Andělská Akademie

..3..

  ,To musí být nějaký špatný vtip, nebo snad sen. Ano, určitě je to sen!' přesvědčovala jsem sama sebe. Vítr, jenž dřív foukal, náhle ustal a s sebou, jako by vzal všechen vzduch z okolí.

 Čas se vrátil do normálu a já opět začala vnímat realitu. Někdy v ten moment jsem zpanikařila. ,Co když mě někdo viděl?' pohledem jsem zkontrolovala okolí, ale v oknech ani na ulici nebylo nikoho vidět. Musela jsem co nejrychleji zmizet, a tak jsem do roztřesených rukou popadla svoji opodál ležící tašku a vyhledala blízkou slepou uličku.

 Každý by ji snadno přehlédl, pokud by mu někdo neukázal vchod. Zakrývají ji dva šeříkové keře světle fialové barvy a díky nim funguje ulička jako moje osobní skrýš. Objevila jsem ji vlastně náhodou, když jsem si jednou jako malá hrála poblíž a rozvázala se mi bota. Jakmile jsem si toho všimla, sklonila jsem se ji zavázat a skrz nejnižší větve našla téměř pohádkovou ,,tajnou chodbu".

 Ne, že by se mi šlo zrovna nejlépe. Jak jsem nebyla zvyklá na novou váhu, stahovala mě křídla dozadu. Nakonec se mi silou vůle podařilo je neúhledně složit na zádech. Levé křídlo ale stejně trčelo do strany a překáželo mi v chůzi. Naštěstí jsem se však skryla v uličce a sesula na zem.

 ,Co jen budu dělat?' myslela jsem, že se každou chvíli rozbrečím. Opět začal vát vítr a připomenul mi máminu radu - nebo co to bylo - z té opakující se vzpomínky. Při myšlence na ni jsem rychle prohrabala školní tašku, ve které jsem stále měla fotku od Liz s Diane a polštář od Kaie, a vytáhla naši rodinnou fotografii spolu s dopisem přiloženém k ní. Najednou jsem věděla, že přišel čas si ho přečíst.

 ,Připadá mi, žes napsala ten dopis přesně pro tuhle chvíli. Mohla jsi snad vědět, co se stane?' zeptala jsem se mlčky mámina obrázku. Vypadala tak vyrovnaně. Pak jsem si ale všimla čehosi na jejím krku. Jakýsi náhrdelník, jehož jsem si nikdy dřív nevšimla, popichoval moje oči, protože jediné, co rozeznávaly, byla jeho existence.

 Už jsem se chystala otevřít obálku, když mě z úvah vytrhlo zašustění šeříků. Někdo se obratně prodíral větvemi, jako by snad věděl, že jsem tady, což mi nahnalo strach. Nebylo, kam se schovat, a vyzkoušet svá křídla jsem se neodvažovala. ,Kdo ví, co se mnou chce provést.' běhal mi mráz po zádech. Natěsnala jsem na nejvzdálenější zeď a sykla bolestí, jak jsem si přimáčkla perutě. V duchu jsem poděkovala tátovi za lekce sebeobrany, alespoň jsem nebyla úplně bezbranná. I když s novou váhou na zádech těžko říct.

 Nakonec z křoví vyšla o pár let žena středního věku. Byla znatelně unavená, když mě však uviděla, rozlil se jí po tváři úsměv plný úlevy. Nikdy dřív jsem ji neviděla, přesto se na mě usmívala, jako bychom se znaly již léta.

 ,,Uf, konečně jsem tě našla. Dobře ses schovala, to ti musím přiznat." oddechla si a podívala se na můj vystrašený nevěřící výraz. ,,Nemusíš se bát, neublížím ti. Jsi Victorie, že? Já jsem Eos, zástupkyně ředitelky Andělské Akademie." vysypala ze sebe na jeden nádech a uhladila si blonďatý vlásek uvolněný z jejího drdolu, jako by okřídlené dívky vídala každý den. ,,Och, málem bych zapomněla, mám pro tebe dárek k narozeninám." podala mi malou čtvercovou krabičku a já si ji opatrně převzala.

 ,,Ehm, děkuji?" povytáhla jsem obočí, sejmula víčko a spatřila kovový přívěsek znázorňující dvě křídla překřížená do tvaru srdce. Eos se na mne povzbudivě usmála a nabídla se, že mi ho zapne. Zmohla jsem se jen na trhavé přikývnutí a opatrně jsem k ní došla. Zacvakla mi za krkem řetízek a najednou jako by mi spadl kámen ze srdce. Nebo spíš ze zad. Prolétlo mi hlavou, jestli se stalo to, co jsem si myslela. Ohlédla jsem se a opravdu, žádná křídla nebyla vidět.

 Ale to nebyla jediná viditelná změna. Když jsem si opět prohlédla svůj přívěsek, nejspodnější špičky letek byly stejně červené jako lem mých křídel. Tedy, když ještě byla vidět. Ještě jednu věc jsem si uvědomila a porovnala svůj náhrdelník s tím máminým na fotografii. Zatajil se mi můj ještě pořád roztřesený dech. Byly naprosto totožné.

  Jen tak pro zajímavost Eos se jmenuje podle řecké bohyně úsvitu, je zobrazena na vrchním obrázku. Příští kapitolu vydám určitě včas, ne-li dřív. Prozatím se s Vámi loučím a přeji hezké čtení.

Vaše Danča