Z králova rozkazu✔

Kapitola čtvrtá

Cara umíněně zavrtěla hlavou.

„Ne, Wille, to si já nemyslím.“

Will zkrabatil čelo a chytil ji za ruku. Taky se mu moc nelíbilo si představit, že to skutečně udělají, avšak je vůbec nějaké jiné řešení? Nechtěl se jí vzdát. Nikdy. Jenže jak by na ně Cařin strýc nemohl přijít? A co teprve Cařin snoubenec? Jak by se zachoval, kdyby se o nich dozvěděl? Nejspíš by je oba zničil. Will si mnohokrát přál narodit se jako někdo jiný, na jiném místě, v lepších podmínkách. Napadalo ho plno myšlenek, proč by spolu nemohli být v odlišném světě, kde by mohli být spolu?

„Ale co bude s tebou? Zabijí tě a i jsme utekli, tak by jsi se musela všechno vzdát a to já nechci. Se mnou by jsi neměla vůbec nic… přece ti tohle nemůžu udělat. Vím, že bys mi to nevyčítala, ale cítil bych se špatně za to, že jsi kvůli mně o všechno přišla.“

Cara se o něj opřela a položila mu hlavu na rameno, byla tak blízko, že cítila dotek jeho mírně rezavých vlasů na svém čele. 

„K čemu fůra bohatství, když v něm žiješ s lidmi, kterým na tobě nezáleží a tobě nezáleží na nich?“ nadhodila Elisabeth.

Přitáhl si ji k sobě blíž a až poté se odhodlal k odpovědi.

„Možná, ale mluvila by jsi tak i v době, kdy by jsi trpěla hlady a žila na místě, kde není nic? Nebo spíš takhle, byla by jsi šťastná i přestože by ti nepatřilo nic?“

Cara se v jeho objetí trochu zavrtěla.

„Bohatství není všechno. Lidi to dost přeceňují. Mám všechno, ale ve skutečnosti nemám nic. Dá se žít i když nebudeš mít marnosti, lidé vraždí a intrikují kvůli kusu zlata, čím víc mají tím víc chtějí, jenže to k ničemu nevede, když tolik lidí na světě hladoví a jsou šťastní za to, co mají. Je skvělé, když se člověk má dobře, ale proč to přehánět? Já vím, co chci a sice si myslíš, že mi nemáš, co dát, ale já to vidím jinak. Na živobytí si vyděláme a já klidně pracovat budu, ale prostě chci být s tebou,“ rozpovídala se Cara horlivě s jen pár odmlkami mezi slovy, vyhrkla to tak rychle, že poté téměř nemohla popadnout dech.

„Wille, Prosím, ty mě přece nemůžeš opustit,“ dodala plačtivě, hlas se jí zlomil.

Pohladil dívku po zádech a vtiskl jí polibek do vlasů.

„Neopustím, Caro, rozhodně ne. Takhle jsem to ani nemyslel,“ ujistil ji.

„Nikdy?“

Willovy koutky úst se vyhouply nahoru.

„Nikdy.“

Cara slabě přitiskla rty k Willovým a pak znovu opřela hlavu o jeho rameno, věděla, že brzy budou muset už jít, jelikož by ji strýček mohl začít postrádat a to nejhorší k jejich dobru se zdálo právě to, když je najde takhle.

***

Eric se otřásl. Elisabeth měla horečku a blouznila, vůbec nevěděl, co si s ní počít. Téměř vůbec nekomunikovala. Jediná věc, jež se jim povedla byla ta, že se její tělo zbavilo jedu, nic víc bohužel ne. Elisabeth téměř nereagovala. Vyvrátila všechno ven, jenže ji pořád nebylo dobře, ochořela a občas i blouznila, Eric párkrát zaslechl nějaké zkomoleninu. Avšak tuto noc slyšel něco úplně jiného, ale dávalo to vůbec nějaký smysl?

Zastavil se u lože, na němž ležela a upravil pokrývku, co v jejím neklidném stavu klouzala z odhalených ramen dolů. Pohladil ji po tváři a trochu od ní odstoupil. Její kůže byla celá rozpálená. Už se chystal k odchodu, když její tenoučký hlášek přetrhl cestu jeho myšlenek.

