Andělská Akademie

..1..

 Prudce jsem se posadila a snažila jsem se zklidnit svůj zplašený tep. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, podívala jsem se na budík stojící na nočním stolku. Za půl hodiny mi měl zazvonit. Oddechla jsem si úlevou. Konečně jsem se alespoň trochu prospala, což pro mě byl už pár týdnů docela problém. Příčinou je, že poslední dobou se mi každou noc opakuje ten sen. 'Ne, není to sen, ale vzpomínka.' opravila jsem se v duchu. 'Téměř třináct let stará vzpomínka a taky poslední, ve které byla moje máma.'

 Rozehnala jsem svoje myšlenky, protože přece nestrávím tu půlhodinu navíc bloumáním minulostí. Důležitá je přítomnost a budoucnost, proto jsem se rozhodla využít čas přípravou do školy.

 Vstala jsem z postele, kterou jsem následně ustlala, urovnala si svoje černé pyžamo s bílými motýlky a vydala jsem se do koupelny. Jakmile jsem vyšla z pokoje, uslyšela jsem z tátova pokoje na konci chodby jeho tlumené chrápání a musela se tomu pousmát. Aby nás táta uživil, pracoval celý den ve svém malém knihkupectví, kde jsem mu často vypomáhala, a vracel se domů pozdě v noci. Při zvuku jeho pravidelného chrápání jsem se rozhodla mu dnes na snídani udělat jeho - a vlastně i moje - oblíbené lívance.

 Jak jsem tak šla chodbou, minula jsem náš nástěnný kalendář a něco na něm upoutalo moji pozornost. Zacouvala jsem a zastavila se před ním. Přejížděla jsem po jednotlivých datech prstem a odpočítávala, co je dnes za den. Vyšlo mi, že na dnešní den vychází políčko pokreslené šestnácti svíčkami, 13. květen. Mé šestnácté narozeniny a na den přesně třináct let, co jsem naposledy viděla svoji mámu.

 Pořád nechápu, jak nám to mohla udělat. Jen tak říct, že musí další den někam odjet, ale, že už se nevrátí, není třeba zmínit. 'Nebudu si ničit narozeniny myšlenkami na ni!' okřikla jsem se a do žil se mi vlila nová energie. Úplně mi vřela krev, tak jsem potichu doběhla do koupelny, abych si trochu zchladila hlavu. Doslova. Jakmile jsem se trochu zcivilizovala, natáhla jsem na sebe svůj huňatý župan, jež mi táta dal k minulým narozeninám. Na to, že byl rok starý, byl pořád stejně měkoučký.

 Z naší koupelny se zatím stala parní lázeň, takže jakmile jsem otevřela dveře, všechna pára se hned vyvalila ven. Mé smysly zbystřily a obklopila mě lahodná vůně lívanců. Počkat! Lívanců? Jak dlouho jsem byla v té koupelně? Vůně mě vedla domem až do kuchyně, kde jsem spatřila tátu u plotny, jak dodělává poslední lívaneček.

 ,,Kdy jsi to stihl? Když jsem šla do sprchy, ještě jsem slyšela tvoje chrápání a teď je hotová snídaně?" vybafla jsem na něj a on se mému překvapení zasmál. ,,Tak zaprvé, dobré ráno." povytáhl své blonďaté místy prošedivělé obočí a já zamumlala cosi jako dobré. ,,Zadruhé, nasnídej se a já ti všechno vysvětlím." ukázal na připravené lívance, talíř s příbory a lahvičku sirupu. Naložila jsem si na talíř kopec lívanců a hladově se pustila do jídla. Táta se jen uchechtl a začal vysvětlovat: ,,Vlastně jsem už nějakou dobu vzhůru. A to chrápání?" Vytáhl z kapsy telefon, chvíli na něm něco hledal a záhy se ozvalo pravidelné chrápání. Stejné chrápání jako jsem slyšela z jeho pokoje. ,,Ty lišáku!" zahuhlala jsem s plnou pusou a on se rozesmál. Pak beze slova odešel do obývacího pokoje a když se vrátil, schovával něco za zády.

 ,,A nakonec zatřetí... Všechno nejlepší, Vicky!!!" řekl nadšeně a zpoza zad vytáhl zabalenou a úhledně převázanou krabici. Nebyla nijak moc velká, natož těžká a obepínal ji černý balicí papír spolu s širokou červenou stuhou. ,,Je to jediná věc, již tu nechala tvoje matka když... však víš. Nechala mi u toho vzkaz, ať ti to dám k šestnáctinám. Nemusíš to otevírat, jestli nechceš, ale já pro tebe naneštěstí nic nemám, tak to můžeš brát i jako dárek ode mě." řekl posmutněle a s nadějí v očích se na mě usmál.

