*Crrrr*. Vypla jsem budík a povzdechla si. Sice je poslední den školy a budou prázdniny a taky už konečně opustím tu hloupou střední ale už teď jsem věděla že celé prázdniny jen prosedím doma s mými psychopatickými rodiči... Už jsem se zvedala z postele, když v tom se zase klasicky otevřely dveře a v nich stála zase našvaná matka. No, raději jsem se šla hned obléct. Po mé ranní rutině jsem se šla do kuchyně se napít. V pracovním týdnu doma nesnídám takže jsem si ji vzala s sebou do batůžku, s tím, že si ji sním po cestě do školy, doma já už prostě nesnídám. Šla jsem pustit mého psa na zahradu. Jakmile jsem ho viděla v pelíšku, jak roztomile spinká hned mi vykouzlil úsměv na tváři. Můj psík je jediná věc, pro kterou žiju. Každopádně mi úsměv hned spadl když za mnou opět přišla matka a vynadala mi za to že, tam jen tak stojím, ať už konečně vypadnu do školy. Pustila jsem mého psa na zahradu a šla se obout a potom jsem vyrazila do školy.
*Ve škole* Přišla jsem na školní hřiště kde už byli ostatní žáci. Fuj. Šla jsem od nich co nejdál. Miluju moji fóbii z lidí. Sedla jsem si tam na lavičku a čekala. Po nějaké chvíli za mnou doběhla má kamarádka Zuzka. Je to moje jediná kamarádka ze střední školy, nice.. Nejsem si jistá čím to je, že se bavím za celé ty 4 roky jen s ní. Na základní škole to bylo zajímavější. Na první stupni jsem byla šikanována jednou pindou a na druhém stupni jsem si našla tři kamarádky, pomohly mi překonat druhý stupeň základky. Také jsem si tam našla dokonce sedm klučičích kamarádů. To byl můj životní úspěch snad. Oni mi také hodně pomáhali, měla jsem je opravdu ráda. Základka byla pro mě totální peklo. Ty tři kamarádky mi přestaly odepisovat, přestaly jsme se bavit, s klukama se pořád jestě bavím.
Konečně jsme dostali vysvědčení. Já měla samé jedničky až na matiku a fyziku, tam jsem měla za dva. Z tohoto hlediska jsem na sebe byla vždy pyšná. Nikdy jsem neměla horší známku než jedničku z ostatních předmětů, vždy to byla jen matika a fyzika. Následovalo rozloučení s učiteli, nebudu lhát někteří mi budou opravdu chybět. Spolužáci se tam domlouvali na nějakou společnou rozlučku. Nevěděla jsem jestli tam chci a jestli by mi to matka vůbec dovolila. Ano je mi 19 ale stále nemůžu dál jak za mé město. Potom nám učitelka oznámila že obálky s tím jestli nás přijmuli na vysokou školu dostaneme ještě tento týden. Fuha, zamrazilo mě na zádech, bála jsem se že mě nevezmou. Poté jsem šla ještě se Zuzkou do kavárny.
Odemkla jsem barák a hned viděla jak se ke mně žene můj pejsek i s matkou. Chtěla ať ji ukážu mé výzo. Po chvilce jsem viděla matčin našvaný výraz. "Děláš si prdel?! Dvě dvojky?! Ty seš tak neschopná! Je mi z tebe zle, jsi nula, nikdy nic nedokážeš, budeš jako tvá biologická jeblá matka, budeš stejná děvka jako ona." Oči se mi plnily slzami, takhle to bylo každý rok ale stále jsem si na to nezvykla, vždycky to zabolí. Vytrhla jsem ji moje vysvědčení z její ruky a běžela do svého pokoje. Nenávidím ji. Nenávidím celou moji rodinu. Svůj pokoj jsem dostala až když mi bylo 16, do té doby jsem všechno držela v sobě, i teď toho držím dost v sobě. Už nemám ani sílu brečet. Nikdo se nikdy nedozvěděl co je moje rodina zač.
Jen tak jsem seděla na posteli a dívala se před sebe a opět přemýšlela o svém *skvělém* životě. Z přemýšlení mě vyrušilo cinknutí mého mobilu. Psala mi Zuzka. Zuzii 🤪💕: ahoj zlato, nechces jit se mnou prosim dneska večer na koncert? PROSIM Nikam se mi moc nechtělo ale doma také nechci být. Já: no dobra tedy, ale v 21:00 musim byt doma, vsak vis.. 😮💨 Zuzce jsem řekla že mám přisné rodiče, ale neřekla jsem jí že moji rodiče jsou opravdu psychicky narušení. Zuzii 🤪💕: dekujiii <33 joo, neboj, v 19:00 sraz pred kaufem ok? Já: jojo Zuzii 🤪💕: 💗💗budu se tesit natyyy Já: taky 😏💅🏼 Matky se ptát ani nebudu, prostě pujdu ven a vrátím se malinko později. Podívala jsem se na hodiny a bylo pět hodin. Šla jsem se psem ven abych se stihla ještě nachystat.
