Z králova rozkazu✔

Kapitola první

Křišťálový lustr se zlověstně kýval nad místností. Jedna legenda tvrdí, že jeden takový před sto lety spadl na Derecka Lionela a malém ho připravil o život. Stěny se leskly zlatou barvou a dávaly tím ještě silnější výraz na obrovský krb v rohu bohatého pokojíku.

Dívka po dočtení dopisu pobouřeně zavrtěla hlavou. Taková drzost. Vztekle ho roztrhla vejpůl a hodila přímo do toho krbu. Dlouhé vlasy do půlky stehen jí vlály a v blízkosti žáru měnily barvu z hnědé do rudé. V očích se ji zlověstně zablesklo, když pozorovala hořící papír.

Nařízení k sňatku? To tedy nechtěla. Přála si být jako její bratr Mason – úžasná a skvělá bojovnice. Toužila jen po tom, aby mohla celé dny jezdit na koni, střílet z luku a sama se rozhodnout třeba až v jednadvaceti jestli se bude chtít vdát.

V této době bylo všechno tak hrozné. Žena byla stará pokud měla sedmnáct a neměla chotě, za to muž i kdyby měl přes třicet, tak je stále mladíkem. Bůh ví kolik má ten Eric H. Wallace let. Co když je to poloslepý, děsivý starý muž, který se doposud neožel, protože mu doposud žádný rodič nechtěl svou dceru prodat? Jako třeba pan Falton. Obchod, ano, v této době je to bohužel přesné vyjádření pro manželství, pomyslela si Elisabeth hořce.

S tíživým pocitem si posteskla. Chyběl ji Mason. Už od malička si byli velmi blízcí a když se dělo něco strašného, tak byl obvykle tou osobou, které se s tím svěří.

***

„Ale strýčku… prosím –
žádné ale! Jenom se flákáš a jsi můj dědic, už dávno nepatříš k nejmladším a jednou usedneš na trůn. Musíš se naučit už alespoň trochu chovat jako dospělý muž. A  navíc budeš potřebovat královnu a sám si nejsi schopný nikoho vybrat. Prostě žádné ale. Ty si jí vezmeš a na názor se tě nikdo neptá. Času si někoho vybrat jsi měl dost, takže teď už je pozdě,“ skočil mu do protestování Maxmilián XII.

Díval se na něj jako na malé zlobivé dítě. Eric si prohrábl tmavohnědé vlasy a zkřížil ruce na prsou, připadal si ukřivděně.

„A je to alespoň plavovláska?“
Král si položil hlavu do dlaní a těžce vydechl. A je to tady, teď dostanu další přednes o své vlastní hlouposti, napadlo Erica.

„Mozek podle vlasů nepoznáš. Je to inteligentní a spořádaná dáma, myslím, že si s ní budeš rozumět.“

Eric si odfrkl.

„Takže je nudná?“

Ericův strýc si povzdechl.

„Viděl jsem ji dvakrát, ale má dobrou pověst a jejího otce znám velmi dobře. Vrstva jejich rodiny je dobrá partie, myslím, že nikoho lepšího bys stejně v tomto království najít nemohl,“ pokoušel se ho přesvědčit.

Eric si ho změřil pohledem, na chvíli se zamyslel a až poté promluvil.

„Zníš jako pokrytec. Podle vlasů se člověk určit nedá a podle toho jaká je partie ano?“ rozčaroval se Eric.

Z nějakého důvodu se ho strýcova poznámka dotkla.

„Neodváděj téma a ať bude jakákoliv tak to na mém rozhodnutí nic nemění, ty si ji prostě vezmeš,“ odporoval narážce Maxmilián XII.

Eric se zvedl z těžké zlaté židle a s prásknutím dveří opustil místnost. Vůbec mě nechápe, pomyslel si Eric rozhozeně. Nikdy králem být nechtěl a manželku si chtěl vybrat sám. Rozhodně nestál o to, aby mu strýc vybral nějakou podle jeho podmínek. Ani jedna z těch žen ho nezajímala. Nemusel se moc rozmýšlet a jeho kroky ihned vedly ke stájím.

Pohladil svého hřebce a na tváři se mu poprvé za tento den objevil úsměv. Velvet byl silný a rychlý kůň stříbrné barvy s bílou skvrnou nad čenichem a velkýma upřímnýma hnědýma očima. A především to byl Ericův nejlepší přítel. Měl sice i lidské přátele, ale koně mu nikdo nahradit prozatím nedokázal.

Nasedl na Velvet a a vyjel do zdejších lesů, nechal vítr laskat si tváře. Projížďky miloval nade všechno na světě.

Pocítil výčitky svědomí, když si vzpomněl na Lillian, ale věděl, že udělal správně tím, že to s ní skončil.

Možná byla krásná, jenže to bohužel nebylo všechno a moc věcí o nichž by s ní mohl mluvit neexistovalo. Lillian patřila mezi ty ženy, kvůli kterým si jeho strýc myslí, že si neumí správně vybrat manželku.

***

Elisabeth udělala všechno, aby dala svůj nesouhlas najevo. Zkoušela utéct z domu, protestovat, prosit a přesto ji rodiče nadále nutili ať si nechá změřit míry na svatební šaty a mlčí. Takhle ctěná žádost o ruku se prý neodmítá.

„Masone, oni mě chtějí věnovat nějakému barbarovi, který neměl ani tu slušnost o mojí ruku požádat sám. Může to vůbec být horší?“ zasténala zoufale, sedíc vedle svého drahého bratra.

Slunce příjemně pálilo a pohled z altánku na světlé nebe s mírnými obláčky působil příjemně. 

„Ano, může,“ prohlásil s vážným tónem, ale Elisabeth hned poznala, že vzápětí poví něco strašného „Třeba by tě mohli dát panu Faltonovi. Tak toužebně si tě vždy prohlíží.“

Mason se rozesmál, Elisabeth ho uraženě provrtávala pohledem, zašklebila se, avšak za chvíli už se smála společně s ním. Mason měl bohužel pravdu, pan Falton doopravdy žádal o její ruku, bylo jen štěstí, že se nad ní rodiče smilovali a nedali mu ji. Byl to zahořklý, protivný chlap kolem sedmdesáti let, který se stále díval po děvčatech, co občas bývaly ještě mladší než Elisabeth.

„Ale vážně. Slyšel jsem o Ericovi H. Wallaceovi jen samé dobré věci a navíc je, jak ty, tak možná si budete rozumět,“ chtěl Elisabeth uklidnit, bohužel se mu to moc nedařilo.

„Vždyť ho vůbec neznám. Jak můžu mít jistotu, že bude lepší něž kdykoliv z těch předešlých nápadníků? Z těch posledních se mi ještě teď dělají mrákoty,“ svěřila se mu.

„Lizzie. Já vím, ale ještě stále můžeš alespoň doufat, že to nebude naprosto ztracený případ. Nevzdávej to s ním rovnou, když ještě nevíš s kým máš tu čest. Třeba tě nakonec příjemně překvapí,“ zamumlal Mason a pohladil svou sestru po tváři.

Neměl moc radost z toho, co jí zamlčel a nebyl hrdý na to, že lže, jenže v této věci mu připadalo lepší, když Elisabeth nebude vědět nic.