Jmelí čaruje

4. Polibek z jeho vlastní vůle

„Takže?" přišla až k němu a čekala na odpověď.

„Je do tebe celý zblázněný."

A to byla přesně ta chvíle, kdy si myslel, že už to má v kapse, ale opak byl pravdou. Tato věta v časech budoucích bude hrát velmi důležitou roli. Hlavně v hlavě Hermiony, kterou to donutí přemýšlet a přemýšlet. Nakonec vypřemýšlí něco, co se Dracovi nebude moc líbit. Ale teď se vraťme zpět do přítomnosti, kdy má Draco sebevědomí větší než celý Bradavický hrad.

Hermiona překvapeně otevřela ústa. „Ale jak? Vždyť jsme se vždycky jen normálně bavili!"

V tuto chvíli si absolutně nedokázala představit navázat jakýkoliv vztah s kýmkoliv. Pořád měla pocit, že se ještě nepřenesla přes Rona, který jí tak odporně poslal do háje.

Draco se na ni intenzivně zahleděl. „Dívala ses někdy do zrcadla? Ono totiž z té zubaté a vlasaté vševědky vyrostla docela dost pěkná ženská," řekl vážně. A i když si Hermiona zrovna myslela, že si z ní jen střílí, nebo že se za něj vydává někdo úplně jiný, právě v ten moment mluvil pravdu. „Nehleď tak!" okřikl ji, když na něj civěla s otevřenou pusou a vypadala docela jako blázen. „Musela bys být úplně slepá, kdybys to neviděla!"

„Ještě na konci prázdnin mě určitá osoba s překvapivými podrobnostmi přesvědčila o opaku, takže i kdybys teď mluvil pravdu, což rozhodně neděláš a jen hraješ nějakou z dalších her, tak ani v tu chvíli bych ti neuvěřila."

A pak ho tam jednoduše nechala stát a vydala se dál. Draco zůstal zkoprněle stát a zamračeně hleděl na místo, kde jen před malou chvílí stála. Zakroutil hlavou, když si znovu přehrál to, co mu řekla a pak se rozběhl po schodech do dalšího patra, kde zmizela.

„Stůj!" řekl tak nejvíc nahlas, jak jen to šlo, aby na ně zbytečně nepoutal pozornost. Když ji konečně dohnal, stoupnul si před ni a pořádně se narovnal. „Říkal jsem pravdu."

Z Hermiony vyšel podivný zvuk, něco mezi uchechtnutím a odfrknutím. „Je snad jasné, že ti nemůžu věřit," odpověděla.

„O to tě ani nežádám... jen chci abys to věděla, že jsem to řekl, nenutím tě tomu věřit," pokrčil rameny.

„Tak jsme si to asi ujasnili, můžeme pokračovat," uhnula pohledem a doufala, že ji bude beze slov následovat.

Jeho slova ji mátly, protože proč jí to sakra vykládá? Čeho tím chce dokázat, nebo si snad chce jen zvýšit plusové body, aby až na to přijde, měl nějakou šanci dostat se spíš do nebe?

„Fakt by mě zajímalo, o čem sakra přemýšlíš..."

„Nezajímalo," odsekla. „No, řeknu ti to narovinu!" otočila se na něj a výhružně na něj zamávala ukazováčkem, což na něj zapůsobilo, ale docela jinak, než by si přála.

Pousmál se a chvilku přemýšlel, co dokáže určité přesvědčení udělat s člověkem. Jak mu úplně změní pohled na svět. Teď po válce vnímá všechno úplně jinak. Svobodně. Už se nebojí toho, co by mu kdo řekl, udělal a tak. Takže to, že mu teď připadala fakt zatraceně roztomilá mu v hlavě sice udělalo trochu bordel, ale v tom dobrém smyslu. Neměl panický záchvat z toho, že se nejspíš zbláznil. Spíš si nedokázal srovnat myšlenky a normálně uvažovat, takže jen hleděl, jak otevírá pusu, něco mu říká a on neměl páru o tom, co přesně.

„Tak! Doufám, že si rozumíme!" řekla vážně. Tváře měla trochu zarudlé od celého výstupu, který se jí vymkl kontrole a trošku to přehnala, ale co už! Aspoň si to pořádně zapamatuje a nebude na ni zkoušet nějaké jeho fígle.

