Démonní píseň

Část XIII.

Když sešli dolů do hrobky po polorozpadlých kamenných schodech, objevili se v překvapivě velké místnosti. V jejím prostředku ležely tři sarkofágy, které bez nejmenších pochyb skrývaly ostatky démonů - a to navíc mocných. Tak to tehdy říkal Anitt. Že tohle místo nebylo zničeno, protože mělo připomínat triumf lidí nad démony. Zbytek místnosti tvořily zdi přímo pohlcené záplavou znaků a symbolů, kreseb, ale na podlaze bylo rozházeno mnoho věcí, které sem přirozeně nepatřily. Kias v nich poznal papíry a pergameny, inkoustová pera, složitě zhotovené nástroje, které neznal, a mnoho knih. Tohle místo sloužilo výzkumům.

,,Tady už by se mohlo dařit líp, " prohlásila Cassé a zapálila asi desítky svíček na vysokých železných podstavcích, které měly pomáhat s osvětlením místnosti, které už tak částečně zajišťovala díra ve stropě velikosti lidského trupu. Svíčky ozářily celou místnost a Cassé začala sbírat papíry rozházené všude kolem. Kias bez přemýšlení zamířil k sarkofágům. Něco z nich sálalo a on prostě nabral dojmu, že se jich musí dotknout.

Sarkofágy byly obyčejné a bez ozdob, zato zhotoveny z mramoru. Kias se nepozastavoval nad otázkami, které se mu vyrojily v hlavě. Kdo sarkofágy zhotovil? Kdo v nich ležel? Proč po démonech v tomto světě zůstávalo tolik? Jak s tím souvisel on? Ne, na tyto otázky bude čas, řekl si a zlehka se rukou s drápy místo nehtů dotkl mramorové desky.

Projelo jím zachvění. Třas. Poznal, že se v něm cosi objevilo. Nevěděl, jestli to uvnitř bylo vždy a teď to vystoupalo na povrch, nebo si teprve teď všiml... Nebo to teprve teď získal. Sarkofágy se k němu natahovaly, rozmazávaly se v jeho vidění. A z reality náhle nezbylo nic.

Pocit, který ho zaplavil, se rovnal úlevě. Ale zároveň ho brzy na to obemkl strach. Všechno kolem bylo temné a beze světla. Zaplavilo to všechny jeho smysly. Klid a ticho před bouří, když se předním náhle objevil démon, o něco větší než byl on sám.

Měl tmavě modrou kůži, zlatavě zbarvené rohy a černá křídla. Jeho tělo pokrývalo mnohem více znaků než Kiasovo, všechny zářily zlatě. Démon měl ohnivě rudé vlasy, tak dlouhé, že mu sahaly téměř k pasu. Byl Kiasovi až nápadně podobný.

Démon se na něj zvláštně usmál. Ten úsměv se nepodobal žádnému, který kdy viděl. Nebylo v něm vůbec nic nepřátelského, byla vněm hrdost a pýcha, ale ne taková, jakou vídal u mužů na tymperském královském dvoře. Tato pýcha existovala...

...protože existoval Kias.

Démon se na něj ještě jednou usmál a jeho hnědozelené oči se rozzářily, když řekl: ,, Vem si všechny moje naděje a nikdy na ně nezapomeň. "

Jenže to zdaleka nebylo všechno. Ne, když se iluze modrého démona rozplynula a z mlhy, která po něm zůstala, se zhmotnil někdo jiný.

Vysoký démon s širokými rameny a mohutnými svaly nyní stál naproti Kiasovi, zatímco je oba stále obklopovala zvláštní tma, kterousi Kias neuměl vysvětlit.

Jeho kůže byla stejně sytě modrá jako ta Kiasova, podobně se leskla. Dva dlouhé rohy mířící přímo vzhůru zářily jako safíry, podobně jako obrovská křídla. Množství magií vytetovaných znaků by Kias nejspíš nebyl schopný spočítat. Všechny zlatě zářily. Démon se usmíval, ale klid, který dával úsměv předešlého démona, tenhle přímo bral. Zelené oči zvědavě pokukovaly po Kiasovi z hustého rudého obočí, stejně rudého, jako krátce zastřižené vlasy roustoucí nad třetím okem.

,,Konečně tě můžu vidět takhle, " prohodil démon radostně. ,,Nemusím se k tobě dovolávat skrz to zastaralé pouto mezi tebou a naším otcem. Ještě, že z něj už mnoho nezbývá. "