„Wille?“

Eric téměř nadskočil. To jméno znělo tichem jako naráz do zdi. Srdce nepřetržitě mlátilo a v jeho hlavě se tvořily tisíce otázek, jež všechny končily Ericovou odpovědí, kterouž si snažil vypěstovat v mysli klid. Náhoda. Možná ji ani neslyšel přesně. Třeba má v rodině někoho, kdo nosí toto jméno. Nemůže to být nijak jinak.

Najednou se její drobné tělo vyhouplo do sedu. Zírala na něj jako kdyby se zjevil na nechtěném místě, na němž ho nikdo nečekal a ani nejspíš nechtěl.

„Co…se děje?“ odkašlala si, její hlas byl po probuzení chraplavý či dokonce hrubý.

„Eh…Slečno Lionelová? Jste v pořádku?“ teprve až to vyslovil, tak si uvědomil svoji hloupost.

Měl chuť si nafackovat. Elisabeth se nepatrně zasmála.

„Slečno Lionelová? To myslíte vážně?“ rty se jí zavlnily.

Bylo znatelné, jak Ericovy tváře začaly nabírat karmínovou barvu.

„No… víte já… nevím, jak s vámi mám mluvit a uvádí mě to do rozpaků, ale mockrát jsme spolu neměli možnost mluvit. Je to jen tím, slečno –

A nepřipadá vám divné mi říkat slečno Lionelová, když jsem vaše žena? Mně se to totiž trochu divné zdá.“

Eric se rozpačitě ušklíbl a popošel k Elisabeth trochu blíž.

„Demetrie má pravdu ženy jsou hrozné. Je vzhůru jen pár minut a už teď si ze mě utahuje,“ pronesl si pod vousy, aniž by si uvědomil, že ho Elisabeth slyší.

„Je vám už líp… Elisabeth?“

„Jste vždycky takhle nervózní?“ její otázka nezněla uraženě ale spíš zvědavě.

„Totiž ano. Je mi trochu lépe, avšak to na žádnou slávu nevidím, děkuji,“ dodala, aby snížila vážnost svého tónu.

„To je pokrok, zníte jako byste na mě nebyla naštvaná. Ano, to jsem. Až vám bude lépe, tak vám oznámím pár věcí, kterými vás nechci zatěžovat v tuto chvíli. Pokud mě budete potřebovat, tak stačí jen říct, ano?“

Elisabeth nelibě stočila pohled k přikrývce, ale nakonec přikývla.

„Ano a nebudu toho využívat. Nemusíte se vůbec bát,“ pokud se někdy rozhodnu jinak, tak tím překvapím i sama sebe, dodala ve svých myšlenkách. 

„Jsem k službám, rozhodně se neurazím, když budete něco potřebovat. Teď už jste má žena a to ať z naší vůle nebo z vůle někoho jiného.“

Elisabeth těžce polkla, měla pocit jako by za sebou táhla velké břímě v podobě bodláků zaseknutých v kůži chodidel.

„Rozumím… připouštím vás, nemusíte mít výčitky svědomí, už můžete jít,“ zněla její odpověď.

Eric nadzvedl tázavě obočí. Zády se opíral o skříň poblíž dveří, jenže se stále neměl k odchodu.

„Mě to neobtěžuje. Klidně vám budu dělat společnost i nadále.“

Elisabeth potlačila zaúpění a uvedla věci na pravou míru :
„Ne, takhle to nemyslím. Já se chci převléknout. Chci teď být sama. Mohl… eh mohl byste jít?“

Pokud se Eric předtím styděl, tak teď dvojnásobně umíral studem. Byl rudý až za ušima.

„No…dobře. Dobrou noc, Elisabeth. Pošlu za vámi komornou,“ pokusil se o úsměv a odcházel daleko rychleji než by bylo nutné.

„Děkuji, dobrou noc, Ericu,“ za jejím tónem se ukrýval smích.

Eric předstíral, že si toho nevšiml, poklonil se a chtivě opouštěl místnost. Společnost Elisabeth mu dnes bohatě stačila. Ta dívka je klidná jenom v momentě, kdy spí, jinak ji ani nemoc jen tak nezastaví.