Freya

20. Královna netvorů

Pohled Freyi

Než jsem se nadála, magie mě přiměla se postavit čelem k ženě, která promluvila. Očekávala jsem kohokoli, ale rozhodně ne mladou a pohlednou ženu. Mé představy, které jí přisuzovaly vzhled krvelačné bestie, se rázem rozplynuly.

Kdybych tuto ženu potkala kdekoliv jinde na ulici, rozhodně bych ji nezařadila k nestvůrám. Byla jako já. Člověk. Měsíc ozařoval její snědší pleť, s kterou by se nám jinak dokázala dokonale ztratit ve tmě. Její černé kudrnaté vlasy stačil za tu dobu pocuchat větřík a její oči barvy lesknoucího zlata svítily ve tmě jak je tomu u kočky. Na tváři se jí mihl lehký úsměv.

Hezčí ženu jsem jak živ neviděla. I Cass by v porovnání s ní nebyla pro ni žádnou konkurentkou. Žena, jako by si svoji krásu uvědomovala, se uculila a předstoupila na měsíční svit.

Oči se jí zájmem zaleskly při pohledu na mou osobu. A než jsem stačila cokoliv udělat, začala se ke mně přibližovat. A já se nezmohla na nic víc než ji při jejím počinu tupě pozorovat. Z nějakého neznámého důvodu jsem necítila strach. Nebála jsem se, že by mi ublížila. Ryan však měl na to očividně jiný názor.

Vyrazil hned nato směrem ke mně. Z jeho pohledu jsem pochopila, že mě ochrání za každou cenu, i kdybych o to nestála. Pousmála jsem se. Ten se snad nikdy nezmění. Sotva ale udělal dva velké kroky, zamrzl na místě.

Chvíli mi trvalo než mi to došlo. To její magie ho přiměla zastavit a držela ho násilím na místě. Přitom na něj žena ani nepohlédla. Jak to do háje udělala?

,,Gordónie, neubližuj jí!"vyřkl prosebně a já se překvapeně za ním otočila. Jeho starostlivost mě zahřála u srdce. Ale to bych mu nahlas nikdy nepřiznala, protože pak by zpyšněl.

Gordónie, jak ji nazval, zřejmě neměla náladu ho poslouchat, a tak se postarala o to, aby nedokázal pohnout ani rty. Za normálních okolností bych se za to Ryanovi vysmála. A ženu vyznamenala Oscarem. Ale tohle byla ksakru jiná situace, mnohem vážnější. Takže jsem musela svůj škodolibý smích potlačit.

Isaiah, jakmile zaregistroval, co žena udělala Ryanovi, ztuhl na místě a raději se už nehýbal ani nemluvil. Jen tak pro jistotu, kdyby se rozhodla na něj také zaměřit. Nechtěl riskovat její hněv. A tak mě spolu s Ryanem jen bezmocně sledoval.

Nestvůry se mezitím vypařily někam do tmy, což mě akorát ještě víc znejistilo. Stále jsem totiž přes to všechno cítila jejich přítomnost. Byly schované všude kolem nás. O jejich společnosti mě stále ujištovalo šustění, které se ozývalo sem tam za našimi zády.

Teď jsme tu stáli jen my čtyři včetně několika mrtvých nestvůr zalitých vlastní krví. Žena je snad záměrně přehlížela a dál překračovala jejich mrtvá rozkládající těla. Jako by o nic nešlo. Nepřerušovala však se mnou oční kontakt. Jejím cílem jsem byla já, uvědomila jsem si.

Polkla jsem. Co mám dělat?! O krok jsem nevědomky couvla. Tak počkat. Já se můžu hýbat! Ale jak je to možné?! Vždyť Ryana znehybnila, tak proč mě taky nezadržela na místě? Nebála se, že uteču?

Když jsem znovu k ní vzhlédla, stála přímo přede mnou s rukou na mé tváři. Její dotek studil. Ale to nebylo to, co mě zarazilo. Zmateně jsem několikrát zamrkala.

Co se to teď právě děje? Nechtěla mě náhodou zabít? Roztrhat na kusy a předhodit svým nestvůrám k večeři?

,,Máš o mně mylné mínění, děvče,"řekla, jako bychom vedly spolu předtím rozhovor. Nechápavě jsem svraštila obočí. O čem to mluvila?!