Jeho svět navždy poznamenala válka s démony. Vepsala se hluboko do paměti lidstva a ještě dnes příběhy o démonech nedají spát ani malým dětem, ani dospělým. Co když ale Kias, druhorozený syn krále, není tím, za koho ho všichni mají? Co když si s ním...
Fhelis vnímal smrt svých druhů, ale vůbec na ni nereagoval. Byli to dobří válečníci, ale nic zvláštního od nich nečekal. Lidé byli silní, to věděl. Ale na druhou stranu jejich nejlepší už byli zranění, unavení, a až zemřou, nic jim nebude stát v cestě. V momentě, kdy portál dovolí projít více akalatům, bude pro lidi po všem. Další mohli podle jeho odhadu projít nejdřív za hodinu. Do té doby si byl Fhelis jistý, že vydrží.
Místo lítosti nad svými druhy ho nyní hnala nenávist k těm, kteří ho zranili. Podobal se divokému zvířeti vypuštěnému z klece. Hnal se za Kiasem po celé obloze, pronásledoval ho. Proletěl s ním celé město, neměl problém se uhýbat vysokým věžím a domům, bez škrábnutí proletěl uličkami, kterými ho Kias naváděl. Tahle hra musela přestat, řekl si pro sebe. Musel mu ukázat svou pravou tvář.
Kias nebyl hloupý. Věděl, že brzy dojde na sílu třetího oka. Třetí oko byl opravdu znak jakési nadřazenosti mezi démony. Kias ho měl také. Byl součástí rodu, který již pár generací vládl démonům. Zachvěl se, ale letěl dál, jeho skutečný bratr za ním.
Ucítil to, zrovna když se vyhýbal věži chrámu, který mu předtím zakryl výhled na padající Cassé. Něco ho táhlo k věži, nemohl si pomoct, letěl prudce doleva. Poznal, že Fhelis kontroluje jeho pohyb. Se zaduněním a zapraskáním někde uvnitř těla naletěl do věže. Bolest projela jeho tělem a čekal, že uslyší Fhelisův smích. Ten nepřišel. Fhelis byl soustředěný, naštvaný, už si nechtěl hrát. A taky že si nehrál. Jeho křídla se dvakrát zvětšila, jeho rohy rovněž. Tetování na něm začala ostře zářit a třetí oko se rozevřelo do takové míry, že hrozilo vypadnout z jeho hlavy.
Kias přemýšlel, jestli by to dokázal taky. Jestli by taky dokázal získat tu sílu, která nyní sálala z jeho bratra. Nevěděl, jakby něco takového měl udělat. Nevěděl, jestli je to pro něj vůbec možné. Pomalu máchal křídly, unavený a zničený ze všech ran, které už utržil. Předchozí souboj se Shirazem mu vzal mnoho sil. Znovu se vznesl výš do vzduchu a sledoval Fhelise poletujícího opodál. Kiasova levá ruka společně s několika žebry byla zlomenná. Anitt dole něco pokřikoval, ale on to přes bolest a strach... strach z Fhelise... neslyšel. Uviděl, jak za Fhelisem přiletělo několik zelených světel, ale všechna se rozplynula v temné bariéře, která je chvíli na to obklopila.
,, Je konec, " zavrčel jen Fhelis a vrhl se vpřed. Kias nemohl udělat vůbec nic, když do něj narazil a jeho začala trhat masa moci, kterou Fhelis vyvolal. Třetí oko zabránilo Kiasovi v pohybu. Nemohl dělat vůbec nic. Po tváři mu začalo téct několik slz. Když to Fhelis uviděl, ještě posílil vytrvalé útoky své magie. Kias už pro bolest ani neviděl.
Netušil, co se kolem děje. Na nic už nemyslel. Svět kolem přestal existovat, tříštil se a on věděl, že prohrál.
Bolest přetrvávala, ale on pořád neumíral. Chtěl umřít... V tu chvíli prostě chtěl, aby to skončilo. Spojení s jeho otcem, bratrem, světem... temnota, kterou v sobě kdysi měl, temnota, která mu pomohla jako správnému akalatovi vyrůst, se odporoučela. Chtěl ho vidět... Toho muže, který se ho rozhodl obětovat pro svůj národ.
Chtěl ho vidět a říct mu, jak moc trpí a trpěl.
