Rich Boy『JIKOOK』

ɪ ʜᴀᴛᴇ ʏᴏᴜ ᴊᴇᴏɴ ᴊᴜɴɢᴋᴏᴏᴋ

Domluvil jsem se s ním na další den, po škole. Ráno jsem se tedy nachystal, ani jsem nesnídal. Neměl jsem hlad. Jen jsem si vzal batoh, a vydal se do školy po svých. Na chodbě jsem si všiml Yoongiho, díval se na mě. Já mu však nevěnoval pozornost, a šel rovnou do třídy. Posadil jsem se na své místo, a čekal. Jungkook se dneska neukázal, ani Hyonjin. Oba chyběli. Pořád jsem si namlouval, že to je třeba jen náhoda. Každou minutou jsem si tím ale přestal být tak jistý. Nepřišel. Cítil jsem, jak se mi zase začíná dělat špatně. Moje hlava si začala uvědomovat, že Yoongi měl možná pravdu, a já byl tady ten lhář. Stále jsem tomu nechtěl ale plně věřit. Pořád jsem si namlouval, že by to neudělal. Zřejmě to ale nebyla pravda.

Po škole jsem šel domů, jen jsem si tam odložil věci, a šel jsem za Jungkookem. Už mě čekal před jeho domem. Venku. Přišlo mi to trošku zvláštní, moc jsem to ale neřešil. ,,Jiminshi" usmál se, a přitáhl si mě do polibku, já ho však stihl odstrčit. ,,Co se děje?" zamračil se, a zkřížil ruce na hrudi. ,,Nikdy takový nejsi" ,,Chci si promluvit, a chci od tebe slyšet jen pravdu" řekl jsem, a podíval jsem se mu do očí. ,,O čem?" zeptal se nechápavě. Ani jsem se ještě nezeptal, a začalo se mi dělat špatně. ,,Spíš s Hyonjin?" ztuhl. ,,Ne" pokroutil hlavou. ,,Kde jsi na to přišel" zasmál se. Mě to k smíchu nepřišlo. ,,Chci slyšet pravdu, Jungkooku" zamumlal jsem, a neustále se na něj díval. Povzdechl si. ,,Ano. Spím s ní" přikývl. Začalo mě bolet u srdce, a do očí se mi pomalu hrnout slzy. Nechtěl jsem slyšet nic víc, ale potřeboval jsem vědět celou pravdu. ,,Miluješ mě, vůbec?" položil jsem mu druhou otázku. Začaly se mi třást ruce. Chvíli mlčel, až poté mi odpověděl. ,,Ne" zalapal jsem po dechu. ,,Proč?" vzlykl jsem, a chytl jsem se za vlasy. Nemohl jsem dýchat. ,,Proč bys-" snažil jsem se normálně nadechnout. Nešlo to. ,,Udělal bych pro tebe cokoliv" řekl jsem se slzami v očích. Neustále se draly ven, a stékaly po mých tvářích jako kuličky hrachu. On na mě jen pohlédl s úsměvem na tváři. Bylo mu to úplně jedno. ,,Kdybys nebyl tak hloupý, dávno bys mě prokoukl" šeptl s úsměvem. ,,Jak si jen mohl" vzlykal jsem dál. Stále jsem nemohl pořádně dýchat. Tak špatně mi naposledy bylo na pohřbu Sanghoona. Bolelo to. ,,Nenávidím tě, Jungkooku. U-už tě nikdy nechci vidět. Nikdy" v tu chvíli se přestal usmívat. Bylo to, jako by se v něm na chvíli něco zlomilo. Jako by si uvědomil, co vlastně udělal. Já se o to však už nezajímal. Otočil jsem se, a šel jsem pryč. Po cestě jsem párkrát zakopl, přes slzy jsem skoro nic neviděl. Netušil jsem, kam mám jít. Nakonec jsem šel k Yoongimu.

,,Yoongi-ah" zavzlykal jsem, když jsem vešel dovnitř. Nikdo mě tam nepustil, bylo však odemčeno, a jeho rodiče by neměli být doma. ,,Yoongi-ah!" křikl jsem, a opřel jsem se o zeď. Neustále jsem vzlykal, až mě z toho začala ukrutně bolet hlava. Měl pravdu. ,,Jiminshi?" uslyšel jsem jeho hlas, okamžitě šel ke mně. ,,Yoongi-ah, j-je mi to líto" vzlykl jsem, a hlavu jsem zabořil do jeho hrudi. ,,M-měl jsi pravdu, o-odpusť mi, prosím" ,,Shh, jen klid. V pořádku" začal mě hladit po vlasech. ,,Klid, Jiminie. Bude dobře, shh" šeptal mi do ucha. Dál si už nic nepamatuju. Musel jsem únavou odpadnout. Všechno to bylo hrozně vyčerpávající.

Probudil jsem se hodně pozdě. Štípali mě oči, a bolela hlava. Yoongi ležel vedle mě, držel mě kolem pasu, a hladil mě po vlasech. ,,Mrzí mě to" šeptl, když si všiml, že jsem vzhůru. ,,Prosím, Yoongi" vydechl jsem, a podíval se mu do očí. ,,Zůstaň. Aspoň ty" šeptl jsem, a zkousl jsem si spodní ret. Chtělo se mi zase plakat. ,,Zůstanu, Jiminie. Tobě bych nikdy neublížil, slibuju" přikývl, a políbil mě. ,,Opravdu mi na tobě záleží, nikdy bych ti nelhal. Myslím to vážně" pokračoval dál. Já však na to nic neřekl. Jen jsem se k němu více přitulil, a zavřel jsem oči. Zase mě začalo bolet u srdce. Nechápu to. Bez Yoongiho bych teď byl ztracen. Jestli přijdu i o něj, asi si hodím mašli.