Démonní píseň

Část XI.

Rada ohledně prozkoumávání démonních pozůstatků byla vlastně velmi cenná. Přestože nerozuměl zvláštním znakům, některé z nich doprovázely obrázky podobně těm, které tu vytvořily dívčiny vzpomínky. Ty s ní spojené ale už byly pryč a zůstávaly tu jen památky na démonní magii. Kias tedy alespoň tušil, o čem znaky pojednávají.

Hodně z nich se týkalo tohoto místa, této svatyně. Viděl obrázky svatyně, když z ní ještě nebyly ruiny. Přemýšlel nad tím, co démony vedlo k tomu, aby tu cokoli stavěli. Proniklo jich tehdy do tohoto světa málo, alespoň na lidské poměry, a okamžitě se mezi nimi a lidmi rozpoutaly boje. Mohlo to ale být tak, že neválčili všichni a někteří se zkrátka stranili bojům? Místa spojená s démony většinou nebyla velkými chrámovými komplexy, ale spíš malými mohylami, místy, kde jich umřelo větší množství, nebo dočasnými úkryty. Něco tak velkého... Neměl ani ponětí, že to mohlo existovat.

Další výjev celkem jasně zobrazoval portál, nejspíš ten, který sem démony přenesl. Zdá se, že mnoho věcí v tomhle světě se týkalo portálů, povzdychl si. Představa, že se taková katastrofa jako když přišel jeho vlastní rod, může stávat častěji, ho děsila. Hrozba, která přicházela... Všechno spolu nejspíš alespoň úzce souviselo. Potřeboval vědět víc... Mnohem víc...

,, Vypadá to, že tvoje rasa zkoumala, proč se objevila v tomhle světě, opravdu důkladně, " ozval se za ním hlas. Ani se neotočil a lehce se pousmál.

,, Naučily tě ty dlouhé roky to přečíst? "

,, Ne, ale magie, kterou si to pomáhali zapsat, nese známky po jejich pocitech... Trochu tuším, co je tu napsané, i když to nedokážu přesně přeložit. " Kiasovo srdce poskočilo radostí, když se to dozvěděl. Dívka dokázala proniknout za tajemství těchto znaků... Možná... Ale ne, nechá to být. Něco takového by od něj bylo sobecké. Místo dalších otázek pouze poznamenal: ,, Je ti lépe. "

,, Jen trochu. A ty tu pořád zůstáváš. Našel jsi něco zajímavého? "

,, Ne, nemám ponětí, co se tu píše. "

,, Chceš moji pomoc? "

,, Co za to budu dlužit? "

,, Nemám co na práci. A ani moje odpovědi nemohly vyvážit to, že už neležím v zemi. " Mágyně si k němu klekla, když prozkoumával nápisy u paty jedné ze zdí. ,, Tohle místo skrývá víc, než se na první pohled zdá, " řekla a natáhla ruku k nápisům. Chvíli nic neříkala, a Kias jí nechtěl rušit, ale měl nezadržitelné nutkání položit další z desítek otázek, které na ní už vychrlil nebo ještě v blízké době vychrlí.

,, Máš jméno? " Od první chvíle si jedinkrát neřekli, jak se jmenují. Dívka to jeho nejspíš znala, ale on to její vědět nemohl.

,, Jméno, " zašeptala sotva znatelně. ,, Každý má jméno, tedy, alespoň u nás to tak bylo. "

,, A to tvoje zní... " Šlehla po něm těma prázdnýma očima, až ho zamrazilo. Mohla za tyhle změny jejího těla magie, nebo se tak už narodila? Bylo to v jejím světě normální? Podíval se do těch očí pořádně... Dřív byly zelené, teď už nejsou, říkal si v duchu pro sebe.

,, Cassé, " vyslovila nejistě, jako kdyby si nebyla jistá, jestli tahle vzpomínka není jen jakýsi klam. Kias si ho několikrát zkoušel vyslovit, správně protahoval poslední slabiku, ale jeho hlas si se jménem vůbec nerozuměl.

,, Radši to už neopakuj, " řekla bez náznaku zlosti. ,, Stejně to nesnáším. "

,, Já jsem Kias. "

,, To už dávno vím. Nech mě se soustředit." Znaky, na které postupně pokládala ruku, jemně zářily rudým nádechem a pak jejich záře zase ustávala. Trvalo to asi minutu či dvě, než se Cassé spojila s pocity uchovanými uvnitř všech znaků na této zdi.