Kruté Pomněnky

prolog

Dnes je den, kdy umírají mladé dámy. Obrazně řečeno. 

 Světlo v barvách dozrávajících meruněk, prosakující vitrážemi, dopadá v paprscích do otevřených prostor monumentální stavby. Do němé budovy sem tam pronikl zvuk hrajících si dětí před hlavními branami, které oddělovaly knihovnu od zbytku města. Světlo si hledalo cestu skrz police a odráželo se od různobarevných hřbetů knih, které na nich byly vystaveny. Vystaveny jen pro ty, co je uměly ocenit. Pro ostatní tam byly jen položeny. Každičký paprsek, v němž tančilo nekonečné množství zrníček prachu připomínající tisíce hvězd na obloze při západu slunce -pokud by byl takový jev možný- ozařoval skoro všechny kouty, uličky, viditelné i neviditelné. Až na jeden roh. V tom rohu, obehnaném třemi regály, stál velký dřevěný stůl. Narychlo natloukané neopracované kusy dřeva vybízely k velmi nepříjemným třískám a nebylo by poprvé, kdyby někdo odhalil světu svou znalost lottenských nadávek při tom, co se nabodl na trčící hřebíky z jeho nestabilních nohou, a že se to stávalo často. Dokonce tak často, že kolem podpěr vznikly nepatrné nevydrhnutelné tmavé skvrny. Stojí v druhém patře v oddělení naučné literatury. Tohle místo bylo vybráno záměrně zejména z důvodu, že zrovna sem nikdo nechodí. Jednoduše Sinor nepřekypuje mladistvými s akademickými vlohami. Nedávný požár způsobený zahozeným nedopalkem cigarety, jejíž vábná vůně častokrát zaplňovala kout i přes jasný zákaz kouření, zapříčinil zničení několika svazků a co hůř - vznítila se i samotná krabička, kterou si tu dotyčný nechal na příště. Po tomhle incidentu se mimo tabákového aroma v koutě vznášela i vůně mokrého dřeva a hnijícího papíru z nedbalého hašení. 

 Takový stůl byl nicméně v Sinorské knihovně výjimka. Celá stavba byla pýchou tohoto zapadlého města na jihu říše. Stála tu jako hrad ve středu chudého venkova, jako drahý kámen na hromadě špíny, krve a bláta. Gotické věže bývalé katedrály se táhly až do výšky padesáti metrů. Ne že by to někdo kdy dokázal změřit, spíše se to odhadovalo od oka. Její vnitřní prostory zaplnily kulaté stolky, jejichž skleněný povrch hrál ve stejných odstínech tmavé zelené jako drahá kožená křesla stojící vedle nich. Ve srovnání s tím nebylo divu, že se lidé tak častokrát divili, že tuhle parodii na nábytek tady nechává správce vůbec stát. Hrál však velmi důležitou roli v takzvaném "objednávkovém obchodu", neboť se po jeho drsném povrchu přehnalo až nepěkné množství nelegálních věcí. Většinou to bylo po nocích, kdy na kamenných stěnách atria hořely vysoké červené svíce, přestože v knihovně večer obyvkle nikdo nebývá. Alespoň ne nikdo živý. Ze zákonu se však musí ve všech čtyřech knihovnách Lottenu nechat při odchodu zažehnuté svíce. Podle legend mají bránit v napadení budovy bájnými přízraky, číhajících ve stínech, ale Riv ví o tom svoje. 

