You love me? (Minlix)

14.

„ty mě miluješ?”

Ona položená otázka vyzněla do ticha, které mezi nimi panuje.
Sem tam byl slyšet jen vítr, který začínal být vlezlý a dost studený.
Felix nevěděl, jestli měl vůbec dýchat.
Ovšem, že se mu dech zatajil. Nečekal to.
Nečekal, že zrovna na tohle se Minho zeptá.
Ovšem to bylo, jako nějaká naděje.
Mladší nemohl vědět, co se za tou otázkou skrývá.
Jestli stejný cit, nebo je to jen nějaké ujištění.
Felix mu nechtěl odpovídat, ale sám si dobře pamatuje, co mu v kantíně řekl.
"přijď, až si to uvědomíš"
Bylo to celkem rychle, s tím mladší nepočítal.

„nevím, jestli je tvé mlčení projevem souhlasu,” Minho si povzdechl. Měl potřebu se dozvědět pravdu. Nechtěl mladšímu ublížit a chce to napravit.

„přemýšlím...”

„oh.”

„nečekal jsem, že na to nakonec přijdeš,” Felix se díval před sebe a pozoroval prázdný chodník. Nevěděl co říct. Bylo to dost náhle a otázka byla tak přímočará.

„chtěl jsi to, ne?”

„možná. Nejsem si tím jistý. Vím, že jsem chtěl, aby mé city byly oplacené. Pak jsem si uvědomil, že se to snad nikdy nestane a chtěl jsem se toho pocitu zbavit. Chtěl jsem přestat mít na tebe crush. Proto jsem to udělal,” mladší pokrčil rameny. Udělá se mu líp, když se vypovídá?
Nebylo by to poprvé, že?
Jenže s Minhem je to jiné.

„takže to přiznáváš?”

„jo. Mám tě rád. Žárlím na všechny okolo tebe a je mi hrozně, protože jsi mě odstrčil,” Felix nechtěl začít brečet, proto se na Minha ani jednou nepodíval. Chtěl si udržet chladnou tvář.
Bál se, že když se na něj podívá, tak vypustí zbytečně moc emocí.

„proč jsi nic neřekl?”

„vypadal jsi, jako kdyby tě nic ohledně mě nezajímalo.”

„víš, že se stále starám a zajímám. Vždycky tomu tak bylo. Ať už jsem se choval jakkoliv, vždycky jsi pro mě důležitý. Přehnal jsem to, uznávám.” Minho se postavil a otočil na mladšího.
„ale nikdy nebylo v mém zájmu, abych ti ublížil. Vážně ne. Každopádně půjdu. Nebudu tě zdržovat, je celkem zima,” starší se slabě usmál a pomalu se dal na odchod. Felix mu chvíli koukal na záda, než se také postavil.
Váhal.

„máš pravdu, je zima. Tak mě napadlo,” Felix se zhluboka nadechl a koukal, jak se starší zastavil a otočil. Poslouchal.
„nechceš jít dovnitř? Nevím, jak dlouho jsi tu čekal a musíš být promrzlý. Udělám ti čaj a můžeš si dát sprchu.”

„já nevím. Nevadí ti to?”

„ptal bych se snad?” Felix se uchechtl

„asi máš pravdu.”

„to víš, že mám. Za koho mě máš? Pojď, ať tu zbytečně dlouho nestojíme,” Felix šel Minha chytit za zápěstí a táhl ho ke vchodu. Z kapsy vytáhl klíče a pustil ho dovnitř jako prvního.

Oba dva si sundali bundu a boty. Minho vypadal, že venku byl už celkem dlouho. Měl červený nos a rty lehce namodralé.

„jdi si dát sprchu, hned ti tam donesu nějaké věci a ručník je v poličce. Však víš,” Felix se slabě usmál a popoháněl staršího do koupelny, aby se co nejrychleji zahřál.
Ať už se stalo cokoliv, nikdy by ho nenechal takhle.
Sice má nějaký lehký odstup, protože stále nezapomněl a asi to bude trvat dlouho, ale chce mu pomoct.

„dobře. Už jdu,” Minho pokýval hlavou a už si to mířil do koupelny, aby na něj mladší více netlačil.
Zatímco Felix utíkal do pokoje. Ještě stále se po zemi valely kousky fotek, které v zápalu roztrhal. Nechtěl, aby to starší viděl. To by byla celkem podpásovka.

Felix je urychleně posbíral a hodil do koše, který má pod stolem.
Ještě se porozhlédl, jestli něco nezůstalo. Byl by nerad, kdy se ještě něco našlo.

