Freya

6. Známý neznámý 2/2

Pohled Freyi

Srdce se mi šíleně rozbušilo. Byl zpátky. On se vrátil. Mé tělo mě nabádalo ihned k útěku a ať s tím neotálím, dokud není pozdě. Chtěla jsem ho uposlechnout. Tak moc. Ale sotva jsem se vzpamatovala z jeho přítomnosti, zaznamenala jsem ostří u mého krku.

,,Ať tě to ani nenapadne, holubičko. Tentokrát už mi neutečeš,"zašeptal mi sladce do ucha a já polkla. Neviděla jsem na něj a to mě znervozňovalo. Nemohla jsem tak odhadnout jeho další kroky. Druhou rukou mě chytl za pas a přitáhl si mě blíž k sobě až jsem byla přitisklá na něho zezadu.

,,Ryane,"kývl před sebe jako na pozdrav, ,,Nečekal bych tě tady,"zněl trochu překvapeně. Ryan mlčel.

,,Tvůj otec ví, že jsi tady?"prohodil zaujatě a ostří nevědomky k mému krku o něco víc přiblížil. Neodvažovala jsem se ani syknout. Opět nepřišla žádná reakce, jen tam stál a pozoroval nás.

,,Dneska máme tichou domácnost,"uchechtl se sám pro sebe ten psychopat, ,,Nevadí, zpět k věci,"přestal se smát, ,,Pověz mi, od kdy se vybavujeme s míšenci? To by tvůj otec nebyl příliš nadšený, že zanedbáváš své povinnosti,"řekl znechuceně a probodl ho pohledem. Ryan se o dva kroky přiblížil.

,,Pusť ji,"řekl Ryan zcela klidně a tasil svůj meč.

,,Ale Ryane. Je úplně jedno, kdo z nás dvou ji zabije. Můžu ale tvému otci dosvědčit, že jsme se na tom oba dva podíleli, abys neřekl, že mi jde jen o peníze,"přemlouval ho s úšklebkem a jeho stisk na mém boku ještě víc zesílil. Polkla jsem a div mi srdce nevyskočilo z hrudi.

,,To byl rozkaz,"ignoroval Ryan jeho slova a opět se o krok přiblížil a tam se i zastavil. Meč držel v ruce a propaloval toho druhého rytíře pohledem.

,,Není v tvojí kompetenci tohle po mně požadovat,"řekl posměšně, ,,Na míšence se to nevztahuje a ty to moc dobře víš."

,,Ona není obyčejný míšenec,"reagoval pohotově a napřáhl meč.

,,Nezahrávej si se mnou, Ryane. Já ji našel jako první,"zavrčel, ,,Ale dobře, ať je po tvém. Zabojujeme si o míšence. Ale měj na mysli, že jsem tě chtěl ušetřit zklamání,"řekl chladně. V tu chvíli meč od mého krku odtáhl a strčil mě tak silně na stranu až jsem upadla na zem.

V další chvíli se jejich meče střetly a začali mezi sebou bojovat. Chytla jsem se za krk a jako bych teprve až teď se mohla pořádně nadechnout. Pomalu a opatrně jsem se postavila a naposledy pohlédla na jejich souboj, než jsem se dala do běhu. Nečekala jsem na to, až jeden z nich si uvědomí, že jsem utekla. Neřešila jsem, že jsem všechny věci nechala na místě. Na prvním místě bylo zdraví a život.

Doběhla jsem až k telefonní budce a rozhodla se zavolat policii. Tohle už překročilo všechny meze. Ať už to byli blázni nebo ne, ohrožovali svými zbraněmi lidi jako jsem byla já. Problém mi došel vzápětí, neměla jsem jedinou minci. Zaklela jsem. Všechny doklady jsem měla spolu s mými věcmi na místě.

,,To bych nedělal,"pronesl chladně povědomý hlas a já se rázem otočila.

,,J-jak?"dostala jsem ze sebe přiškrceně. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se mohl dostat tak rychle až sem, když bojoval před ani ne dvěma minutami se svým kolegou rytířem.

,,Řekněme, že jsem vyhrál,"vysvětlil a pokrčil rameny.

,,Já nejsem žádná vaše trofej,"procedila jsem skrz zuby a očkem nenápadně zkoumala své okolí. Opět beze svědků. Cítila jsem strach, ale zároveň vztek. Pořádný vztek.

,,Zabil by tě,"řekl suše, jako bych si stále neuvědomila, v jakém jsem nebezpečí.

,,A vy snad ne?"zašeptala jsem a sklopila svůj pohled k zemi.