Freya

26. Ryan a jeho dvě osobnosti

Pohled Freyi

Když jsem se probudila, bylo slunce už dávno nad obzorem. Svítilo, jak dlouho už ne. Přesto to však nebyly sluneční paprsky, které mě donutily otevřít oči, nýbrž pronikavá bolest v noze, která se připomněla v tu nejméně vhodnou chvíli. Se syknutím jsem procitla a rozespale pozorovala rozjasněné okno, které mě každou chvíli oslepovalo.

Tak počkat. Kolik je vlastně hodin?!

Zpočátku jsem se vyděsila, že jsem zaspala trénink a rychle vyskočila z postele na nohy, ale zanedlouho se mi vybavil včerejšek a já se zastavila uprostřed pohybu.

Les. Krvavé jezero. Šelmy. Ryan.

Postupně jsem si vybavila každou chvíli, která se včera odehrála. Nebylo to moc pěkné vzpomínání, doteď jsem měla z toho okamžiku plného beznaděje husí kůži, ale ledacos to aspoň vysvětlovalo. Kupříkladu můj úraz. Jako bych to pocítila znovu, přivřela jsem bolestí oči a nervózně se ošila. Nebýt Ryana, kdo ví, co by se mnou bylo...

Chvíli jsem se mlčky vracela do včerejších vzpomínek, tiše rozjímala a vyčkávala. Čekala jsem jen na to, kdy se prudce otevřou dveře a bude v nich stát naštvaná Gordónie. Ale nic takového se nedělo. Nikdo nepřicházel. Nikde nic. Jen ticho. Než jsem se nadála, to ticho mě ukolébalo opět ke spánku, usnula jsem.

*
Gordónie za mnou přece jen přišla. Řekla mi, že za chvíli bude snídaně a že bude fajn, když se k nim připojím. Co jsem se dozvěděla, tak bylo kolem jedenácté hodiny a byla to taková hodně pozdní snídaně, jelikož po včerejšku se všem špatně spalo, tudíž to všichni dospávali spolu se mnou. Aspoň jsem se nemusela cítit kvůli tomu provinile.

,,A Freyo Garcíová,"otočila se ještě na mě Gordónie se zachmuřeným pohledem, ,,Vzhledem ke včerejšku ti odpouštím dnešní trénink. Odpočiň si, ano?"řekla a falešně se na mě usmála. Trápila se.

,,Gordónie, počkej!"zastavila se, jakmile mě zaslechla, a pootočila se bokem napůl ke mně.

,,To, co se mi stalo...za to ty nemůžeš, pokud tě trápí zrovna tohle,"snažila jsem se ji přesvědčit, ale ona jen zavrtěla hlavou. Zřejmě se mnou nesouhlasila.

,,Měla jsem na tebe lépe dohlédnout. Samozřejmě, že za to můžu! Kdo ví, kam, až to mohlo zajít, kdyby se Ryan neukázal,"povzdechla si a přejela si frustrovaně dlaní přes obličej. Z jejího přiznání jsem se kousla do rtu a svraštila obočí. 

,,Ne, tak to není. Takhle to přece nesmíš brát! To já jsem odešla do lesa, já se vzdálila od cvičiště! Můžu si za to jedině sama,"zopakovala jsem ještě jednou a důrazně, ale Gordónie opět zavrtěla hlavou a než jsem stačila cokoliv dalšího říct, odešla. Má slova přišla opět vniveč. Povzdechla jsem si.

Ani nevím, co jí všechno stačil Ryan o včerejšku povyprávět. Ale určitě jí musel valnou většinu říct, jinak by se Gordónie netvářila tolik provinile. Dávala si za vinu něco, za co nemohla. I když jsem ji přesvědčovala, že za nic nemůže, neposlouchala mě a uzavřela se sama do sebe. Mrzelo mě to, sice jsme se neznaly zas tak dlouho, ale i tak jsem ji považovala za svou přítelkyni. A chtěla jsem, aby věděla, že není na to sama.

Nikdy jsem moc přátel neměla. Nejlepší mou kamarádkou byla odjakživa jen Zoe. Ale v Gordónii bylo něco, co mě k ní táhlo. Možná to bylo tím, že byla zčásti taktéž Mágyně a tím pádem se dala považovat za moji pokrevní příbuznou. Znělo to šíleně, ale bylo to tak. Takhle jsem to aspoň já cítila.

,,Jak se cítíš?"vyzpovídal mě hned u snídaně Isaiah a nespouštěje mě z očí si vložil do pusy kousek slaniny.

,,Je to lepší, jen se cítím ještě trochu vyčerpaně z toho včerejška,"odpověděla jsem nesvě a na důkaz svých slov jsem vydolovala ze sebe úsměv, abych Isaiaha aspoň trochu uklidnila. Po mé odpovědi se na mě nečekaně upřely všechny páry očí v místnosti. Aniž bych to cílila, tak jsem dosáhla nechtěné pozornosti. Nesvě jsem se při tom ošila. Nebyla jsem na to zvyklá. Jen Gordónie mlčela a v tichosti jedla dál svoji porci omelety. Stále si to dávala za vinu...