Poté přešel ke skříní a hledal něco, co by mohl dát staršímu.
Vytáhl tepláky, které mu jsou lehce větší, ale jsou teplé. Obyčejné černé triko a s tím šel zpět dolů, kde se nachází koupelna.
Nebylo to poprvé, takže mu nebylo ani blbé vlézt dovnitř.

Felix nejdříve zaklepal a poté vešel.
Oblečení položil na zavřený záchod a odešel. Minho už dávno stál ve sprchovém koutě a nechal na sebe dopadat teplé kapky vody.
Je to příjemné, když jste tmrzlí až na kost.

Mladší bez rozmýšlení šel do kuchyně a hledal nějaké čaje.
Byl si jistý, že starší bude stoprocentně do rána nachlazený. To jsou taky nápady čekat venku a sedět na zemi.

Felix vytáhl čistý hrnek. Postavil vodu na čaj a prohrabával skříňku s čajema.
Vytáhl nějaký ovocný, který by měl být plný vitamínů C a sáček dal do hrnečku.

Popravdě, v zápalu starosti úplně zapomněl na to, co venku řešili.
Na jednu stranu byl rád, že si to Minho uvědomil celkem rychle. Na tu druhou si nebyl vubec ničím jistý.

Vlastně nedošli ani k žádnému závěru. Celá tahle záležitost zůstala otevřená. To mladšího rozčilovalo.
Minho se sice omluvil, ale už nic nepadlo o tom, že by jeho city oplatil.
Jako kdyby tu žádná šance nebyla.

Možná si to nechtěl jen přiznat. Bylo mu hrozně, když sledoval mladšího, jak okolo něj chodí a nemluví s ním. Ještě horší je to, že ho viděl s někým, kdo by se k němu dokonale hodil.
Byl to samý úsměv.

I Minho měl pochyby. Ne malý.

Když konvice na vodu cvakla, tak Felix chvíli počkal, než zapařil čaj.
Jemně ho osladil a odnesl do obýváku.
Ještě ze skříně vytáhl teplou deku, do které by se měl starší zabalit.

Zatáhl závěsy, aby dovnitř nikdo nekoukal a rozsvítil lampičku, která stojí na konferenčním stolku vedle gauče.

Felix úplně nevěděl, co budou dělat, ale takhle ho poslat domů nechtěl. Nebylo by to vůbec pěkné.
Navic si byl jistý, že když bude tady, tak ho jeho otec nebude nahánět.
Z Minha se stal menší rebel a přestal poslouchat rozkazy od otce. Samozřejmě, že se to nikdy neobešlo bez trestu. Dokud neschválil Felixe, ke kterému mohl jít kdykoliv.
Obvykle se stejně jednalo o to, aby mu pomohl s nějakou látkou, kterou mladší nechápal.
Více jak půlka času to byla lež. Někdy se spolu učili a někdy zase vymýšleli blbosti.

Dveře od koupelny cvakly a Minho se objevil v obýváku. Felix byl zaneprázdněný koukáním na stěnu, než uslyšel nějaké šustění. Podíval se vedle sebe a viděl Minha ještě s trochu mokrou hlavou.

„tady máš čaj a do té deky se zábal. Kdyby jsi cítil, že máš teplotu, nebo tak. Tak řekni, něco s tím uděláme,” mladší se na něj slabě usmál.

„děkuji.”

„nemáš za co. Jen by jsi měl asi napsat domu, že dneska nepřijdeš. Abys neměl problémy. Zítra se uvidí, jestli tě pustím do školy, nebo ne. Vypadáš příšerně.”

„to je od tebe milé. Vážně,” starší se ušklíbl a posadil se na gauč. Sám se necítil zrovna nejlépe. Ještě stále trochu rozmrzal.

„já jsem milý pořád. Tak pššš,” Felix se posadil vedle něj. Natáhl se pro ovladač a pustil televizi. Aby tu nebylo nepříjemné ticho, které by se zachvili rozprostřelo po místnosti.

„jistě. Jen, ještě bych chtěl o něčem mluvit.”

„o čem?”

„jak to teď mezi náma bude?” dobrá otázka, že? Felix na něj pomalu otočil hlavu a chvíli si ho prohlížel.

„buďme přátelé. Nakonec, asi nám není souzené být něco víc. Nebo jinak, asi mně to není souzené. Už tak jsem se nabrečel dost a ty jsi nikdy neměl zájem. Myslím si, že to takhle bude lepší. Nakonec jsme si to ujasnili. No ne?”

„jsi si jistý, že to tak chceš?”

„Minho hyung, nemůžu tě nutit do toho, abys mě miloval.”