You love me? (Minlix)

24.

Well, tenhle víkend jsem si odpočinula, přejedla, jako správná dospělá jsem koukala na několik animovaných pohádek pro děti se svojí bestie a jsem připravena napsat další kapitolu 😁
Snad bude stát za to😊

Dodatek, mělo to vyjít už včera, ale už v deset večer se mi nad tím zavíraly oči a nemohla jsem dopsat posledních pár vět 😅

Ani otravný domovní zvonek nedokázal probudit Minha s Felixem.
Mladší byl první, který usnul Minhovi v náručí, když se uklidňoval z toho, co se opět stalo. No a starší ho následoval, když slyšel klidně bušící srdce malého anděla, které měl obličej zabořený v jeho hrudi.
Bylo až neuvěřitelné, že si Minho dokázal přiznat, že mu tohle nesmírně chybělo.
Teplo, pohodlí a to všechno, co to obnáší.
Prostě samotná Felixova přítomnost.

Minho celou dobu pevně svíral malý poklad, který se snažil znovu neztratit a nechal si zdát něco pěkného.
Lehké zaklepání na dveře a poté otevření.
Felixova máma vkročila do pokoje a její oči spočinuly na těch dvou.
Malý úsměv se usadil na její tváři a nebyla si jistá, jestli je chce budit.
Byla ráda, že se usmířili a doufala, že tentokrát to potrvá déle, jak jeden den.
Bylo vidět, že se Minho snažil dělat cokoliv, až se odprosil na kolenou.
To byla poslední kapka, o které si myslela, že přichází, když už nevíš, jak se někomu pořádně omluvit.
Felix měl samozřejmě měkké srdce a tak se přidal.
Staršímu odpustil téměř hned. I když mu vlastně neměl co odpouštět.
Celé je to takové zamotané.

Žena přistoupila k posteli, aby se ujistila, že opravdu spíjou.
Na jednu stranu to pro ni byla obrovská úleva.
Tak nějak tušila, že se takhle vyhnou čemukoliv, co by mohlo z Minhova otce vypadnout.
Nechtěla, aby na Minha po náročném týdnu začal klást takový tlak i jeho vlastní otec.
Teď jen musela najít nějakou dobrou výmluvu, aby obhájila jejich absenci.

Paní Lee pohladila oba dva po vlasech a než odešla z pokoje, tak odložila na postel učebnici a nějaký sešit s propiskou. Musela to mít nějak podložené.
Když nikdo jiný, tak ona se postará o to, aby byl klid a mír.
Ti dva k sobě patřili a ona se bude snažit o to, aby to tak i bylo.
Jestli jim pomůže to, že jim bude krýt záda, tak tedy ano. Udělá to.

A lehkým zaklapnutím dveří opustila pokoj úplně a šla dolů, aby mohla nachystat večeři na stůl.

„kde je Minho?” první otázka, která byla vypuštěna do vzduchu, když žena ve středním věku vešla do kuchyně.
Bylo to tady, musela začít lhát. Tedy jen na půl.
Ale věřila, že to bude dosti důvěryhodné.

„oh, usnuli. Minho opět doučoval Felixe matematiku. Nějaké grafy, či co to bylo. Dělá mu to problémy a musí to být vyčerpávající. Hlavně, než to Felix pochopí. Minho je zlatý, že se mu snaží pomoct. Kolikrát dokázal to, aby Felix naprosto v pořádku prošel. Stačilo mu to jen vysvětlit,” žena se usmála a nesla jídlo na stůl.
Vlastně moc nelhala. Mezi rodinami bylo známo, že Minho hodně často chodil Felixe doučovat. Hlavně věci, které nemohl nacpat do hlavy. Ať už se hlásil ve škole, že to nechápe. Stejně to nepomohlo, ani když mu to dotyčný učitel vysvětlil znovu.
Proto byl Minho ideální pomoc.

„myslel jsem si, že ho konečně pořádně uvidím. Poslední dobou se nějak stráni. Chodívá domů hned po škole. Na tváři povadlý výraz. Téměř nemluvil. Bylo to zvláštní,” nebylo to zvláštní. Tedy aspoň ne pro ty, kteří věděli co se za dveřma jejich domu děje.
Minho s ním nikdy moc nekomunikoval.
Matka ta jendou odletěla na pracovní cestu a už se nevrátila. Nabrnkla si nějakého Američana a zůstala tam.
(a/n: já jen doufám, že jsem nikdy nenapsala, že umřela 🤦🏻‍♀️)
Jak smutné.
Minho tedy zůstal sám se svým otcem. Snažil se po něm dupat, aby byl nejlepší. Bez chyby. Neomylný.
Sebral mu i sociální život.
Ten se Minho snažil navrátit, když poznal Felixe.
Malé klubíčko nervů, které se zrovna vracelo po celém dní ze školy. Však, všichni už víme, jak se poznali.
Do teď to byla úsměvná vzpomínka.