You love me? (Minlix)

6.

Felix seděl doma na posteli, před sebou otevřené album s fotkama a sem tam se ozvalo lehké posmrknutí.
Na fotkách byl on a Minho, když se spolu začali kamarádit.
Bylo to ještě předtím, než Felix nastoupil na střední školu. Mohlo mu být čtrnáct. Teď je mu téměř osmnáct.
Trpěl už dost dlouho.
Přesto první rok jejich kamarádství, byl naprosto dokonalý. Samý úsměv, vtípky a prostě zábava.
Nebylo téměř dne, kdy Minho za Felixem nepřišel.
Chodíval ho vyzvedávat ze školy a poté ho odvedl na zmrzlinu.
Byl šťastný, když mu mladší vykládal o svém dní v posledním ročníku na základní škole.
Jednou to bylo šťastné, pak se Felix zase rozčiloval.
Těšil se na to, až to místo opustí a nastoupí na stejnou střední, jako Minho.
A tam se to stalo. Zamiloval se do něj.
Pravděpodobně udělal tu největší chybu kterou mohl.
Nechal své srdce aby zdivočelo.

Teď jen trpí.

Před očima se mu vybavilo pár dalších vzpomínek.
Například jejich první setkání. Dny, kdy mu Minho ukazoval jeho náklonnost. Neustále ho obdarovával polibky na čelo, nebo do vlasů.
Byly to sladké momenty, kdy si Minho konečně dokázal pustit do života někoho, kdo je pro něj lepší, jak celá jeho rodina.
Někoho, o koho se může starat.
Tímhle dával Felixovi falešné naděje. Mladší si myslel, že to může být cokoliv jiného. Že to můžou být silnější city, to co mu Minho dává. Mýlil se.
A tak hrozně moc.

Také měl v hlavě den, kdy viděl Minha s červenou tváří, kde byl vidět otisk dlaně a tvořila se mu tam lehká modřín.
Felix byl téměř až vyděšený. Nejdříve se bál, že se starší s někým popral, ale když z něj vypadalo, že to byl jeho otec....
Ahh
Felix ho litoval. Snažil se dělat všechno pro to, aby mu zlepšil náladu. Aby se cítil milovaný a že mu klidně nahradí nejdůležitější osobu v životě.
Bolelo ho vidět, jak starší trpí. Jen protože neměl nejlepší skóre ze třídy a byl na druhém místě.
Jen protože přišel později domu, než měl a obvykle to bylo díky Felixovi.
To mladšího dostalo nejvíce, nakonec se zasekl a po škole hnal staršího vždycky domů.
Co si budeme, Minho si pak začal vymýšlet, že někoho doučuje. Nebo on sám má doučování.
Proč?
Aby mohl vidět mladšího a opět se cítit více milovaný a chtěný.
Felix mu vždycky dokázal vykouzlit úsměv na tváři.
Byla to doba, kdy mladší měl ještě stále trochu problém s korejštinou, takže to bylo úsměvné.
Navíc, nebyl jen tak obyčejný. Nebo aspoň ne pro Minha. Krásně zdobená tvář pihama, velký úsměv a jeho zářivá energie.
Minho ho shledal velice roztomilým, přesto ho dokázal vidět jen jako kamaráda, nebo mladšího bratra.

A pak je tu vzpomínka, kdy Minho nechal poprvé Felixe čekat. Bylo to v dobu, kdy nastoupil na střední.
Minho zdivočel. Felixe vídal častěji než normálně, asi ho to omrzelo a hledá zájem jinde.
Už to nebylo tak, že by nechal kolovat adrenalín svým tělem, aby mohl mladšího vidět.
Teď na něj narážel neustále ve škole. Prvního půl roku to bylo fajn, nic moc se nezměnilo. Oba byli šťastní, že mají více času na toho druhého.
Ovšem čas i lidi se mění.
Po domluvě Felix seděl v parku, kde se měli setkat a bylo to jedno z míst, kam chodívali dost často.
Mladší si myslel, že dvacet minut zpoždění není tolik, tak čekal dál. Hodinu.... Dvě... Dvě a půl. No a až pak se mu ozval Minho s prostou sms, že zapomněl a byl jinde. Žádná omluva.
Felix to nijak nebral špatně. Bylo to poprvé a i to se může stát.
Jenže později se to začalo stávat hodně často.
Čekal na něj před kinem, v kavárně, v parku, na zastávce, před obchodem, na parkovišti.
Někdy přišla zpráva, že nemůže přijít, někdy se ani neozval.
To začalo mladšího bolet.
Ovšem to hodil za hlavu.
Nechával se dál bláznit tím, jak je Minho milý, hodný, laskavý.
Jak mu sem tam ještě daruje polibek do vlasů.
Ale bylo to čím dál míň.
Ovšem i to se dalo.

Ale..

Přesně v den na jeho narozeniny, kdy mu Minho s jistotou řekl, že přijde, že si to nenechá ujít, nepřišel.
Nechal ho opět čekat.
Nechal plačícího Felixe sedět v parku na lavičce. Objímal si kolena a hlavu měl na nich opřenou.
Pak už jen cítil příchozí hovor. Volal mu Minho. Felix si myslel, že mu řekne něco veselého. Že ho ujistit, že bude zachvilku tam, ale ne.
Z druhé strany se ozvalo jen, že nepřijde, že mu do toho něco vlezlo.
Ah ano vlezlo, v pozadí byl slyšet dívčí hlas, jak volá na Minha.
Felix rozhodně nechtěl slyšet více. Jeho srdce pukalo. Ano, v tu dobu se už zžíral pocitem lásky.
Ovšem to nemohl ovlivnit, ani když vídal Minha s dívkám. Když s níma randil. Když je viděl, jak si vyměňují sliny.
Felix ovšem ten den v parku probrečel další hodinu a půl, nechtěl jít slavit narozeniny už ani s Jisungem, který ho tam pak našel.
Pevně ho objal a nechal ho, aby plakal dál.
Věřil, že se mu uleví.
Pak už jen mohl sledovat pihatého chlapce, jak je mu čím dál tím víc hůře.
Jak je zamilovaný až po uši, ale druhá strana to nevidí.
Dokonce ho donutil, aby mu řekl příběh, který je mezi nimi. Aby byl v obraze. Byl překvapený, že měl s Minhem tak pěkný vztah.
Možná jen, kdyby to trvalo déle. Kdyby se Minho nezměnil.

Tohle všechno byly vzpomínky, které chtěl Felix roztrhat stejně, jako ty fotky.
Byly roztrhnuté vždycky tak, aby Minha od sebe oddělil.
Se slzama, které mu tekly po tvářích.
Chtěl zapomenout. Opravdu chtěl.
Nevěděl, jestli si měl ponechat šťastné vzpomínky. Akorát mu ubližovaly, protože věděl, že tohle se starším už nezažije.

Za půl hodiny, kdy byl Felix naprosto bez energie. Ubrečený, jako želva. Usnul.
Roztrhané fotky se válely všude. Ne jen na jeho posteli, ale i vedle. Album bylo skopnuté na zemi.
Felix byl takřka tuhý. Nereagoval na okolní zvuky.
Ani na příchozí zprávu.
Telefon měl položeny na stolku vedle postele. Ležel tam téměř vybitý. Asi tak stejně, jako je jeho majitel.
A dříve jak ráno nezjistí kdo co chce.

Neznámé číslo

Dostál jsem tvé číslo od Jisunga. Nechceš se zítra setkat?
-Chan