Muž ve sklepě

Poznání

Stál jsem u okna v obýváku a čekal. Konečně jsem zahlédl popelářské auto, jak vjíždí do mé ulice. Lehce obtloustlý muž v oranžové reflexní vestě slezl dolů z auta a začal nakládat mé odpadky, které zahrnovaly i oba kusy věšáku na kabáty. Byl jsem rád. Ovšem když jsem zahlédl, jak vyhazuje jeden z pytlů zpátky na chodník, tak mě radost přešla. Pytel byl totiž propíchnut a ven trčel kus dřeva, což naznačovalo, že obsahoval onen věšák. Vystřelil jsem ze dveří, popadl pytel a zakřičel na odjíždějící popeláře. Když zabrzdily, tak jsem nasadil nucený úsměv a hodil jim pytel do auta. Můj úsměv mi oplatili akorát znechucenými pohledy. Rozjeli se a zvuk drcení odpadu uvnitř jejich vozidla mě znovu naplnil radostí. Sbohem věšáku.

Cítil jsem jakousi zvláštní úlevu, jako kdyby nade mnou měl ten věšák nějakou kouzelnou moc, od které jsem se právě oprostil. Když jsem zamířil zpět domů, tak jsem si uvědomil, že se usmívám. Cítil jsem se skoro šťastně. Uchopil jsem kliku a najednou jsem v ruce ucítil ostrou bolest. Otočil jsem jí dlaní vzhůru a mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem měl zapíchnutou asi deset centimetrů dlouhou dřevěnou třísku. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Vytáhl jsem jí, zahodil za sebe a vešel dovnitř.

Otočil jsem se abych zavřel dveře a všiml jsem si, že z té rány, kde ještě před chvílí byla tříska, mi teče proužek krve. Bandáže jsem měl v kuchyni na lednici. Došel jsem do kuchyně, obvázal si ruku, opřel jsem se zády o lednici a začal přemýšlet.

Přemýšlel jsem nad tím, jak rychle mi moje dobrá nálada vyprchala. A to jen kvůli nějaké třísce. Ale potom se mi do hlavy vehnala další myšlenka. Část mě, ta velmi paranoidní, iracionální, chtěla jít ven, najít tu třísku, vzít jí až za hranice města a tam jí spálit. Jenom kdyby náhodou. Skutečně jsem musel přemlouvat sám sebe abych nikam nechodil. Musel jsem si připomenout, že to byl přece jenom obyčejný věšák na kabáty. Nic víc, nic míň.

Tak jako tak jsem se nyní cítil bezpečněji, s mým novým bezpečnostním systémem. Alarmy na všech dveřích i oknech. Všude veliké samolepky upozorňující jakékoli potenciální zloděje, vetřelce a jiné nezvané hosty. Dokonce jsem prohledal každý kout domu abych se ujistil, že uvnitř nikdo není. Nikdy přece nemůžete být příliš opatrní.

I přes to jsem pořád nechápal proč by někdo vynaložil čas a úsilí na to, aby se mi sem vloupal a do rohu sklepa mi dal věšák na kabáty. Ani nic neukradl, dokonce ani s ničím nepohnul. Jenom dal do sklepa ten věšák. Tento jednoduchý fakt se mi zasekl v mysli jako se zasekne kousek popcornu v zubech. Nemohl jsem se toho zbavit.

Sklonil jsem se nad svým laptopem a pomalu usrkával z hrnku s kávou. Díky právě probíhající situaci ve světě jsem svou práci dělal z domova. Ale mně to nevadilo, možná právě naopak. Rád jsem trávil čas doma děláním takřka čehokoli. Po chvíli už jsem byl tak ponořen do práce, že jsem se nacházel v tom téměř meditačním stavu. Kódoval jsem řádek po řádku. Řádek po řádku.

Z mého uklidňujícího stavu mně vytrhlo až zazvonění telefonu. Volalo mi neznámé číslo. Natáhl jsem se pro mobil a najednou jsem zamrzl uprostřed pohybu. Něco mi říkalo abych to nezvedal, abych to položil, a to číslo zablokoval. Ten pocit jsem nevnímal a zvedl telefon.

„Brandone," řekl hlas na druhém konci. Nevím, jestli to byla otázka nebo jestli to oznamoval.

„U telefonu..."

„Volám kvůli těm poznámkám," pokračoval, „ty, co jste měl na svém prahu." Zněl mladě, byl možná ve svých dvacítkách.

„Dobře..."

„No... byl jsem to já kdo je tam nechal."

Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem ani co odpovědět.

„Podívejte, vím, že je to trochu divný. Věřte mi, vím o tom víc než kdokoli jiný. Chci jenom abyste rozuměl tomu, co se tu děje. Chci vědět, že to budete brát vážně. Dává to smysl?"