Z králova rozkazu✔

Kapitola šestá

Elisabeth polkla knedlík v krku a snažila se nedát najevo ty smíšené pocity ve svém nitru. Narovnala se a nasadila omluvný úsměv.

„Omlouvám se. Nemohla jsem spát a zaslechla jsem tu melodii… přišla jsem si podívat. Znám tu skladbu, mám pro ní trochu slabost, chtěla jsem si ji jít poslechnout, už nebudu rušit, slibuji,“ připadala si najednou hloupě.

Sama své chování nechápala, ale Eric naštěstí nijak podrážděně či posměšně nevypadal.

„To je v pořádku, klidně tu zůstaň pokud chceš,“ přešel k tykání.

Elisabeth zavrtěla hlavou.

„Ne, děkuji. Myslím, že už bych měla jít,“ už se chystala k odchodu, jenže jeho slova ji zastavila.

„Počkat co… Říkáš, že máš pro tuto skladbu slabost? Nepleteš si ji s něčím jiným?“

Elisabeth přistoupila trochu blíž.

„Ne, jsem si jistá, že je to to, co si myslím. Tuhle melodii bych nikdy s ničím jiným nezaměnila. Znám ji už velmi dlouho,“ stála si za svým.

Eric na ní nevěřícně hleděl a pak si odkašlal. Zvedl se, ačkoliv se neměl k tomu, aby se nadále pohnul.

„Tu skladbu jsem vymyslel já. Není pravděpodobné, že bys ji mohla znát a pokud ano, tak odkud tedy avšak to není možné?“ podal otázku a byl si jist, že předem zná odpověď. Tuto píseň nikdy před nikým nehrál a moc dobře věděl, že ji znát nemohla.

„Znám ji od svého dobrého přítele.“
Eric se pousmál.

„A jakpak se jmenuje váš přítel?“ před chvíli měla pocit jako by se spolu znali daleko víc než je pravdou, ale teď když ji opět začal vykat dostala pocit, že kolem sebe začal stavět jakousi zeď, kterou nikdo nedokáže zbořit. Vždy působí tak otevřeně a přesto je znát, že si velkou část svého světa nechává jen pro sebe.

„Will. Jmenuje se Will,“ odsekla Elisabeth.

Nelíbilo se jí, že toto jméno musí vyslovit zrovna před ním. Eric sebou trhl.

„Myslím, že byste měla jít spát, slečno Lionelová. Jste stále nemocná, měla byste se léčit a zůstat v posteli alespoň ještě pár dní,“ jeho slova zněla velmi vzdáleně, myšlenkami byl někde úplně jinde.

„To už jsme se zase vrátili k slečně Lionelové? Jsem Elisabeth,“ napomenula ho.

„Omlouvám se. Necítím se ve svém kůži. Pokud má slova působila nějak špatně, tak mě to mrzí. Určité věci jsou pro mě citlivé témata a nerad jsem jim tak blízko. A teď bys asi vážně měla jít spát, je hodně hodin a tvoje tělo stále není v pořádku, jsi velmi zesláblá.“

Chytil ji za ruku, naznačil polibek a poté ji bez vysvětlení obešel.

„Nashledanou, Elisabeth.“