Už jsem téměř spala, když jsem z chodby uslyšela kroky mířící k mému pokoji. Mé tělo se rozespale přetočilo a já vzhlédla ke dveřím, právě když se začaly pomalu otevírat. Skrz vzniklou škvírku proniklo k mým očím ostré světlo a spolehlivě mě tak na chvíli oslepilo. Jakmile jsem si přivykla, začala jsem rozeznávat obrys mně tak známé osoby.
Mamince zajiskřily její červánkově rudé oči a věnovala mi svůj váhavý úsměv. Udělala krok dopředu, aby mohla přivřít dveře, a můj zrak mě opět začal klamat. Možná to byla jen má fantazie, ale vždy, když jsem se na mámu podívala, zdálo se mi, že světlo na jejích zádech tvoří dvě obrovská křídla.
Mezitím stihla maminka neslyšně dojít k mé posteli a posadit se na nadýchanou peřinu, čímž mě vytrhla ze snění. Opřela jsem se o lokty, abych jí viděla do očí, samovolně se mi zvedly koutky a vykouzlily tak na mojí tváři úsměv.
,,Líbily se ti tvé třetí narozeniny, zlatíčko?" zeptala se mne a já přikývla. Moje narozeniny nebyly nic velkého, vlastně jen já, máma a táta. Všichni šťastně spolu. Celý den jsme hráli moje oblíbené hry a já si nemohla přát nic lepšího.
,,To jsem ráda... Víš, Vicky, já zítra budu muset někam odjet. Táta ale bude doma a postará se o tebe, dobře?" řekla tiše a s každým dalším slovem se tvářila smutněji a smutněji. Chtěla jsem něco namítnout, ale místo toho jsem jen dlouze zívla.
,,Už je pozdě, měla bys už spát." zašeptala a odmlčela se. Už už se chtěla zvednout a nechat mě spát, pak si to ale znenadání rozmyslela a otočila se zpět. Zvážněla a již hlasitěji pokračovala: ,,To, co ti teď řeknu, si dobře zapamatuj. Vím, že to bude znít divně a nebude ti to dávat smysl, ale jednou pochopíš. Neboj se větru, protože tě bude celý život provázet. I když tě všichni opustí, on bude vždy s tebou. A ještě jedna věc. Jsi silnější než si myslíš. Představ si svou sílu jako křídla, jež tě nikdy nezradí. Hlavně si však pamatuj, že tě mám strašně moc ráda. Někdy si možná budeš myslet, že jsem na tebe zapomněla, ale opak je a vždy bude pravdou."
Poslední slova mi pomalu začala splývat dohromady. Máma si toho jako vždy všimla a pohladila mě po mých černých vlasech. Najednou jsem ležela a můj pokoj se mi začal rozmazávat. Poslední, co jsem viděla, byla mámina vymyšlená křídla a ten její váhavý úsměv.
Úsměv, který mě následujících třináct let strašil ve snech.
Tak to je napínavé zakončení. Poslechněte si písničku, moc se mi líbí. Doufám, se Vám bude taky líbit. Těším se na Vaše komentáře a připomínky, abych se mohla zlepšit.
Vaše Danča
ČTEŠ
Andělská Akademie
FantasiVictorie je úplně normální holka. Teda skoro normální. V den jejích šestnáctých narozenin se jí náhle objeví na zádech obrovská bílá křídla. A aby toho nebylo málo, objeví se záhadná žena, která ji vezme do země, kde jsou lidé stejní jako ona a o kt...