Andělská Akademie

..4..

 Hlavou mi prolétlo, zda-li snad Eos znala moji mámu, když mi dává její náhrdelník. Vzhlédla jsem od prohlížení přívěsku, abych se jí zeptala a lehce si odkašlala. Eos si mlčky prohlížela šeříkové květy, náhle se však otočila s vřelým úsměvem na tváři. ,Je od ní milé, že mi nechává čas na vzpamatování.' pomyslela jsem si.

 ,,Proč jsi mi dala mámin náhrdelník? Teda kromě té záležitosti s křídly. Znala jsi ji?" vypadlo ze mě.

 ,,Znala jsem ji, ale není to její náhrdelník. Všechny andělky - jak si říkáme - mají takový a jeho zbarvení určuje sílu majitelky. Ty a tvoje máma jste skoro stejně silné, proto jsou si vaše přívěsky velmi podobné. Já taky jeden mám, podívej!" nahmatala si pod svou černou košilí ozdobenou zlatě vyšitým východem slunce řetízek a vytáhla ho na světlo, abych se mohla podívat. ,Eos je asi hodně výřečná, co? No, alespoň se to nebojí dát najevo.'

 Přišla jsem k ní a srovnala naše přívěsky. Zatímco můj se třpytil červeně, její se pyšnil barvou vycházejícího slunce.

 ,,Je nádherný. Ta jeho barva znamená, že jsem slabší než ty, ne?" zeptala jsem se jí. Možnost, že bych snad byla silnější, jsem hned zavrhla. Přeci jen je to zástupkyně.

 ,,Naneštěstí musím říct, že se mýlíš. Jsi silnější než já, nebo máš alespoň větší potenciál. To se ale také dá říct o většině učitelů na Akademii. Co je však důležitější, ředitelka si mě zvolila za zástupkyní a získala mi tak respekt studentů a pedagogů, se kterými pracuji.

 ,,To je od ní milé. A ještě se chci zeptat-"

 ,,Teď ne, na to bude čas později. Nemůžeme se tu schovávat věčně. Měly bychom ještě dnes vyrazit na Akademii, čeká nás dlouhá cesta. No tak si vezmi věci a půjdeme ti zabalit. Ukážeš mi, kde bydlíš?" přerušila mě, zrovna když jsem se chtěla zeptat, proč všechno na ní poukazuje na východ slunce, a vzala mi tašku. Jen jsem se usmála a přešla fakt, že řekla, ať si vezmu věci a pak je vzala sama.

*            *           *

 ,,Půjdu najít nějaký velký kufr." prohlásila Eos poté, co uviděla množství mého oblečení.

 ,,Zkus půdu, na konci chodby je opřená tyč s háčkem. Otevři jí poklop na stropě, schůdky se spustí samy." odtušila jsem a zabrala se do myšlenek.

 Sotva před pár minutami jsem dovedla Eos k nám domů a začala si chystat věci na cestu. Na cestu někam, kde jsem nikdy nebyla a do dneška jsem o tom místě ani neslyšela. ,Musela jsem se zbláznit!' pomyslela jsem si. Všechno svoje oblečení jsem si již naskládala do úhledných hromádek, když jsem se zarazila. Zavolala jsem na Eos, která podle zvuků ozývajících se shora obracela půdu naruby.

 ,,Eos, jak je možné, že, když se mi objevila křídla, moje tričko zůstalo celé? Nemělo by teď být roztrhané na cáry?"

 ,,Ty to nevíš? Teda promiň, vím, že je to všechno pro tebe nové. Takže tvoje tričko je speciálně upravené, jinak řečeno má na zádech vystřihnuté dva téměř neviditelné otvory. Potom ti je ukážu. A když už jsem u těch triček, zabal si jen svá nejoblíbenější, na Akademii ti je upraví. Taky pak koupíme i nějaká už upravená, chceš?" křikla na mě zpátky a aniž by čekala na odpověď, pokračovala v přehrabování půdy.

 Připravila jsem si s sebou i dárky od mých přátel a moji rodinou fotografii. Tu jsem vrátila do jejího původního rámečku a té fotce od Liz s Diane jsem taky jeden rámeček našla. ,Kdyby tak Kai, Liz a Diane věděli, jak se mi jejich dárky budou hodit. Bude mi to tady chybět. Hlavně přátelé a táta. Do háje, táta! Úplně jsem na něho zapomněla. Přece ho tu nemůžu nechat samotného.' zděsila jsem se. Jako na zavolanou se ozvalo otáčení klíče v domovních dveřích a táta na mě zavolal: ,,Ahoj, Vicky, jak sis užila školu? Přijď mi ukázat dárky. Skončil jsem dřív, abychom to mohli pořádně oslavit."

 Eos na půdě naštěstí ztichla, a tak jsem nasadila co nejnormálnější úsměv a vyrazila za tátou. Došla jsem do obýváku, kde táta seděl v křesle a četl si noviny.

