Démonní píseň

Část XXV.

Pekelný pes se hnal s Kiasem pryč od středu města. Jeho podoba děsila všechny kolem, jeden či dva lidé dokonce omdleli. Mysleli si, že stvoření přišlo z portálu, aby je zabilo. Psům byli ovšem lidé kolem ukradení. Starali se jen o svého pána, který nejevil známky toho, že by nabyl vědomí.

Psi oběhli jeden z domů a zjistili, že mají zahrazenou cestu. Několik vojáků, kteří si zachovali v nastálém zmatku chladnou hlavu, se seřadilo se zaklesnutými štíty a vytvořilo hradbu na konci ulice. Jeden z nich cosi zakřičel. Psi tomu nerozuměli, ale poznali hrozbu, když stála před nimi. Jeden se otočil, ale druhý konec ulice byl přehrazený troskami domu. Černé víry vytvořené démony nahoře naštěstí pro ně pokračovaly na druhou stranu a ničily domy poblíž paláce.

Prostřední pes, ten, který nesl Kiase, výhružně zavrčel. Jeho vrčení nemělo se psem a ani žádnou jinou šelmou nic společné. Byl to příšerný zvuk, při kterém vojákům ztuhla krev v žilách. Jeden chvíli vypadal, že nechá štít s třísknutím dopadnout na zem a dá se na útěk. Jeho spolubojovník ho ale zprudka udeřil do tváře. Muž zavrávoral, ale vzdal útěk a znovu se připravil k držení hradby.

Vojáci si uvědomovali, že mají zvířata křídla. Viděli ovšem, že mají na svých zádech jednoho z démonů a že jim na něm podle jejich zuřivého očichávání jeho těla záleží. Nemohli si dovolit stoupnout do vzduchu s polomrtvým démonem na zádech. Vojáci proto připravili hradbu štítů a teď se za ní krčili, napjatě čekali, co zvířata udělají.

Psi by byli v pasti, kdyby byli obyčejnými zvířaty. Jejich spojená síla ale zavařila i Kiasovi a následně mu pomohla osvobodit Cassé. Jejich třetí oka byla věcí, se kterou si nikdo nemohl zahrávat. A tak všichni tři souhlasně zavyli a potom se kolem nich začal vytvářet kruh nemálo podobný tomu, se kterým chtěli zabít Kiase. Než pochopili jeho sílu a oblíbili si ho. Než přísahali, že mu budou sloužit do konce jejich životů.

Rozběhli se a jejich rychlost a tmavá srst z nich udělala černé šmouhy, stíny, pohybující se ladně jako loďka na klidném moři. Jejich ptačí pařáty možná nebyly perfektní pro běh, ale zbytek jejich těla fungoval dokonale. Svaly zabíraly, dodávaly jim rychlost, křídla se míhala a tlačila za sebe vzduch, popoháněla je vpřed.

Vojáci zakřičeli, aby si dodali odvahu, a jejich štíty zůstaly stát zabodnuté dolní špičkou v zemi. Jediný voják neopustil svoji pozici, a pak už tu byli pekelní psi. Prostřední, nesoucí tělo démona, se zdržoval zpátky a vyslal své dva druhy dopředu. Vojáky opředla temná magie s rudými záblesky. Zvětšila sílu dopadu, když do nich psi narazili, několik štítů se rozlomilo. Kromě toho magie několika mužům vzala dech z plic a ti se teď na zemi dusili a drásali si krky. O zbytek už se postaraly pařáty a zobáky, se kterými se divná démonní stvoření vrhla na přeživší. Pak už někteří začali prchat, ti, co se ještě mohli zvednout, ale i ti, co se už jen plazili. Prostřední pekelný pes naklonil hlavu a rozhodl se nanejvýš inteligentně zanechat vojáky naživu. Už se s nimi nemuseli otravovat, a tak se všichni rozběhli dál.

Pak jim ale cestu zastoupila lidská dívka. Nejednalo se o nikoho jiného, než o Ydu.

Cassé měla pravdu, když se obávala, že nebude schopna s Fhelisem udržet krok. Fhelisovi dva společníci poodletěli stranou a dál drancovali město. Cassé je nemohla zastavit, mohla pouze čelit démonovi – skutečnému Kiasovu bratru.

Meč, který se mu vytvořil kolem ruky, nenechal Cassé na chvíli vydechnout. Nemusel ji ani přesně zasáhnout, aby ji zranil. Stačilo se přiblížit. Kolem meče sálala zlověstná akalatská magie, která na ní zanechala už několik šrámů. Snažila se ranám vyhýbat, ale navzdory Kiasovu obdivu nebyla její levitace natolik rychlá a ovladatelná, aby na ní mohla spoléhat donekonečna. Potřebovala přenést boj ze vzduchu na zem, ale věděla, že Fhelis bude i na zemi desetkrát rychlejší, využívající křídla ke svižným odskokům.