,,Chceš mi tvrdit, že jsi omylem ukradla o čtyři sta devadesát plodnic lysohlávek víc?" ozvalo se za jejími zády. 
Ale ne. Pomyslela si.
Nad ramenem se jí prohnala ruka a s bouchnutím udeřila do stolu před kterým seděla. Hladina whiskey ve sklenicích se při tom otřesu roztřásla a mozolnatá dlaň rozdrtila borůvkový šáteček, který si Riv po cestě sem koupila na tržišti. Polkla. Obávala se, že by její hlavu mohlo postihnout stejný osud, jaký postihl i nebohý kus pečiva. Obvykle šéf její hravost přehlížel s úšklebkem na tváři. Zaručeně to nebylo poprvé, co provedla podobnou blbost, ale dnes se zdála nad rámec jeho trpělivosti.
 ,,Měla si za úkol ukrást padesát, ne pět set,” utrhl se na ni.
 ,,Ehh, spletla se mi desetinná čárka?" zkusila s nervózním úsměvem na tváři.
 ,,Riviet…” zašeptal ztýraně. Opravdu mu docházely nervy. Dívka se divila, že mu po těch letech ještě nějaké zbývaly. Zatímco jí narůstal knedlík v krku se snažila přijít s věrohodným vysvětlením. Kdyby ovšem nějaké existovalo.
 ,,Drobná odchylka…?" spíše hádala a pozorovala jeho reakci. V jeho očích prakticky viděla hořet uhlíky, a tak se pro své vlastní dobro rozhodla zmlknout. Ne že by to něčemu pomohlo. V této chvíli ho mohla vytáčet už jen její samotná existence. 
,,Tahle drobná odchylka by vystačila na živobytí deseti rodin po čtyřech dětech na pět let, výměnář by musel být pitomec, kdyby si nevšiml že mu chybí tolik zboží!”
 Zbylé osazenstvo u stolu předstíralo, že si hledí svého. Fedor Benko, muž v klobouku naproti obracel v ruce dnešní ranní noviny, starší blonďák vedle něj si s nohama na stole prohlížel špínu usazenou na svých vysokých černých botech. S neutrálním výrazem projížděl hrotem kapesního nože hrany podrážek a odstraňoval z nich zaschlé bláto. Oba ale ve skutečnosti divadélko odehrávající se před nimi ohromně bavilo. Riv si pod stolem třela o sebe zpocené dlaně a horko těžko převalovala omluvu na jazyku. 

 ,,Deset ráno a ty už si stihla někoho naštvat? Slušný.” 
 Dal si na čas.

 Vedoucí Ipser odtáhl od povrchu stolu ruku a purpurovou ovocnou náplň, co se mu usadila na dlani, si otřel o Rivinu bílou košili. Chuť vraždit neměl naráz v tuto chvíli jen on. 

 Nikdo neslyšel přicházet Kirtena. Nikdy. Mezi spolkem dokonce kolovaly zvěsti, jestli se jeho podrážky dotýkají země. Jednou se Fedor s Vencou, o něco mladším klukem než byla Riv, vsadili o to, kdo jako první dokáže, že se na jeho podešvích usazuje špína. Staršího napadlo, že by mu mohl botu jednoduše vyzout a jelikož nebyl nebohý Benko obdařený ani dvojciferným inteligenčním kvocientem -jak rád říkával Kirten-, tak skončil s obtisklým vzorkem podrážky a rozbitým nosem mezi policemi s encyklopediemi. Venca si k němu poklekl a prohlásil, že má obličej od koňského trusu, do kterého ráno šlápl Kirten, jak sám přiznal. Mladík tenkrát vyhrál stříbrný benzínový zapalovač, na jehož škrtacím kolečku se jako malý plamen, který nikdy nezhasínal, blýskal rudý granát. 

 Kabát v barvě černi, koncového bodu tmavosti, mu spočíval na pohublém vysokém těle. Sametová látka začínala od ohrnutého límce u krku a její konec se vlnil až dole u kotníků. To, jakým způsobem mu neseděl na úzkých ramenou naznačovalo, že nebyl šitý na míru. Nejednoho napadlo, že ho ukradl místnímu primátorovi, když ho na jednom ze svých úkolů opíjel v místním hostinci, ale Kirten se zavázal, že konkrétně tento kus šatu si koupil opravdu za peníze. Jestli to byly jeho peníze už neupřesnil.

 ,,Výměnář se nic nedozví.” Nově příchozí odsunul volnou židli a nenuceně vpadl do konverzace.
 ,,A jak to ty můžeš vědět?" obořil se na něj Ipser, ,,ptal ses ho?" odfrkl si. I přes fakt, že je Kirten velice cenným členem spolku na něj šéf shlížel jak na nepodstatného fracka, který si hraje s něčím, čemu nerozumí. 
 ,,Přesně to jsem chtěl udělat!" zvolal brunet s pořádnou dávkou sarkasmu v hlase, ,,jenže bohužel zemřel dřív než jsem to stihl provést. Škoda.” 
 Tato slova muže umlčela a dívka u stolu si neslyšitelně oddechla. 
 ,,A to není ta nejlepší část,” pokračoval nezaujatě dál, ,, nebylo to našima rukama.”