Démonní píseň

Část I.

Než se, můj drahý čtenáři, pustíš do čtení mého příběhu, chci ti poděkovat a seznámit tě s příběhem - možná potenciální knihou, kterou jsi právě našel :) Celé dílo Démonní píseň není rozhodně první příběh, který jsem kdy psala, ale možná právě to ho dělá speciálnější. Po letech, kdy jsem nemohla napsat ani řádku s pocitem, že cokoli napíšu nebude stejně  dost dobré, jsem se rozhodla účastnit jedné soutěže a nápad na Démonní píseň ke mě přišel jako blesk z čistého nebe. Tenhle příběh mě beze srandy naučil znovu psát a psaní si užívat, přiměl mě znovu uvěřit, že časem by nějaká z mých knih konečně mohla být i vydaná. A tak, i když v soutěži můj rukopis neuspěl, rozhodla jsem se ho zveřejnit. Hledám úžasné čtenáře, které by moje příběhy mohly obohatit, ale hledám i zpětnou vazbu a proto moc prosím i o komentáře nebo soukromé zprávy. 

PS: Doufám, že si čtení užiješ stejně, jako si já užívám psaní. :D

Pochodně a hranice s vysoko šlehajícími plameny zaplavily celé město. Jasně planoucí ohně vrhaly odlesky světla, jiskry se vznášely do vzduchu. Dřevo praskalo dobře známým zvukem. Tanečníci s ohněm se proplétali mezi hořícimi pochodněmi, proskakovali zapálenými kruhy. Jejich opálená pokožka zářila společně s plameny. Všichni byli v dobré náladě, nebezpečí jim po letech strávených tréninkem už nehrozilo. Byli mezi nimi ostatně i polykači ohně.

Nebyli to jen tanečníci, kteří dnes zabavili obyvatele královského města. Festival nabízel mnohem víc, vše jen na počest války s démony, která před stovkami let nenechala oddychnout království Isiel ani přilehlé země. Každých pět let se zdejší královské město ocitalo v plamenech, neboť hořelo i v onu chvíli, kdy byli démoni navěky zapuzeni. V hořícím městě tak dnes stáli kromě tanečníků s ohněm další různí kejklíři, cirkus, odpoledne se konal rytířský turnaj a na každém rohu stály stánky.

Oslavy trvaly přesně tři dny. Tento rok měly být o to výjimečnější, že králův druhorozený syn na jejich konci dosáhne plnoletosti. Poslední den byl tak otevřeně zasvěcen i oslavám jeho narození a přechodu v dospělost.

Byl to právě princ Kias, který měl dnes přihlížet oslavám a zastoupit tak svého otce v této oficiální záležitosti. Měl je zahájit pro dnešní, tedy druhý den, a měl vystoupit i na konci dne s proslovem, po ranním zahájení se po něm ovšem slehla zem. Nutno podotknout, že tím nikdo nebyl překvapen. Všichni moc dobře věděli, že jako druhorozený syn se Kias o vladařské povinnosti příliš nezajímá... Byly zkrátka věci, které ho zajímaly mnohem víc.

Po řece protékající královským městem zvolna plula malá loďka. Na přídi se houpala malá lucernička jen jemně osvětlující klidnou hladinu, po které loďka pomalu klouzala. S každým záběrem vesel se vzdalovala dál a dál od města, dál od slavností.

Na zádi seděla krásná dívka. Světlo měsíce, který byl těsně před úplňkem, jí klouzalo po rysech tváře, vplétalo se jí do očí, do vlasů barvy mědi. Nic neříkala, jen se usmívala a hleděla na poklidně ubíhající řeku. Vítr téměř nefoukal, nemohl dopomoct mladému princi, aby na slíbené místo doplul byť jen o vteřinu dřív. Nevadilo mu to. Tiše vesloval otočený zády k přídi a někdy se otočil, aby se ujistil, že loď pluje správným směrem. Většinou ale nemohl spustit oči z dívky sedící naproti. V jednu chvíli se obrátila a pohlédla na něj. Viděl ovšem jen malou část její tváře a tušil její úsměv.

,, Neměl byste právě pronášet slova díků, princi? Blahořečit staré hrdiny války a mnoho dalšího... " zeptala se s pobavením. Jmenovala se Yda. Kias se zasmál.