 ,,Samozřejmě, že ho otevřu." usmála jsem se na něj a on se hned rozjasnil. Pomalu jsem rozvázala stuhu a rozstřihla balicí papír. Vtom táta kouknul na hodiny, vykulil oči a znatelně zrychlil. ,,Promiň, zlato, už musím do práce, tak mi pak ukaž, co jsi dostala, jo? Užij si školu a ahoj!" Popadl svoji tašku a vyběhl ze dveří. Jen jsem se pousmála, obrátila se k nyní už rozbalené krabici a pomalu zvedla víko. A máma mi k narozeninám dala... triko? To jako vážně mi tady nechá jen tričko? ,No ale lepší než nic. Alespoň trochu na mě myslela.' připustila jsem a hned jsem ji nenáviděla trochu míň.

 Vytáhla jsem tedy tmavě červené triko a prohlédla si obrázek na jeho přední straně. Vyobrazoval černou siluetu anděla - nebo spíš anděly? - s obrovskými bílými křídly, jejichž konce byly vybarveny zlatavou barvou. Moc se mi ten obrázek líbil, a tak jsem pro jistotu zkontrolovala velikost.  Samozřejmě správná. Moje máma tu pro mě skoro celý život nebyla, ale jakou budu mít velikost, to jí bylo jasné už třináct let zpátky. Chtěla jsem protočit oči, když náhle jsem si všimla, kolik je hodin. Už jsem zase skoro nestíhala. Položila jsem nádobí do dřezu, popadla tričko, abych si ho vzala na sebe, a vrátila jsem se do pokoje. Jakmile jsem vyhrabala svoje oblíbené kraťasy, rychle jsem se převlékla, udělala si svůj obvyklý falešný culík a se školní taškou v ruce si běžela udělat svačinu.

 Dala jsem si zapéct tousty, když jsem si všimla, že v krabici, která ještě zůstala ležet na stole, je ještě bílá obálka. Zvedla jsem ji a prstem jsem přejela po krasopisem napsaném vzkazu na obálce.

Vicky, moje Vicky, budeš vědět, kdy si to přečíst.

 Ač se to může zdát divné, opravdu jsem nějak věděla, že ten čas ještě nepřišel. Hodila jsem si tedy obálku do tašky k učebnicím, aby se nepomačkala. Taky jsem tam hodila již hotové tousty, abych na ně nezapomněla. Vtom mě něco napadlo, ujistila jsem se, že mám ještě čas, a přeběhla jsem zpátky do pokoje. Otevřela jsem první šuplík mého nočního stolku a po paměti jsem úplně vzadu nahmátla svůj zarámovaný poklad. Je to jediná fotografie, na které jsme já, táta i máma. Moc stará na ní nejsem, přeci jen nás máma opustila, když mi byly teprve tři. Stojíme v nedalekém parku a rodiče mě drží v náruči. Už tehdy jsme si byly s mámou hodně podobné. Vlastně skoro stejné, teda až na moje oči. Máminy oči jsou červené, zatímco moje mají smaragdovou barvu. Táta mi řekl, že je mám po svém dědovi, ale nikdy jsem neviděla žádnou jeho fotografii, takže nevím.

 Vytáhla jsem fotografii z dřevěného rámečku a uložila si ji k dopisu, kdybych ji, až ho budu číst, chtěla mít po ruce. Znovu jsem se podívala na hodiny a sama pro sebe si přikývla. Tak akorát čas vyrazit do školy. Zatímco jsem si zavazovala své tenisky, prolétlo mi hlavou: ,Mám štěstí, že je moje škola tak blízko. Takhle tam můžu dojít pěšky a nezabere mi to víc než patnáct minut.' Natáhla jsem si na záda tašku, zamkla za sebou dveře a vyrazila na cestu. ,Copak mi asi letos moji přátelé připraví?' napadlo mě, když jsem zahlédla kus střechy naší školy.

Tak a příští kapitolu se to teprve rozjede. Doufám, že se Vám bude tato i příští kapitola líbit. Jenom mě zajímá, jestli Vám vyhovuje délka kapitol. Budu se snažit mít vždy alespoň 500 slov a víc jak 1500 asi zatím nečekejte.

Vaše Danča