You love me? (Minlix)

30.

„jsi roztomilý, víš to?” Minho sledoval Felixe, který asi brzy změní barvu úplně celý. Tváře měl rudé a vyhýbal se očnímu kontaktu se starším. Felix si uvědomil až teď, co to vlastně udělal.
Který kamarád vám dá pusu takhle?
Na čelo, do vlasů, na tvář. Ještě by se to dalo. Ale Felix byl hodně blízko spodním rtu, aniž by si to pořádně uvědomoval.

„nejsem,” Felix zamumla. Vlastně, nebylo to poprvé, kdy mu někdo řekl něco takového. Slýchával to velice často. Nebylo téměř dne, kdy by mu někdo nesložil poklonu. Bylo to na denním pořádku. Felix to pak začal tak nějak ignorovat, protože to ztratilo tu váhu kterou to mělo. Samozřejmě, nejvíce to bral od Minha, který mu tu dobu ukazoval, že je opravdu roztomilý a myslí to vážně.

„ale jsi. Takové malé koťátko. Velké oči, do kterých by se každý zamiloval a chtěl by si tě vzít domu. Mazlit se a opečovávat tě. Opravdu jsi naprosto rozkošný a hlavně, když se červenáš,” i přesto že leželi, tak měl Minho potřebu mu za bradu nadzvednout hlavu. Jeho prsty byly na one části Felixova obličeje a snažil se mu koukat zpříma do očí. Do těch hlubokých hnědých očí, kterého ho tak moc pohlcovaly.
Minho se začal k mladšímu přibližovat. Navzájem mohli cítit teplý dech toho druhého na svém obličeji. Stále si koukali do očí, jako kdyby mohli vyčíst, co se tomu druhému honí hlavou. Ovšem, byly vidět jen jiskřičky naděje v očích staršího.
Když už byl tak blízko, že se jejich špičky nosu dotýkaly, tak Felix otočil hlavou na bok.
Horší to bylo v tu dobu, když mladší zmerčil závěrečné tytulky filmu, kde chtěl vidět konec.
Jeho rty se okamžitě našpulily a vypadal, jako ztracené štěně.

„hyung, kvůli tobě mi utekl konec filmu,” mladší ukázal na obrazovku televizi a Minho si těžce povzdechl. Že to nečekal.

„však si to můžeš vrátit zpátky,” starší konstatoval

„dával jsem ti veškerou svoji pozornost a ani nevím, jestli vyhráli naši.”

„samozřejmě, že vyhráli. Si to přetoč a zjistíš to, nedělej okolo toho takovou vědu,” Minho ho poplácal po boku, kde odpočívala celou dobu jeho ruka. Felix stále ležel tak nějak na něm a dál dělal těžce uraženého.

„pff, nechci,” mladší zavrtěl hlavou a lépe se uvelebil. Měl potřebu se neustále vrtět, nedokázal vydržet na jednom místě v klidu. Klasika. Nic se prostě nezměnilo.

„tak nechtěj, to je jednoduché. Co budeme dělat?”

„já nevím, spát?”

„chceš jít spát? Už?” Minho se celkem divil. Bylo okolo jedenácté večer. Nebylo zvykem, že by chtěl Felix tak brzo spát.

„a co jiného bysme mohli asi tak dělat?” Felix nadzvedl levé obočí a podíval se na Minha, který se ušklíbl. Jeho ruka, kterou měl na Felixovi, zajela pod triko mladšího.

„děti?” jeho obličej se opět začal přibližovat k Felixovi.

„na to zapomeň,” mladší plácl Minha po zbloudilé ruce a nedal mu ani příležitost, se více přiblížit.
Byl celkem odtažitý, když na tohle přijde.
Srandičky, dobrý. Ale tohle bylo celkem vážné, nebo aspoň pro něj.
Nechtěl si Minha připustit k tělu tak rychle.
Bylo ještě brzy, ne?

„fajn, když ne děti, tak jdeme spát.”

......

Celý víkend utekl podstatně rychleji, než si Felix myslel.
V sobotu i v neděli, se dělo takřka to samé. Minhovy vtípky o dětech a neustálé snažení se o mladšího.
Bylo vidět, že začíná být frustrovaný, ale slíbil, že na Felixe počká.
Že na něj nebude tlačit.
Chtěl tedy Felixovi udělat radost a všechno co dělal a bylo intimní, tak zahrál do outu, že je to vlastně jen vtip.
Ovšem Felix tomu moc nevěřil a viděl Minhovy výrazy až moc dobře. Kolikrát otočil svoji hlavu, aby se vyhnul očnímu kontaktu s mladším.
Chtěl prostě jen dodržet svůj slib.