No..tak co si obleču? To je tedy otázka.. Nejraději bych pořád nosila tepláky a mikiny s oversize trikama ale na koncert se to moc asi nehodilo no.. Zvolila jsem toto:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šla jsem se nalíčit, líčení mi jde. Baví mě to ale do školy se nemaluju, ráno na to nemám náladu, maluju se často o víkendu nebo když máme volno. Ale to jenom na nějaké videa, no natáčím videa na YouTube a na Tiktok, když mi bylo 18 dosáhla jsem 100 000 odběratelů. Na normální nošení se teda moc nemaluju protože pokaždé když mě vidí matka namalovanou tak mi řekne něco pěkně hnusného.
*19:00* Tak jsem tady. Matka opět nezklamala avšak jsem se nenechala rozhodit, ne teď když jdu na veřejnost. Měla jsem divný pocit. Mám fóbii z lidí ale snažím se s tím bojovat ale moc mi to teda nejde. V dálce jsem už viděla Zuzku. Slušelo jí to, jako vždy. Zuzka: „O můj bože, tobě to slušíí, ahooj!” Já: ”Děkuji, ty jsi taky dobrá kočka, na čí koncert to vlastně jdeme?„ Zuzka: „To je překvápko, hihi a teď už pojďme, ať tam nestojíme půl roku v řadě.” Jen jsem přikývla a vyrazily jsme.
Řadu jsme naštěstí nestály a právě teď jsme vešly do nějakého klubu. Hlasitě jsem polkla a začala být nervózní. Zuzka mě uklidnila že to bude v pohodě ať se nebojím. No, moc jsem ji nevěřila. Vecpaly jsme se nějak blízko pódia a já se Zuzky znova zeptala na koho to vlastně jdeme. Zuzka: „Na milion+.” Odpověděla mi a zazubila se na mě. Pojem milion+ jsem už někdy slyšela ale nemám ponětí kdo všechno v tom labelu je a jaký žánr hudby vůbec zpívají. Ježkovy oči, už teď se mi točila hlava z těch všech lidí. Musela jsem na vzduch. Omluvila jsem se Zuzce a řekla jí, že se brzy vrátím.
Vyšla jsem ven a hledala nějakou lavičku kde bych si mohla sednout. Hrabala jsem po kapsách a všimla si že tam mám jedno brko, nevím kde se tam vzalo ale dobře, teď se mi hodilo. Zapálila jsem si jointa a dívala se po okolí, viděla jsem přijíždět nějakou dodávku k zadnímu vchodu klubu. Pozorovala jsem to, když v tom najednou z tama odcházel docela dost nasraný kluk. Šel mým směrem. Začala jsem být lehce nervózní. Viděla jsem také jak se za ním rozběhli další kluci. Jujky. Najednou jsem ucítila že si někdo přisedl ke mně na lavičku. Bože, sedl si tam ten totálně nasraný kluk. Ten kluk vypadal velmi pohledně, měl potetovaný celý krk a měl i nějaké tetování na obličeji. Podezíravě jsem se na něho podívala ale on mi pohled neopětoval a vzal mi mého jointa. Ee? Co to jako má být? „Hej vrať mi ho!” On si ho přiložil k ústům a vdechnul kouř. Paráda. „Lemro.” Zamumlala jsem si. On to ale nejspíš slyšel protože se uchechtnul. Přišel tam za námi ten kluk a díval se nějak divně na toho kluka co seděl vedle mě. Nevím, nevyznám se v lidských pocitech, a to mi lidi říkali že bych byla dobrá psycholožka, to určitě. Sama pro sebe jsem se usmála. Ten kluk co sem přišel promluvil na toho kluka co mi ukradl brko. „Dominiku neser, zachvíli máme show.“ Ten Dominik jen pokrčil rameny. Přemýšlela jsem jestli nemám odejít ale mě se do toho klubu plných lidí opravdu nechtělo, ať odejdou oni. Dominik najednou promluvil: „Vlčku ty si naser, chápeš že to zpívat nebudu?” Ehm... Malinko jsem se zarazila, protože měl ten kluk stejné příjmení jako já. Bylo to nejspíše dost poznat na mém výrazu protože se na mě ten neznámý kluk zvláštně podíval. I ten Dominik po mně blbě hleděl. Sebrala jsem svou veškerou odhodlanost a zeptala se jich: „Děje se něco?” a nervózně se usmála. Ten neznámý kluk se na mě podíval ještě zvláštněji než předtím a potom na mě promluvil. „Někoho mi strašně připomínáš." Opět jsem se nervózně usmála a jen tak se jich zeptala: „Vy jste ti milion+ nebo?” Oba se na mě zase divně podívali a ten Dominik mi odpověděl. „Jo, ty nás neznáš?” Jen jsem zakroutila hlavou. A potom na mě zase Dominik promluvil. „A jak se jmenuješ ty kotě?“ Zvedla jsem jedno obočí a odpověděla jsem. „Jsem Natálie.“ a usmála jsem se. To jsem ale vůbec nevěděla co se zachviličku stane..
Lol, moje první kapitola, no hate pls, ty uvozovky tam mam spatne vim, no každopádně uzivejte a ja se budu pokouset to vylepsovat, zduř 🥵 Btw ta holka na zacatku tam nekde je ta jakoby Natálie ok?
