You love me? (Minlix)

26.

Felixovy tváře byly červenější, jak rajče. Minhovo oslovení ho málem dostalo do kolen. Nedokázal na to nereágovat. Přišlo mu to milé a zároveň, jako kdyby Minho flirtoval.
Neměl by teda zapomínat, že i když Minho přistoupil na to, že budou kamarádi, tak stále k němu něco cítí.
Nemohl si to jméno odpustit. Navíc, vyletělo to z něj úplně samo.

Mladšího zatáhl do prázdné třídy, kde podle rozvrhu teď nikdo mít hodinu nebude. Takže měli jistotu, že sem nikdo o přestávce nepůjde.
Byli to jen oni a třída plná stojanů na malování, či kreslení.
Felix nevěděl, co má čekat. Ani nevěděl, co mu starší může chtít. Tak si šel sednout na židli a tiše vyčkával.
Stále s červenými tvářemi. Vypadal roztomile a k umazlení.
I to se honilo Minhovi hlavou, ale podstatný teď bylo to, co mu chtěl říct. Nebo se ho možná zeptat. Či něco nabídnout.

Felix ho celou dobu sledoval těma velkýma a hlubokýma očima. Minho pochodoval po třídě a vypadal celkem váhavě. Ruce měl v kapsách od kalhot a okusoval si spodní ret. Přemýšlel, jestli to celé, co chce udělat, je dobrý nápad.
Co když Felix odmítne?
Bude na něj křičet, že na všechno zase tlačí? Že to urychluje?

„hyung, jestli mi máš co říct, tak to urychli, utíká nám čas,” Felix ho vytrhl z jeho podivného přemýšlení a uvažování, co všechno by se mohlo stát.

„oh, jo. Ummmm...” Minho se zastavil v chůzi a otočil se na mladšího, který trpělivě čekal. Už nějakou dobu Minha znal a tohle bylo celkem normální. Pravděpodobně je takhle naučený z domu. Musel nad vším moc přemýšlet a přehodnotit svoji otázku, či cokoli co chtěl říct.

„vypadám snad na to, že ti mám utrhnout hlavu? Hyung ty víš, že mi můžeš říct cokoliv.”

„jo, já vím,” starší si povzdechl a šel k pihatému sluníčku blíže. Sedl si na zem před něj a chytil jeho dlaň, do těch svých.
Felix klidně dýchal a vůbec si nestěžoval, že jsou v této pozici. Bylo mu to takřka jedno. Byl jen zvědavý, co mu Minho chce
„půjdu k věci, asi nebude mít smysl to nějak rozebírat více....” Minho se zhluboka nádech a viděl, jak mladší kývl hlavou
„pojď semnou ven.”

„dobře,” Felix se jemně usmál a volnou rukou pohladil Minhovi tvář. Ale proč ho kvůli tomu musel zatáhnout sem?

„mám na mysli rande, Felixi,” Minho si opět začal okusovat spodní ret. Byl nervózní, to dá rozum. Asi na všechno zase spěchá, ale necítil se tak. Nebo aspoň ne on.

„oh,” mladší byl celkem přepaden tím, co mu bylo řečeno. Lhal by, kdyby řekl, že to nečekal. Tak nějak to čekal.

„jestli nechceš, tak to můžeme pojmout, jako kamarádkou schůzku. Ty, já a kino. Nebo kavárna, zábavný park. Cokoliv. Není to tak, že bych na tebe chtěl tlačit. Jenom s tebou chci trávit více času. Jako předtím.”

„jo, jistě. Není problém. Kdy?” kdyby se mladší sekl, jak by to dopadlo? Nechtěl žádné hádky, nebo zklamaný výraz. Můžou takhle upevnit svůj vztah a to je to, nad čím Minho přemýšlel. Možná z toho pak něco bude.

„po škole, jestli to může být.”

„dobře, tak po škole,” Felix mu věnoval další ze svých milých úsměvů a postavil se, tak donutil i Minha, aby se zvedl ze země.
„teď pojď, ať nepřijdete pozdě do hodiny. Já už jsem chyběl dost dlouho. To zavání průserem,” mladší se uchechtl a táhl Minha pryč z prázdné třídy, aby se dostali tam, kam měli.

......

Po škole, kdy Jisung neustále vyzvídal, co se dělo, si Felix mohl vydechnout úlevou.
Jisung po celém dní remcání konečně přestal a mladší se mohl v klidu dostat ven z budovy.
Samozřejmě s Jisungem v závěsu.