Z králova rozkazu✔

Kapitola osmá

Z Ericových vlasů i šatů tekla voda, byl úplně promočený. Líným krokem se vlekl do pracovny a svíral v ruce dopis, který byl stejně mokrý jako on sám.

Otevřel dveře a následně mu téměř spadla čelist. Elisabeth seděla u stolku, ležérně opřená zády o opěradlo, nohy mírně pokrčené. Když vešel dovnitř, obdařila ho úsměvem, ten ale okamžitě zmizel v momentě, kdy ji došlo jak vypadá bídně.

„Co tady děláš?“ nadzvedl obočí.

V koutky Elisabethiných úst se opět ukrýval náznak úsměvu.

„Margaret mi obstarala klíč. Promiň, chtěla jsem si jenom napsat dopis. Chybí mi Mason, můj bratr.“

Eric nad tím mávl rukou.

„Však já se nezlobím. To je v pořádku, akorát mě překvapilo tě tu najít,“ vysvětlil.

„Pokud si se mnou nechceš vyměnit místo v lóži, tak by ses měl usušit. Budeš nemocný,“ napomenula ho káravě.
Pobaveně pokýval hlavou. Nebyl zvyklý, aby si o něj někdo dělal starosti.

„Jistě, já jen…musím něco vyřídit,“ obhájil se.

Elisabethiny oči se stáhly do malých štěrbin.

„A nemůže to ještě pár minut počkat?“ otázala se.

Eric se zazubil.

„To tedy sedí od někoho, kdo by ještě teď měl ležet v posteli a místo toho mi tu káže, co je pro mě dobré a co nikoliv,“ poukázal na situaci, ale vůbec se nehněval.

„Mně už je dobře. Všichni se tu o mě hezky staráte. Margaret tvrdí, že jsi mě chodil kontrolovat každý den dvakrát, aby ses dozvěděl, jak na tom jsem.“

Eric pokrčil rameny a přešel po místnosti trochu blíže k Elisabeth.

„Však jsi moje žena. Mělo by mě zajímat, jestli ti je líp.“

Složila si ruce na prsou, přičemž mírně zaklonila hlavu, aby na něj viděla.

„Možná, ale to neznamená, že to všechny manžele vždycky zajímá a už vůbec ne, když jsou spolu z donucení,“ v jejích očích se odráželo něco, co Eric identifikoval jako spojení s veselostí a také špatnou zkušeností, připadalo mu, že zná všechny kouty její mysli, přestože se poznali teprve nedávno.

„Víš, že mi někoho hrozně připomínáš?“ zeptal se Eric zničehonic.

„Koho?“ otázala se zmateně.

Jeho výraz zaplál. Nebyl si jistý, zda ji to má povědět.

„Někoho, kdo nejspíš neexistuje. Znám ji téměř celý život...“ zarazil se, nevěděl, co dál by asi tak měl říct.

Elisabeth chvíli mlčela než se odhodlala k odpovědi.

„Vlastně to mám stejně.“

„Vážně?“ jeho hlas se ztišil.

Najednou do místnosti vešel udýchaný komorník pan Forks.

„Pane, západní křídlo zámku hoří,“ oznámil.

Ericovo hrdlo se zachvělo.

„Prosím, vyveďte slečnu Wallaceovou ven,“ dostal ze sebe.

Elisabeth protočila očima.

„Já nikam nejdu. To že jsem žena neznamená, že nic nebudu dělat. Nechci nechat všechnu práci na ostatních,“ tvářila se odmítavě.

Tvrdohlavě stála vedle Erica a ani se nehnula.

„Nemáš strach?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne, žádný strach nemám,“ odpověděla se značnou samozřejmostí a chytila ho za paži.

S dávkou úsilí ho táhla přímo za sebou. Eric se ohlédl a všiml si, jak se na něj pan Forks uculuje. Eric mu ještě rychle podal určité pokyny a poté již následoval Elisabeth.

„Jsi tak klidná. Máš s touto situací nějaké zkušenosti?“ zajímal se.

Elisabeth automaticky přikývla.

„Ano, když jsem byla malá, tak nám nějaký otcův nepřítel podpálil hrad, od té doby se mi o tom často zdá, táta potom byl samá jizva a máma to bohužel nepřežila,“ její ústa mluvila daleko dříve než nad tím stihla přemýšlet.

Eric vytřeštil oči.

„Nebyla tvoje máma náhodou na naší svatbě?“

Elisabeth si uvědomila, co to vlastně řekla a na sucho polkla.

„Eh…Ne, tak jsem to nemyslela.“

Eric se tvářil zděšeně.

„Říkala jsi, že je tvá matka mrtvá…“ zněl vážně zmateně.

„No…promluvme si o tom jindy, teď musíme vyřešit tohle,“ zamluvila to.

Zrychlila krok a rozhlížela se kolem sebe. Kličkovali mezi chodbami a hráli nepoctivou hru s časem, který se stále krátil.