Jmelí čaruje

7. Veřejné projevování náklonosti

Hermiona seděla na své posteli v ložnici a hleděla na nádherně zasnežené pozemky Bradavic. Sníh se na ně valil přesně tak, jak předpovídal Malfoy včera večer. A když jsme u Malfoye...

Byla z něj zmatená a byla zmatená sama ze sebe, neboť to co v ten okamžik, kdy se políbili, cítila, to ještě necítila nikdy v životě. Byla to podivná směs euforie, štěstí a zmatenosti, která tomu všemu dodávala otupělost.

Pořád měla za to, že si s ní jen hraje, že to nebude jen tak. Dalo by se říct, že mu nevěřila. Tak proč nad tím neustále přemýšlí? Proč, když mu nevěří?

Teď by tu měla sedět a přemýšlet nad Theem, který je rozhodně lepší varianta než Malfoy. S Theem si neuvěřitelně rozumněli, až ji mrzelo, že se spolu začali pořádně bavit teď poslední rok. Měli stejné názory, četli stejné knihy, o kterých by klidně mohli prokecat noc, jenže... jenže necítila to zvláštní vzrušení co s Malfoyem. Možná kdyby ji políbil...

„Nebuď běhna, Grangerová! Stačí, že jsi se líbala s jedním zmijozelem!" řekla sama sobě.

Vlastně ani netušila, proč souhlasila s Theovou nabídkou. Byla přesvědčena, že teď rozhodně nový vztah nechce, ne po tom, co to s Ronem dopadlo tak, jak dopadlo. Chtěla mít klid na učení a neřešit nic jiného. Jenže tam někde uvnitř byl pocit, který jí našeptával, že to udělala hlavně právě kvůli Malfoyovi. Díky tomu si chtěla uvědomit, že Theo je ta správná volba a to, co se stalo pod jmelím, zůstane přesně tam v jedné z potemnělých vánočně ozdobených chodeb.

Tak moc jí chyběla Ginny, která by jí řekla-... ne vlastně neřekla, neboť toto by nemohla říct ani své nejlepší kamarádce! Beztak by ji pěkně zprdla, že nemá rozum. A je to provda! Nedělá totiž nic jiného, než že vzpomíná na jeho hebké rty.

Slunce, které bylo schované za mraky se dnešní den nerozhodli vykouknout skrz mraky a tak zapadlo za obzor úplně. Šero v pokoji Hermionu donutilo rozsvítit. Zbývalo posledních pár hodin, než bude muset odejít do chladných chodeb hradu. Vůbec se jí nechtělo. Ne jenom tím chladem, ale tím, že prakticky netušila, co od Malfoye očekávat. Bála se, že se zase něco stane. Proto se rozhodla, že se vydá dolů do společenské místnosti a užije si pár chvilek se svými přáteli, kteří zde zůstali a nebude myslet ani na jednoho ze zmijozelské koleje.

~

„Co jsi dělal v knihovně?!" přiřítil se do ložnice naštvaný Theo.

Draco se v posteli přetočil na druhý bok, aby na svého kamaráda - který je teď víc soupeř jak kamarád, lépe viděl. „Já?" pozvedl obočí.

„Ano ty! A nedělej blbého! Ty tvé vlasy bych poznal i po slepu!"

Draco si odfrkl. „Tak to pochybuju... ale dobře. V knihovně jsem dnes byl. Půjčit si knihu," řekl sebevědomě.

„Jo, půjčit! Houby! Akorát jsi nás šmíroval!" obvinil ho, přičemž se k němu přiblížil a šťouchl ho do ramene.

Draco zakroutil hlavou. „Tu knihu mám tady," ukázal mu malou sbírku básní. „A ještě jednou do mě šťouchneš a skončíš na posteli s mnohočetnými zlomeninami."

Theo mu vyškubnul knihu z ruky, přečetl si název a následně ji po něm hodil. „Ani slovo ti nevěřím! A víš ty co? Sám jsi to začal... já ti ji prostě nenechám a udělám pro to cokoliv!" vyštěkl na něj!

„Nápodobně," odfrkl si Draco.

„Fajn!" zakřičel Theo, otočil se na odchod a s hlasitým prásknutím dveří odešel pryč.