Z králova rozkazu✔

Kapitola devátá

Dopis zmizel a Eric se asi už nikdy nedozví to, co se měl dozvědět. Požár byl zahájen od Elisabethiné komnaty. Někdo si zřejmě myslel, že je uvnitř a chtěl se jí zbavit. Dveře byly zamčené, ten někdo zahubil plno věcí okolo sebe, ale naštěstí při požáru nikdo nepřišel o život.

„Pane bože! Ty krvácíš! Pojď se mnou. Postarám se o tebe.“

Eric zavrtěl hlavou a snažil se vážný výraz, přestože se chtěl usmívat. Ve skutečnosti se mu líbilo, že o něj Elisabeth tolik zajímá.

„Je to jenom škrábnutí,“ zaúpěl.

Elisabeth za tento den snad po páté protočila očima.

„To známe. Vy muži jste vždycky přehnaně hrdí a přitom o nic ostudného nejde. Stačí mi podívat se na mého bratra. To je úplně stejný případ a navíc jsem se tě neptala, jestli chceš jít se mnou, řekla jsem aby jsi šel se mnou a to je něco úplně jiného.“

Byla rázná a sebejistá jako málokdo koho Eric znal.

„Dobře, Elisabeth, tak já tedy s tebou půjdu,“ koutky úst se mu při těch slovech zacukaly.

Eric následoval její kroky a poté se posadil na stoličku. Rukáv měl prosáklý krví. Látka mu zasychala v otevřené ráně a už teď bylo jasné, že její odtrhávání bude velmi bolet.

Elisabeth mu opatrně odhrnovala kus rukávu a poté důkladně začala čistit ránu. Eric tázavě nadzvedl obočí.

„Další životní zkušenost, díky které ses tohle naučila? Není moc obvyklé, aby žena tvého postavení uměla něco takového,“ poznamenal.

Elisabeth se zašklebila.

„Neházej nás ženy do jednoho pytle. Jinak ano, je to životní zkušenost a to často opakovatelná, mnohokrát jsem takhle ošetřovala Masona.“

Eric sebou trochu trhl, rána ho pálila, ale brzy se zase se znovu uklidnil.

„Vy jste si s bratrem asi hodně blízcí, že?“

Elisabeth si pobaveně zkousla ret, moc se těšila na výraz, který se teď brzy beztak objeví na Ericově tváři.

„Ano a to vy dva určitě také. Kdy ses mi chtěl svěřit s tím, že ti o mně posílá informace? Proč mi ani jeden z vás neprozradil, že se znáte?“

Ericovy oči v tomto světle působily jako rozpuštěný jantar, ihned se v nich objevil šok.

„A jak…ses to tedy dozvěděla? Já… nevím. Z nějakého důvodu trval na tom, že ti nám dát čas a jelikož je stejně tvrdohlavý jako ty, tak mi odmítal říct důvod. Já nic nevím, přísahám, že ne.“

Elisabeth se na chvíli zastavila v pohybu. Trhavě se nadechla a vrhla na něj další tázavý pohled.

„A… pověděl ti o Willovi?“ otázala se zaraženě.

„Ne. Nikdy mi o něm nic neřekl. Ty…byla jsi do Willa někdy zamilovaná?“ působil dost nejistě.

Vypadalo to jako by se přemáhal k tomu, aby se ji zeptal. Možná, že se odpovědi dokonce bál.

„Ano, ale nikdy jsem ho skutečně nepotkala. Než jsem sem přišla, tak si hodně lidí myslelo, že se nikdy nevdám a že jsem blázen. Mluvila jsem o věcech, co jsem nikdy nezažila a o lidech, které jsem nikdy nepotkala… a Will je jedním z nich. Ani nevím, proč ti to říkám. Určitě si budeš myslet to samé, co oni,“ zašeptala.

Eric začal vrtět hlavou. Chytil ji za ruce a povzbudivě se na ní usmál.

„Ne, ty nejsi blázen a pokud ano, tak jsme nejspíš blázni oba, protože mám přesně ten stejný problém jako ty. Celý život hledám blondýnku, která mě provází ve snech. Vzpomínám na události, jež mi nikdo nevěří. Téměř každý měsíc se ve snech vracím k místu v lese, kde Cara umírá a já společně s ní. Zrovna já nemám, co tvrdit, že někdo není v pořádku, když já sám nejspíš v pořádku nejsem. Naprosto tě chápu, mně se nikdy nemusíš bát cokoliv říct, Elisabeth.“

Jeho tvář byla plná pochopení. Elisabeth se necítila nijak špatně, neměla pocit, že si z ní utahuje, naopak cítila se úplně klidně. Napětí z ní opadlo, už se nebála, že by mu mohla připadat směšná.

„Já…asi je to hloupé, jenže já si myslím, že tě znám… již dlouho. Možná tak nevypadáš, ale tvůj charakter až moc dobře znám. Věřím ti. Až moc ti věřím na to, jak málo tě zatím znám. Občas mám šílený pocit, že jsem narazila na někoho koho jsem dlouho hledala, ale vlastně ani nevím, jak je to možné a vlastně to asi zní hloupě, ale je to tak. A navíc… jsem ti něco úplně tak neřekla. Sny, které mívám a vzpomínky, které nejsou z tohoto života vlastně nežiju jako Elisabeth… nevím, jak ti to vysvětlit, ale myslím, že v podstatě –
Já vím jak to myslíš. Moc dobře to vím,“ zastavil ji.

„A jak to můžeš vědět?“

Trochu se zachvěla. Prudce zamrkala jako by se jí chtělo plakat.

„Na tom nezáleží. Teď už moc dobře víš, co dělám vždy, když se potřebuji uvolnit od určitých pocitů, které nedokážu vyslovit nahlas. Už jsi plnou součástí mého světa. Uvědomuješ si, že mě nikdo tak dobře nezná jako ty?“ odpověděl tlumeným hlasem.

Elisabethiny oči se rozzářily, bohužel ale slzami. Eric si ji přitáhl k sobě blíž a pevně ji objal. Zabořila mu hlavu do ramene.

„Ano a právě to je ta věc, kterou doopravdy chci,“ odpověděla stejně jako tehdy, potom ji ale něco došlo. Zlostně se od něj odtáhla.

„Věděl jsi to delší dobu než já, že ano? Proč jsi mi to proboha neřekl?!“

Sice na nej křičela, ale i přesto se zrovna posadila vedle něj a obmotala kolem něj paže. Už dlouho se necítila tak v bezpečí. Těžce se nadechla a vyčkávala na jeho odpověď.

„Nebyl jsem si jistý a asi by bylo bylo divné ti o tom říct, když bych nevěděl, jestli jsi to opravdu ty,“ postěžoval si.

Elisabeth ho přísně sjela pohledem.

„Mně se to všechno zdálo divné už když jsem tě slyšela hrát na ten klavír, ale potřebovala jsem vidět nějaký pořádný náznak, abych o tom nemusela pochybovat.“

Eric se pousmál.

„A jak jsem ti měl dát náznak? Sám jsem nevěděl, jestli jsem se nezbláznil,“ protestoval.

Pohladil ji po zádech a přilnul k jejímu tělu, tak aby mezi nimi nezůstal žádný prostor. Chvíli se ani jeden z nich nepohnul ani o píď, jen se k sobě tisklo v objetí, aniž by měli potřebu mluvit. V ten moment ještě nevěděli, co všechno je čeká či byť by na to jen pomysleli, neměli žádné tušení, kdo jim je už téměř v patách, ačkoliv stále prohrává.