzal. ,,Jungkookshi" zakňučel jsem, a hned jsem ho objal kolem krku. ,,Kdo to byl?" zeptal se, a držel mě pevně kolem pasu. ,,A co se ti stalo?" neodpověděl jsem mu. Jen jsem se ho držel jako klíště.

Leželi jsme spolu v posteli, stejně jako včera. O všem jsem mu řekl, teda, skoro o všem. Cítil jsem se hloupě, nechtěl jsem mu říkat vše. Hladil mě po tváři, a hleděl mi do očí. ,,Promiň, že jsem tam pro tebe nebyl" šeptl, a políbil mě na čelo. ,,To je jedno" pokroutil jsem hlavou, a zavřel jsem oči. ,,Miluju tě" řekl tiše. Zopakoval to snad stokrát. Cítil jsem se v bezpečí, aspoň na chvíli. V hlavě jsem ale měl Yoongiho. Jeho havraní vlasy, a čokoládově hnědé oči. Bylo to špatné, přiznávám. Kdyby tam však nebyl, Bůh ví, co by se stalo dál.