Z králova rozkazu✔

Kapitola sedmá

Proč je jí tak podobná a zároveň ne? Její chování je tolik podobné a přesto vypadá úplně jinak. Je vůbec možné vidět v někom někoho jiného? Hledá snad a doufá v něco, co není skutečné? Tyto myšlenky plnily Ericovu mysl už několik hodin a přesto na ně neznal odpověď.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Dal povel ke vstupu a najednou se zarazil. Stála tam Louise.

„Pane, přišla vám návštěva. Čeká na vás v salónku.“

Nikoho neočekával. Bylo to velmi zvláštní. Poděkoval ji a odešel do salónku. Celou cestu tam měl špatný pocit. Věděl moc dobře, že z toho nic dobrého nekouká.

Hned když vešel do místnosti, tak blondýnka obrátila zrak jeho směrem. Měl chuť si povzdechnout. Co tady dělala?

„Konečně. Co ten dopis proboha měl znamenat, Eriku?! Myslíš si, že se nechám takhle odškrtnout? Přes dopis? Neměl jsi ani dostatek kuráže mi to říct do očí? Jak jsi mi to mohl udělat? Jsem snad někdo koho můžeš takhle odmítnout? Po to všem, co jsem pro tebe obětovala? Takhle formální a sprostý dopis sis dovolil mi poslat? Že se nestydíš!“ začala má něj křičet okamžitě, jak za sebou zavřel dveře.

„Lilian, promiň. Tohle zkrátka nemá budoucnost. Nemůžeme být spolu, prostě k sobě nepatříme a navíc jsem teď dokonce ženatý. Nehodí se abys sem chodila neohlášená, bůh ví, co si o mně bude Elisabeth myslet, pokud nás tady uvidí.“

Lilian vztekle zapletla prsty do svých vlasů a ironicky se uchechtla.

„Elisabeth? A to je jako kdo? Další blondýnka podle tvého vkusu? To kvůli ní jsi mě vyměnil po tom všem?!“ byla hysterická a vzteklá, vůbec ji nezajímalo, co kdo bude či nebude slyšet.

„Nevím, zda jsi mě dobře slyšela, ale Elisabeth je moje žena a za nic nemůže. Nám to prostě neklapalo, Lilian. To co jsem napsal pořád myslím vážně, chci abys byla šťastná, hledej štěstí jinde, u mě ho bohužel nenajdeš,“ pronesl omluvně.

„Mně je jedno co uslyší! Alespoň bude vědět, co jsi zač,“  trvala si na svém.

Eric si povzdechl. Se ženami to bylo vážně složité. Pokud se o ní zajímá moc, tak je vlezlý a když se omluví a poví jí, že jejich vztah nemá budoucnost, tak je najednou chladný. Zajímalo by ho, co tedy vlastně dělá špatně.

„Lilian, prosím,“ z této situace se cítil velmi nesvůj a nevěděl, jak ji zastavit.

„Nemáš žádnou soudnost,“ odsekla a s prásknutí dveří se vydala pryč, zřejmě na něj nadále neměla náladu.

Eric vydechl udržovaný kyslík a složil do dlaní bolavou hlavu. Cítil, že se teď nějakou dobu nezbaví migrény. Margaret stála mezi dveřmi a sjela ho chápavý pohledem.

„Mám vám něco donést, pane?“ otázala se soucitně.

Byla to skvělá bytost. Vždy se zajímala o to, jak se lidé cítí a nebylo v tom jen to, že udělá jenom to, co musí a zbytek nechá být.

„Děkuji, ale nic nepotřebuji. Půjdu se projet. Informujte o tom prosím slečnu…Wallaceovou,“ hlas se mu zadrhl.

Měl by už přijmout skutečnost, že teď už je Elisabeth součástí jeho života. Pořád si to příliš neuvědomoval, ačkoliv to byla pravda. Margaret přikývla, ještě se poklonila a pak odkráčela. Jak tvrdil, tak také udělal. Nevrátil se až do večera a Elisabeth nevěděla, co si o tom má myslet.

Působilo to zvláštně. Od té doby, co byla zde, nepamatovala si, že by někdy odešel a teď už byl pryč takhle dlouho. Nestalo se mu něco? Potřeboval si jen urovnat myšlenky? Slyšela část rozhovoru v pokoji pod její komnatou, ale moc tomu nerozuměla, akorát věděla, že ta žena, se kterou mluvil byla velmi naštvaná.