Útěk za Svobodu (Dream SMP)

23. Rány

Art: Snažil jsem se, ale Artist tohoto obrázku jsem nenašel

Neuvěříte mi, ale nějak záhadou jsem zjistil, že mám přátele a  proto na ně můžu svést, že kapitola vyšla pozdě. Taky to můžete dát za vinu Googlu, že tam nikde není napsané jak se vytahuje šíp z rány. (Menší Spoiler). Ale popravdě užijte si tuto předlouhou kapitolu (3323 slov). 

Tw. Popisování  šípu v rameni , maybe mi tam utekli nějaké nadávky

Ps. Moc všem děkuji za 5k přečtení a 520 hlasů! Moc si toho vážím. Miluju vás <3

27. září 2020

Pohled Makyna:

Měsíc svítil jasně. Kdyby byl úplněk řekl bych, že je to skoro jako by nás síla úplňku přivedla zpět. Opíral jsem se o jeden ze zbylých stromů v L'Manbergu a Rejnok seděla vedle mě. 

Je tady doopravdy překrásný výhled

,,Vše to začalo, když si zmizela" položil jsem si pomalu hlavu na kmen za mnou a s pohledem na hvězdy jsem začal vyprávět.

Flashback:

6. Července 2020

,,Dobrou Noc Tubbo a dobři se vyspi Michaeli"! zavolal jsem na ně. Bylo jedenáct a já odcházel z dalšího hlídání mého synovce. Od té doby co Ranboo zmizel má Tubbo tolik práce a nechce nechávat Michaele samotného, že ho skoro vždy hlídám. 

Měl by si odpočinout. Má zase kruhy pod očima.

Naposledy jsem se na ně otočil a usmál se na mávajícího Michaela v okně. 

Kde jsi Ranboo?

Vydal jsem se na cestu domů. Je na druhé straně Snowchesteru, takže se projdu.  Podívám se nad sebe. I když je léto, už dávno slunce zapadlo a měsíc ho nahradil. Byl den po úplňku a proto nádherně a silně svítil.

Procházel jsem se u hradeb a najednou jsem uslyšel někoho si povídat na druhé straně. Přiblížil jsem se ke zdi a poslouchal mumlání z druhé strany. Byli tam 2 lidé. Nejspíše dospělí muži, protože měli vcelku hlubší hlas.

V jednu chvíli to znělo jakože byli nejlepší přátele a v druhou, že se nesnášeli celý život. Bylo mi jasné, že volat stráže bude zbytečné. Byli daleko a jediné co by udělali ,by je vystrašili a já chtěl vědět o čem se baví.

Pomalu jsem vylezl hradby a nahoře jsem se schoulil do klubíčka. Ty 2 hlasy mi byli až Moc povědomé. ,,No tak Makyno mysli" řekl jsem si potichu pro sebe a bouchl se lehce pěstí do čela.

Sebral jsem všechnu svojí odvahu a lehce jsem zpoza hradeb vykoukl. 

Ihned jsem se skrčil zpět a držel si obě ruce před pusou. Nedokážu, ani popsat zvuk, co vyšel z mých úst, ale stoprocentně ho oba slyšeli.

Dokážu si je představit jak se všude otáčí a dokonce se podívají za pár keřů jestli tam slídila neuvidí . V údivu jsem je přestal poslouchat a nakonec jsem slyšel pouze odcházející kroky se slovy: ,,Pojď Wille tady to není dostatečně bezpečné na naší konverzaci".

Po nějaké chvíli co jsem se vzpamatoval jsem slezl z hradeb a vydal se tedy konečně k domovu. Lehce zneklidněn, ale kdo v tomhle městě snad není?