Draco se znovu pousmál, a Hermiona chvilku uvažovala, jestli se nedal na nějaké drogy. Sice netušila, jestli je něco takového rozšířeno i mezi kouzelníky, ale klidně by mohli mít nějaké lektvary, které jim jednoduše navodí náladu, že ano.

„Milá Grangerová," řekl a chytil jí za prst, který měla stále ve vzduchu a který zapomněla stáhnout, když mu vyhrožovala. „Řeknu ti tajemství," naklonil se blíž k ní až Hermiona musela zadržet dech a nervózně si přešlápnout. Ten jeho pohled a ty šedé oči, které na ni tak upřeně hleděly jí navazovaly podivný pocit. Vážný výraz v tváři ji přinutil myslet si, že jí snad opravdu nějaké důležité tajemství řekne. Ve výsledku neřekl nic, jen zvedl pohled nad sebe, takže se tam podívala také a zadržovaný vzduch z plic vydechla.

Vykulila oči a vyděšeně se na něj podívala. „Ne, ne, ne! Snad si nemyslíš, že bych... Ne! Ne! To je prostě... pfff! Ne!" rozhodila rukama.

Draco si založil ruce na hrudi a mimoděk si olízl rty, což Hermionu docela dostalo do kolen. Ano, sakra! Nebyla slepá! Dnes mu to sakra slušelo a ty jeho vlasy?! Vypadal jak nějaký bůh a kdyby tady před ní stál jen v tričku a teplákách, byl by snad ještě přitažlivější než teď.

Srdce jí bušilo jako o závod a rozhodně za to mohla ta jeho proklatá blízkost, která ji nejenže znervózňovala, ale i docela vzrušovala.

„Takže ne," řekl chraptivě. „Chceš porušit tradici?" pozvedl obočí.

„Pfff! To je tedy pěkně trapná tradice!" odfrkla si a prohrábla si vlasy, neb nutně potrěbovala něco dělat.

„Mně teda trapná nepřijde a dokonce ji hodlám splnit," řekl sebevědomě.

„Hodláš?" zeptala se a mimoděk udělala pidi krok dozadu a přitiskla se ke zdi. „A s kým jako? Se mnou určitě ne! Bylo by to prakticky znásilnění!" vyhrkla první blbost, co ji napadla.

Draco vyprskl smíchy. „Znásilnění pusou?" zasmál se. „Merline, to znělo taky pěkně blbě."

Hermiona se kupodivu taky zasmála. „Ano, měl bys přemýšlet, než něco řekneš," doporučila mu.

Draco na to nic neřekl, jen se k ní kousek posunul. Hermiona si opět vzpomněla, o co tady vlastně jde a přitiskla se ještě víc ke zdi.

„To neuděláš, jen si ze mě děláš srandu!" řekla rozhodně a ač to její postoj nepodporoval, hlas měla docela přesvědčivý.

„Nedělám. Tohle je realita. Nevím, jak se to stalo, ale je to tak. Teď ti dám pusu a nejenže to musím udělat kvůli tomu jmelí, já to chci udělat ze své vlastní vůle."

Asi to bylo tím, co řekl nebo možná jen tím, jak byl přitažlivý, když přitiskl konečně své rty na ty její, byla první, kdo se pohnul a polibek prohloubil. Sama tím byla překvapená, ale v ten moment to bylo přesně to, co chtěla a ano, moc dobře si uvědomovala, že až tohle skončí, bude to průser a nejspíš už nikdy nevyleze ze své ložnice, jen aby ho neviděla.

I Draco byl tím vším zmaten, překvapen a rozjařen. Co to sakra dělá? Líbá Hermionu Grangerovou! Holku, kterou nenávidí. Nebo nenáviděl? Asi ta druhá možnost, neboť tento rok proti ní nemá vůbec nic, což ho děsilo. Děsilo ho i to, že tohle už není jen ledajaká hra. Vlastně netuší s čím si zahravá. Tohle by mohlo dopadnout sakra špatně. Ale přestat právě teď? Nikdy! Měl pocit, že Grangerová a její rty na těch jeho je to, co hledal celý život, jen ještě nevěděl, jak moc mu právě její rty budou chybět a že i on dokáže cítit a milovat.

V lásce byl totální zelenáč, začátečník, nováček a až si uvědomí, že tohle není hra a opravdu ji chce, bude se tomu muset ještě hodně co naučit.