Z králova rozkazu✔

Prolog

Les působil temně. V půlnočním světle se zdál nekonečným a neskonale nebezpečným. Svět popoháněl dvě bolavé duše, jejichž štěstí nebylo příliš jisté. Na nebi blýskaly se hvězdy společně s měsícem, jenže kromě nich zůstávala obklopující tma. Cara si zastrčila světlé vlasy za ucho a pokusila se svého společníka podepřít. Byl raněn a mohl za to jen a pouze Cařin strýc.
„Promiň mi to, Wille,“ zašeptala Cara.
Cítila hluboké výčitky svědomí, přestože to nebyla ona, kdo ho zranil.
„To nic, už bude dobře. Na tento život nejsi zvyklá, já vím, ale společně to zvládneme, slibuji. Všechno bude v pořádku,“ snažil se ji utěšit, avšak moc dobře věděl, že Cara nepatří k těm, kteří by přiznali svůj strach. Ledabyle zavrtěla hlavou.

„Já vím.“

Celé tělo ji bolelo, ačkoliv to nebyla ta nejhorší bolest jakou momentálně cítila – zrada. Nechápala důvod, z nějž ji strýček takhle zradil. Vždyť ji vychoval, byl jí otcem a poté ji bez obtíží na svědomí takhle ublížil. Najednou se vzadu za nimi něco mihlo.

Cara zakopla o větev a stáhla je tím oba k zemi. Jejich srdce tloukla hrůzou a hrdla se stahovala, hrůza okolo nich panovala. Přijížděli jezdci v černém hávu ozbrojení meči. Will se snažil marně dostat na nohy, nakonec znovu s pomocí od Cary. Velmi se za to styděl, ale bohužel s tím doposud nemohl nic dělat.

Snažili se utéct, jenže nebezpečí jim téměř začínalo šlapat na paty. Z dlouhé cesty byli příliš slabí a jejich šance se čím dál víc snižovala.

Caře se zatajil dech. Strýc je obelstil. Nechali se nalákat do scestí. Kousek opodál jim možná dýchala smrt na záda, ale před nimi ji měli jasnou. Strýcův plášť zlověstně zavlál, když sestupoval z koně. Ve tmě zazářil jeho úsměv. Moc dobře věděl, že proti němu nemají šanci.

„Odejdeš se mnou, Caroline,“ promluvil se skrytou výhrůžkou lord.

Cara vzdorovitě vystrčila bradu a znatelněji k Willovi přilnula blíž. Strýc se zamračil a pokynul jednomu ze svých mužů, aby mu podal meč. Cara i Will ztuhli v pohybu. Měl v plánu je teď zabít?

Cara Willa objala silněji. Dokázala poznat, že jeho srdce bije stejně vyděšeně jako to její.

„Já jsem tě varoval. Měla jsi mě poslouchat,“ zaskučel Cařin poručník znechuceně.

Působil jako krvelačné zvíře. Obklíčené dvojici bylo hned jasné, co bude následovat.

Odlesk ostří se pohnul těsně vedle Willovy tváře. Dívka vstoupila naštvanému muži do směru a doufala, že ho to zastaví v pokusu zabít jejího milého. Přece by nebyl schopný zabít svojí neteř, doufala v duchu Cara. Marně.

Čepel kordu zakotvila přímo v jejím srdci. Lord jí ho zhnuseně vytáhl z těla a opět tasil meč.

Jeho tichý hlas byl ještě horší než ta fyzická bolest :
„Tvůj otec umíral úplně stejně jako ty právě teď. Stejnou rukou, stejným mečem. Měl jsem tušit, že je tvoje krev taky tak zkažená jako ta jeho a zbavit se tě dřív. Myslel jsem, že se mi budeš hodit, ale jsi k ničemu. Už tě nepotřebuji.“

Naskočil na koně a i se svými muži se vydal pryč jako by nic. Vůbec ho netížilo, že nese na rukách krev dvou lidí, kterým sebral možnost žít. Že jedna z těch osob byla dcera od jeho bratra. Vůbec nic ho na tom netrápilo. Cara ležela na zemi přímo vedle Willa. On ji chytil za ruku a odevzdaně si povzdechl. Caře tekly slzy po tvářích. Křečovitě oplácela stisk jeho dlaně a naléhavě na něm visela pohledem.

„Miluju tě,“ vyšlo z jejích úst tlumeně.

„Miluju tě,“ zopakoval mladík.

Cara se naposledy usmála mezi slzami a poté už její výraz ztuhnul.

„Elisabeth!“ ozvalo se někde v pozadí.
Will opětoval Cařin prázdný pohled, chtě nechtě se zalykal pláčem, tak dlouho dokud jeho nadechnutí nebylo zaznamenáno jako poslední.

„Elisabeth. Vstávej!“ dívka poznala hlas své matky a leknutím nadskočila.
To jsem zase spala? Přemítala v duchu. Sama nevěděla, proč se u těchto snů vždy budila s pláčem, ale bylo tomu tak. Rychle otřela slzy a doufala, že se její mlátící srdce brzy uklidní. Matka stála v otevřených dveří a bezvýrazně si ji měřila pohledem. Že by Elisabeth zaspala na nějakou důležitou událost?