Freya

10. Noční můra

Pohled Freyi

,,Tak co teď? Nepřemisťujete se náhodou vy nadpřirození?"ušklíbla jsem se a Ryan svraštil obočí.

,,Jen ti vyvolení z nás. Já jsem bohužel takovou schopnost nedostal,"hlesl rozmrzele, jako by ho to mrzelo a přidal do kroku.

,,Ale neříkej a co tedy za schopnost máš? Nech mě hádat! Že ty dokážeš měnit podoby?!"vyzvídala jsem a zároveň si ho dobírala. Zpražil mě pohledem.

,,Freyo,"dal opět důraz na mé jméno, ,,Čeká nás opravdu dlouhá cesta, měla bys šetřit každé síly,"pokáral mě otráveně, jako bych ho svými otázkami opravdu obtěžovala. Protočila jsem očima.

,,To jen říkáš proto, abys mě umlčel, ale to máš smůlu. Já zticha nebudu. Když už jsem opustila svůj domov, tak ať mi to za něco stojí. Buď mi odpovíš na mé otázky nebo si jdi do Tramtárie sám,"řekla jsem rázně, založila si ruce na prsou a zastavila se. Nevěřícně na mě pohlížel.

,,To musíš být pořád tak nevděčná?"povzdechl si a já semkla rty do tenké čáry.

,,A za co bych ti měla děkovat?"štěkla jsem na něho a on si přejel dlaní přes obličej.

,,Třeba za to, že nebýt mě, tak bys nemusela být naživu?"podotkl a já udiveně několikrát zamrkala.

,,Fajn,"procedila jsem skrz zuby, ,,Ale na odpovědi mých otázek stále trvám."

,,Ještě k tomu tvrdohlavá,"nevěřícně zavrtěl nade mnou hlavou, ,,Ale fajn, abys neřekla. Dokážu vymazat něčí vzpomínky,"vydechl poraženě.

,,To jako fakt?"zeptala jsem se ho užasle.

,,Ano. Představ si to,"zopakoval můj tón a já se nesouhlasně zamračila.

,,Dokaž to,"zkřížila jsem si ruce na prsou. Věnoval mi nevěřícný pohled.

,,Nemám jak. I kdybych ti vymazal vzpomínku, nebudeš si to pamatovat,"pokrčil rameny a já mu musela dát za pravdu.

,,Fajn, odpověděl jsem, tak můžeme zase pokračovat v cestě,"řekl, zvedl se a přehodil si svůj batoh přes rameno. Překvapeně jsem zamrkala. Nečekala jsem, že se pak bude chovat zase jako nesnesitelný idiot. Myslela jsem si...to je jedno. Je jedno, co jsem si myslela. Na tom už nezáleželo.

,,Počkej,"zavolala jsem na něho, když jsem byla několik kroků pozadu. Jen zpomalil a já ho dohnala.

*

Celý den jsme šli pěšky. Neznámo kam. Nebyl příliš svěřovací typ, aby mi třeba řekl, kam to vlastně jdeme. Já už neměla sílu se ho na něco ptát. Ať už jsem si to chtěla přiznat nebo ne, měl pravdu v tom, že to byla opravdu dlouhá cesta, která neznala konce. Prošli jsme loukou, lesem, vším možným. Zastavili jsme se pouze dvakrát, abychom se najedli a odpočinuli si. Přestávky byly příliš krátké, sotva jsem si sedla, hned jsem musela zase vstát a vydat se s ním opět na cestu.

Celou cestu jsme spolu prohodili minimální počet slov. Jinak mlčel. Pomalu a jistě se stmívalo a mě opouštěly síly. Byla jsem tak vyčerpaná a unavená. Už jsem nemohla dál, ale vysvětlovat mu proč... raději jsem posbírala zbytek hrdosti a nechala se nadále týrat.

,,Utaboříme se tady,"rozhodl po chvíli a konečně se zastavil. Batoh opatrně položil na zem a kamsi se vytratil.

Bezvadný, pomyslela jsem si v duchu a snad samou úlevou spadla na zem. I s batohem. Na chvíli jsem zavřela oči a vychutnávala si ten klid. A zároveň dopřála svým nohám, které mě bolely ze všeho nejvíce, odpočinek. Chvíli jsem tam ležela v této poloze než jsem si konečně sundala batoh ze zad a posadila se. To už byl Ryan zpátky a snažil se rozdělat oheň. Jen jsem na něho otupěle koukala.