Andělská Akademie

..7..

 Konečně se mi podařilo vymámit z náruče temnoty a můj mozek začal pomalu rozpoznávat zvuky mého okolí. Nalevo od sebe jsem slyšela dva tlumené - a soudě podle jejich výšky - ženské hlasy. O něčem se dohadovaly, ale zaprvé jsem je pořádně neslyšela a zadruhé se mi slova slévala dohromady. Mé tělo by sice nejraději ještě chvíli odpočívalo, jenže ve mně převládla zvědavost, co bylo příčinou hádky, a tak jsem zkusila otevřít oči.

 Jakmile se mé oči byť i jen trochu pootevřely, oslepilo mě světlo zářivek pokrývajících strop. Párkrát jsem zamrkala a rozhlédla se po rozlehlé místnosti, v níž jsem se nacházela. Od jedné čistě bílé stěny ke druhé byla v pravidelných rozestupech rozestavena ustlaná lůžka spolu s malými nočními stolky z dubového dřeva. Já sama jsem na takovém lůžku ležela oblečená v jednoduché bílé košili a pohled mi zabloudil k místu, kde jsem předtím slyšela ty ženy. Chtěla jsem se podepřít na loktech, abych měla lepší výhled, v hlavě se mi však otevřela stavidla vzpomínek, které mi okamžitě zavalily mysl.

 Znovu jsem pocítila pocit všemohoucnosti, když jsem poprvé - ač neúmyslně - roztáhla křídla. S každou další vzpomínkou se ve mně rychlostí světla začaly střídat emoce. Strach, zklamání, smutek a hněv mnou vířily, až zbyl jen jeden pocit.

 Výčitky.

 ,Co jsem to udělala? Jak jsem jen mohla nechat tátu samotného a odjet s cizí ženskou kdoví kam?! Co řeknou ve škole, vždyť školní rok ještě neskončil! Co Diane a Elizabeth? A Kai! Ach ne, slíbila jsem mu, že se ozvu.' Hlava se mi točila. Nebo se to točil svět? Tak jako tak teď přiběhla jedna z těch žen v sesterské uniformě a lehce mě přitlačila do lehu.

 ,,Kampak to pospícháš? Tvé tělo se ještě pořádně nevzpamatovalo, takže bys měla ležet... Nebo alespoň nedělat žádné prudké pohyby. Máš štěstí, naše těla se hojí daleko rychleji než lidská. Fyzicky už ti nic není, za tu dobu, co sis tu poležela, ses stihla zotavit. Ale ještě se ti bude pár hodin trochu točit hlava. I kdybych pominula šok z celé této situace, tak by průchod branou zcela stačil k tvému zamotání. Ale žádný strach, vše za chvilku přejde." usmála se na mě a polštářem mi podepřela záda. Opřela jsem se a otevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel.

 Sestra mi z nočního stolku podala sklenici vody a já hltavě osvěžila své vyprahlé hrdlo.

 ,,Kde to jsem?" zkusila jsem to - nyní již úspěšně - znovu.

 ,,Na ošetřovně Andělské Akademie. Při tvém příchodu jsi omdlela, tak tě zástupkyně vzala sem. Ale nic si z toho nedělej, nejsi první, ani poslední, komu se to stalo. Mimochodem, já jsem Mona." odvětila přátelským hlasem.

 ,,Victorie." pořádně jsem si ji prohlédla. Nebyla moc vysoká, mohla být jen o pár let starší než já. Své zrzavé kudrnaté vlasy si stáhla do objemného drdolu a bystrýma modrýma očima si mě starostlivě měřila. Na levé straně bílé košile měla fialovou nití vyšitá dvě tiskací písmena A.

 ,,Jak dlouho jsem byla mimo?" Mona si vyhrnula pravý rukáv a prohlédla si hodinky.

 ,,Den a půl."

 ,,Den a půl?" vykulila jsem oči a už už jsem se chtěla zase posadit. Mona mě ale stihla chytit za ramena, zahleděla se mi do očí a důrazně pronesla: ,,Uklidni se."

 A já byla klidná. Jako by ze mě všechno napětí odplulo pryč.

 Mona si jen povzdechla: ,,Co jsem říkala, žádné prudké pohyby. Ale jestli opravdu chceš jít, nech mě ti pomoct." Hned na to mě podepřela, abych se postavila, a vedla mě do místnosti s kabinkou na převlečení a hromádkou složeného oblečení z mého kufru.

 ,,Převleč se, já zatím dám vědět paní Eos, že už jsi vzhůru." ozvala se zpoza závěsu Mona. Dále už jen následovalo jen klapání jejích podpatků.