A náhle se bariéra kolem rozplynula.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cassé se ztěžka zvedla na nohy, když kolem ní proběhl Raxhal a Adrien. Stáli teď na ulici společně s Anittem a rychle se radili. Sama Cassé netušila, jak je možné, že ještě dýchá. Znovu musela obdivovat svojí vlastní sílu, svůj talent, svoje tělo, které nepřestávalo nasávat magii jako houba. Neměla jí ani kousek a najednou během řádu minut se mohla znovu postavit na nohy. Sice ztěžka, ale dokázala to. Tři muži si jí všimli a pak se všichni společně podívali nahoru, na černou bublinu nad městem.
,,Zničte to, " řekla a oni se na ní podívali jako na blázna. ,,Zničte to! " zakřičela.
,,Jak? " zeptal se Raxhal a nebyla v tom jeho obvyklá nenávist. Prostě nechápal, jak by se takové síle mohl postavit. Naštvala se. Její ledový klid ji úplně opustil.
,,Takhle! " zavrčela, nejistě natáhla hůl, ale pak ucítila proud svojí moci a vyslala ho k nebesům. Světlo se zarylo do bariéry a natrhlo ji. Jen slabě, ale poškození bylo patrné. Muži se na ní podívali a pochopili. První byl Anitt, který teď veškerou moc, co si vzal, vracel zpátky. Museli zabít Fhelise a to bylo jediné, co ho zajímalo. Druhý byl Adrien, který cítil potřebu Kiase zachránit za každou cenu. Raxhal nechtěl, ale nakonec ten nepatrný zbytek síly v sobě věnoval Cassé – kvůli svému nejlepšímu žáku a jeho budoucnosti.
Cassé vyslala záblesky světla ještě několikrát, až naprosto roztrhly černou bublinu a Fhelis, držící Kiase za hrdlo, se na ní zlostně podíval.
Chtěl jí zabít, zprovodit ze světa. Kias to věděl, cítil, i když ztrácel vědomí. Poznal zlaté světlo, které zničilo bariéru kolem. Byla naživu, opakoval si. A nemohl se zbavit myšlenky, že to bylo to jediné, na čem mu ještě záleželo.
Toho času spolu nestrávili mnoho, ale on k nikomu nikdy necítil nic, co k ní. Hledal v ní všechno, co potřeboval. Zdroj veškerého štěstí, které se mu náhle vzdalovalo. Měl svůj cíl, ona rovněž. Ale on z nějakého důvodu už neviděl ten cíl, teď, když umíral. Viděl jenom její oči, zvláštní a pro někoho možná děsivé, pro něj ale naprosto dokonalé. Viděl je veselé, smějící se, něco, co ve skutečnosti u ní ještě nezažil. Ani tu noc, kterou spolu strávili.
Mohl k ní ten úsměv přivolat. Určitě ho mohl aspoň jednou spatřit. A aby se o to pokoušel, bránila mu v tom jediná věc... Jediná bytost. Jeho vlastní bratr.
Divoce sebou zazmítal a i když tlak na jeho hrdlu zesílil, z posledních sil kopl Fhelise do břicha. Démon se trochu prohnul a znovu nabral vyražený dech, ale ta krátká chvíle Kiasovi stačila. Spoléhal už jen na tu čirou démonní sílu. Ne démonní – akalatskou. Tu, co byla uvnitř jeho třetího oka. To se široce rozevřelo a pojmulo do sebe tolik síly z okolí, kolik mohlo. Natáhlo svoji přízračnou ruku i ke čtveřici mágů dole a vzalo jim, co zbývalo. Všichni klesli na zem ve spánku. Kiasovy rohy se prodloužily, rovněž křídla a Kias zuřivě zakřičel. Vytrhl se ze stisku bratra a vyvolal svoji moc. A pak ji pozměnil. Nevěděl, jak to udělal. Nejspíš to byla čirá nenávist v něm.
Všechno kolem něj zezelenalo a on všechnu svoji moc soustředil do svých rohů – jediného místa, které dokázalo vydržet tlak antidémonní magie, kterou v sobě našel.
Byl akalatem.
Ale byl i člověkem.
Ve zlomku vteřiny se rozletěl ke překvapenému Fhelisovi a jeho rohy se zabořily hluboko do bratrova těla. Fhelis křičel bolestí a nemohl se vyhnout chrámové věži, když do ní společně s Kiasem narazil. Jeho tělo sebou ještě několikrát škublo, přibité Kiasovými rohy na zeď. Pak už se jedinkrát nepohlo.
Kias několikrát zatřepotal křídly, když padal na střechu chrámu, a pak omdlel.