 ,,Ahoj, tati, měla jsem se dobře, ale víš, no, něco se stalo."

 ,,Stalo? Jsi zraněná? Nebo někdo jiný?" málem vyletěl z kůže. Odložil noviny, zvedl se a přejel mě pohledem. Zastavil se pohledem na mém krku, přesněji na přívěsku pověšeném na něm, a z obličeje se mu vytratila všechna barva. Dosedl zpátky do křesla a zašeptal tři téměř neslyšná slova.

 ,,Náhrdelník tvé matky."

 Chtěla jsem mu začít všechno vysvětlovat, pak ale dodal něco, po čemž jsem nejspíš zbledla zase já.

 ,,Je to tady."

 ,On to věděl! Celou dobu to věděl! Ale jak?' zkameněla jsem na místě.

 Chvilku ticha prolomilo vrzání schodů a o pár vteřin později přišla do pokoje Eos.

 ,,Zabalila jsem ti věci a přidala a pár drobností navíc. Och, vy musíte být Victoriin otec Philip, že?"

 ,,Ph-Phil." vykoktal táta, zatímco zíral na Eos.

 ,,Tak tedy Phile, já se jmenuji Eos a jsem zástupkyně ředitelky Andělské akademie. Vypadáte, že alespoň něco o nás a naší akademii víte. Předpokládám, že vám to řekla vaše žena."

 ,,Charlotte." táta vypadal, že se na delší odpověď nezmůže, tak jsem došla k němu a stiskla mu ruku. Škubnul sebou, jako bych ho polila studenou vodou.

 ,,Takže mi vezmete mojí Vicky. Nejdřív Lottie a teď i Vicky. Uvidím ji ještě někdy?"

 ,,Nemusíte se bát. Po letních prázdninách ji přivezu zpátky. Dobře se o ni postaráme." ujistila Eos tátu a zvlídněl jí hlas. ,,A když vám bude hodně chybět, může vás přijet navštívit. Na moc dlouho ne, ale přece a to je snad lepší než nic."

 Táta mě obrátil tváří k sobě,  objal a pošeptal mi: ,,Promiň, že jsem ti to tajil. Doufal jsem, že se to nestane. Svým odchodem se tě máma snažila chránit, neměj jí to za zlé. O mě se neboj a o své přátele taky ne. Řeknu jim, že jsi musela odjet do vedlejšího města na brigádu, abys mi pomohla."

 ,,Díky, tati." zamumlala jsem mu do košile.

 Eos si odkašlala a já se tátovi jemně vyvlékla.

 ,,Je čas jet. Auto je zaparkované poblíž. Zajdu ti pro kufr a ty se zatím rozluč." nechala nás s tátou osamotě.

 ,,Hned jsem zpátky, musím ti něco ukázat." odběhla jsem do pokoje a s dopisem od mámy v ruce jsem se vrátila zpátky. Podala jsem ho tátovi a on si prohlédl ještě neotevřenou obálku.

 ,,Nechala mi tu dopis, chtěla mi pomoct zvládnout ten šok. Sice jsem ten dopis ještě nečetla, ale vím to." usmála jsem se na něj a vzala si dopis zpátky. Znovu jsem tátu obejmula, setřela mu zbloudilou slzu a připojila se k Eos čekající u dveří s obřím kufrem. Ještě pořád nechápu, jak mohl někdo tak drobný jako ona unést něco tak velkého.

 ,,Ahoj, tati. Vrátím se brzy, slibuji." nahrnuly se mi slzy do očí a naposledy jsem mu zamávala, jako bych byla malé dítě odcházející do školky. Táta mi zamával zpátky, popřál šťastnou cestu a nakonec mi poslal vzdušný polibek.

 Eos mě vedla ulicemi a přitom držela kufr, jako by vážil sotva pár gramů. ,Kde se v ní všechna ta síla bere?' vrtalo mi hlavou. Zastavily jsme před nádherným tmavě fialovým autem, které na první pohled rozhodně nebylo levné.

 ,,Samozřejmě bychom mohly letět, ale na to si ještě netroufneš, co?" zasmála se, ale já byla schopná jen zírat. Mezitím už Eos vložila věci do kufru auta a posadila se za volant.

 ,,Nastup si, jinak tě tu nechám. Cesta bude dlouhá, tak si zatím můžeš přečíst ten dopis, co ti dala máma." vytrhla mě z transu.

 Poslechla jsem ji a vyrazily jsme na cestu. Brzy jsme opustily město a já se zařídila podle Eosiny rady a vytáhla mámin dopis.

 Jako omluva za minulé pozdější vydání je tato kapitola trošku delší. V příští kapitole se konečně dozvíme, co Vicky její máma napsala. Už jste zvědaví, co?

Vaše Danča