 S menšími obtížemi jsem si oblékla své džíny a začala si natahovat i tmavě zelenou košili, když jsem si vzpomněla, co Eos zmiňovala o otvorech na křídla. Prohmatala jsem zadní část látky a opravdu, moje prsty zavadily o cosi okem neviditelného. ,Vytvořit něco takového musí být opravdu fuška.' žasla jsem nad zručností andělek.

 Pravidelné klap klap podpatků se vrátilo a ozvalo se: ,,Pospěš si prosím. Jestli potřebuješ pomoct, stačí říct, ale čeká na tebe paní Eos." Mona zněla lehce nervózně.

 ,,Hned jsem tam!" rychle jsem si dopnula posledních pár knoflíčků košile. Pořád jsem byla lehce ospalá, tak jsem jen doufala, že to na mně není moc vidět. Na chodbě si mě hned odchytla Eos.

 ,,Ach ta Mona, kolikrát jsem jí jen říkala, že stačí jen Eos." zavrtěla hlavou a dodala, ,,Holt si asi pořád pamatuje, jak jsem jí jako studentce kazila její noční výlety do knihovny." Jen jsem přikývla. Mona se zdála být tím tichým typem, který by nejradši přežíval ponořený v knihách. Jenomže Eos si na ni posvítila. A to doslova.

 Společně jsme se vydaly spletitými chodbami kamsi do útrob budovy. Zatímco mě Eos vedla a ubezpečovala, že se školou a tak je všechno zařízené, snažila jsem si cestu pořádně prohlédnout.

 Prkenná podlaha přecházela v bílé stěny, které vždy po pár krocích pokrývaly jakési šmouhy. Zastavila jsem se u jedné z nich a objevila, že to jsou vlastně rytiny peříček. Malých a přesto velice propracovaných. Jen tuhle stěnu jich musely pokrývat stovky. Už už jsem začala natahovat ruku, abych se rytiny dotkla, když mě zarazilo zakašlání.

 ,,Ehm," ozvala se Eos, ,,nechci tě rušit, Vicky, ale musíme pokračovat." Omluvně jsem se usmála a doběhla ji. ,,Jo a kam že to vlastně jdeme?" došlo mi, že o tom zatím nepadlo ani slovo.

 ,,Jejda, promiň. Chtěla by tě poznat naše ředitelka. Ale neboj, požádám tvé spolubydlící, aby ti to tady potom ukázaly. Tyto rytiny nejsou jedinou krásou školy." mrkla na mě Eos.

 ,,Chce se takhle poznat se všemi svými studenty?" ozvala jsem se při jedné z desítek odboček, jež jsme míjely.

 ,,Většinou ne. Ale většinou mezi nimi taky nebývá nalezenec jako ty. Poslední byla myslím Liliana před čtyřmi lety. Křídla se jí objevila už ve třinácti a byl z toho celkem velký skandál." odvětila.

 Bylo mi té holky líto. Nedokázala jsem všechno, co se stalo, pobrat ani teď, natož ve třinácti. Muselo to pro ni být těžké.

 Prošly jsme ještě pár chodbami, než se Eos zastavila před velkými dřevěnými dveřmi, na nichž stálo ,,Ředitelka dívčí poloviny".

 ,,Tady to je. Dál už s tebou nemůžu, protože toho musím ještě hodně zařídit. Tak jen zaklepej a hodně štěstí." zamávala mi a pokračovala chodbou. Osaměla jsem a znovu si prohlédla masivní dveře. Tmavé dřevo bylo pokryto kresbou podobnou stužce spojující všechny rohy a obtáčející se jedním koncem kolem mosazné kliky. Druhý konec vedl nad nápis k symbolu oka. Co na onom oku ale nesedělo, byl blesk nahrazující zorničku. Lehce mě zamrazilo, ale zhluboka jsem se nadechla, natáhla ruku a zlehka zaklepala.

 Jakmile se ozvalo slovo dále, vzala jsem za kliku a vstoupila do rozlehlé pracovny. Většinu prostoru zabíraly knihovny přetékající pestrobarevnými hřbety knih. Některé dokonce ležely i na koberci táhnoucím se až pod pracovní stůl, nad kterým se skláněla žena. Černé vlasy jí padaly do tváře a takhle z dálky vypadala moc hezky.

 Všechen strach mě jako kouzlem přešel. Věděla jsem, že by mi nic neudělala. Udělala jsem pár kroků vpřed a chystala se představit, ale předběhl mě melodický hlas.

 ,,Vítej na Andělské Akademii, Vicky. Tak ráda tě zase vidím." pronesla ředitelky povědomým hlasem a zvedla hlavu. Upřela na mě své rudé oči a já rázem zkameněla na místě.

 Usmála se na mě... Svět se ze sekundy na sekundu stal noční můrou... Zamotala se mi hlava... Ten úsměv, to ten za to mohl... Konečně se mi podařilo nadechnout alespoň natolik, aby ze mě vypadlo jediné slovo...

 ,,Mami?!"