A nakonec je tu pondělí, kdy mladší seděl na svém místě ve třídě a sledoval dění venku z okna.
Matika šla okolo něj a věděl, že mu maximálně pomůže Minho, nebo Jisung.
Když je řeč o Jisungovi, tak ten naopak dává pozor a dělá si zápisky. Sem tam kouknul na Felixe, který vypadal celkem mimo.
Hlavou mu vrtalo, jestli se něco zase nestalo.
Ale Felix neměl na tváři žádný smutný výraz. Byl spíše uvolněný.
Vypadal více, jako kdyby byl naštvaný na celý svět.

No, není zbytečné se pořád starat?

Jisung byl rád, že dokáže udržet svůj vlastní vztah na uzdě a s Hyunjinem se téměř nehádají. Možná si vymění pár názorů, ale to je asi tak všechno.

„tak, kdo nám půjde vypočítat rovnici?” třídou se rozezněl hlas učitele a to Felixe vrátilo do reality. Svůj pohled otočil na popsanou tabuli, kde se nacházel takový jeden nehezký příklad
„co takhle pan Lee.”

„já?” Felix na sebe ukázal prstem, i přesto že na něj učitel koukal.

„no kdo jiný? Jistě, že Vy.”

„ah,” Felix se tedy pomalu zvedl a měl pocit, že asi odpadne. Takhle to dopadá vždycky, když nedáváte pozor.

„já půjdu místo něj,” Jisung se pohotově postavil a vykouzlil na tváři malý úsměv. Jemu to vlastně nic nedělalo. Bylo to pro něj, jako kdyby si to počítal v sešitě.

„jste hodný, že chcete zachránit svého kamaráda, ale pan Lee vypadá, že všechno umí a nemusí dávat pozor v hodinách. Tak by nám měl ukázat, jak je připravený a všechno zvládá,”
Nebylo to úplně nejmilejší, co si budeme nalhávat.
Felix si jen poraženě povzdechl, asi tak stejně jako Jisung a rozešel se k tabuli.
Do ruky vzal křídu a prohlédl si příklad.
Čísla, písmena, kombinace nějakých znaků. Mladšímu se z toho snad začala motat hlava.
Vždyť je to matika, proč do toho pletou i písmena? Co je to za logiku?

Ah ano, ta logika. Tu teď Felix lehce postrádá a v jeho zájmu nejsou školní předměty, ale Minho.

„tak?” nebylo to, že by byl učitel netrpělivý, ale ubýval čas, bylo zapotřebí aby Felix začal něco dělat.
„vždyť to není tak těžké, je to základ. Neříkejte mi, že jste to zapomněl, nehledě na to, že jenom opakujeme.”

„tohle jako základ nevypadá,” pihaty chlapec si zamumlal pro sebe a učitel to očividně vzdal.

„běžte si sednou. Nechápu, že jsou tu dny, kdy píšeme testy a jste schopný dostat plný počet a u tabule nespočítáte ani jednoduchou rovnici. Měl byste si najít doučování.”

„já ho mám,” Felix okamžitě odpověděl. Byl to takový reflex.

„opravdu? Tak kde je problém?”

„mám ho jen před testama,” mladší si pomlasknul a poškrábal se na zátylku.

„kdo je ten kouzelník, který vám to dokáže všechno nacpat za pár dní do hlavy?”

„Lee Minho,” Felix hlesl. Vlastně se neměl ani za co stydět ne? Všichni věděli, že jsou kamarádi. Už když mladší nastoupil.

„jaké to překvapení. Myslím, že je na čase, aby to nebylo jen v tuhle dobu, ale častěji. Zaostáváte..... Hane, pojďte to vypočítat, ať tady nejsme až do zítřka,” učitel pobídl Jisunga a ten jen s lehkým kývnutím šel vystřídat Felixe.
„stejné příjmení, kamarádi, ale každý úplně jiný,” učitel si brblal pro sebe. Jako kdyby ho Jisung ani Felix nemohli slyšet. A oni ho slyšeli.
Ani jeden nic neřekl, přesto se to Felixovi moc nelíbilo.
Ať je Minho chytrý nebo ne, mladší takový být nemusí a co sejde na jménu.
Jako kdyby všichni co mají stejné jméno, museli být stejně chytří nebo hloupí.
Jaká to blbost.

Ale co si budeme, Felix to nějak vyhnal z hlavy. Nebude přeci obviňovat Minha, že je takový nebo makový.
Aspoň má někoho, kdo mu pomůže.
Nakonec, je to jen škola.
Nic osobního.