Freya

23. Na stopě

nedaleko Říše Metarmofógů

Pohled Jamese

Naše cesta, kdy jsme byli spolu s mým otcem a jeho muži neznámému míšenci na stopě, trvala bezmála už dva týdny. A přesto, jako by se po míšenci slehla celá zem. Říši smrtelníků jsme pročesali skrz naskrz, ale přesto jsme zde nenašli jedinou známku toho, že by tam nějaký míšenec kdy žil.

A mně rozum zůstával nad tím vším stát. Jak by se povedlo jednomu malému míšenci zakrýt za sebou veškeré své stopy? Dokonce i jeho pach, jako by zmizel z povrchu zemského. Nebylo nic, čeho bychom se mohli chytit. Stále nám unikal. I když jsme byli tak blízko. On byl pokaždé o jeden krok napřed. Jako by býval tušil, že si pro něho přijdeme.

A aby toho nebylo málo, tak mi otec přenechal nečekaně své velení. V první chvíli jsem si myslel, že se jedná o pouhý vtip, ale k mému překvapení to otec myslel smrtelně vážně. A než jsem se stačil z toho vzpamatovat a rozmluvit mu to, byl už dávno pryč. Na cestě zpátky do říše Celestére.

Otcův nečekaný obrat mě natolik zaskočil. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč tak najednou změnil svůj názor. Ještě před pár dny byl tolik odhodlaný míšence osobitně dopadnout a považovat ho za svoji největší trofej, kterou kdy získal za svou dosavadní kariéru. A teď. Teď se zmocní jeho velení jeho nejstarší syn, který o to nikdy nestál...Nikdy se nechtěl stát Lovcem a zároveň tak otcovou figurkou v jeho hře.

A tak se ptám. Co jen mohlo stát za jeho náhlým ústupem? To mi hlava nebrala. Zrovna, aby se někdo jako můj otec vzdával svých velkých ambicí. To se mi nezdálo. A proč do svaté Celestére si musel vybrat zrovna mě? Doslova si mohl vybrat kohokoliv ze svých mnohem zkušenějších mužů a přesto jsem se stal jeho volbou já!

Pro Ryana by bylo jistě přenechané otcovo velení ctí, kterého by se s radostí ujal. On by neváhal ho přijmout. Zato pro mě to byla jedna velká otrava. Tohle jsem nikdy nechtěl. Přesto jsem si musel nechat tento svůj bezvýznamný názor jen sám pro sebe, jelikož jsem tak nějak tušil, že by otec po mých upřímných slovech se mnou nenaložil dvakrát příznivě.

Kéž bych sdílel Ryanův zápal pro Lovectví. Nebo jsem měl možnost si s ním vyměnit svou roli. Tím by se to všechno vyřešilo. Proč si ho otec nemohl jednoduše vybrat místo mě? Spokojenost by byla pak na obou stranách. Všichni by byli spokojení.

Ještě však, než otec odešel, stačil mi dát echo, že míšence zahlédli někde poblíž Říše Metarmofógů. A to byla taky naše momentální cesta, kterou jsme se vydali.

,,Jamesi,"vytrhl mě z mých myšlenek jeden z mužů, kteří mého otce doprovázeli, a jenž byl ostatně můj dobrý přítel. Jmenoval se Rix.

Já si nikdy nepotrpěl na nějaké zvlášť speciální oslovení jako můj otec. Všichni mi mohli říkat mým jménem, jelikož jsme si byli všichni bez rozdílu rovni. Navíc jsem s většinou mužů od malička vyrůstal, a bylo by proto zvláštní dělat ze sebe někoho, kým jsem nebyl. Byl jsem stejně na tom jako oni. Pouhý Lovec z několika dalších. Snadno nahraditelný.

,,Jsme tu,"sdělil mi Rix, jakmile postřehl moji duchapřítomnost. A já se pousmál a vzhlédl. Měl pravdu. Ta říše se rozprostírala přímo před námi. Doslova nám bila přímo do očí, tudíž se nedala jen tak lehce přehlédnout.

,,Tvůj rozkaz?"tázavě se na mě zadíval a já se chvíli kochal nevinnou, ničím neposkvrněnou říší. Nebyla tak prázdná a pustá jako můj domov. Naopak, byla živá – hrála všemi možnými barvami. Už jen proto mi bylo líto poskvrnit ji špinavými kopyty koní a naší špínou.