Muž ve sklepě

Příjemně strávená noc

7. Vetřelec se nebude pohybovat, dokud u vás doma budou přebývat hosté. (Hosté, kteří u vás skutečně chtějí přebývat).

*

Věšák na kabáty.

„Kde jsi?" zeptal se Mitch. Zněl jako by nespal několik nocí.

„Doma," řekl jsem, zatímco jsem se hrabal v krabici s nářadím. Můj telefon, daný na hlasitý odposlech, ležel v garáži na podlaze.

„Neviděl jsi zmeškané hovory ode mě?"

„...Jo, promiň, špatný signál."

„Podívej, Brandone," odkašlal si," potřebuji abys byl stoprocentně upřímný. Mluvil jsi s mým... mluvil jsi se sousedem?"

„...Ano."

Následovalo dlouhé, vyčerpávající ticho, než se ozvalo cvaknutí. Mitch zavěsil. Zakroutil jsem hlavou a vrátil jsem se k hledání nářadí. Teď jsem neměl čas se zabývat Mitchem, primárně jsem musel zabarikádovat dveře do sklepa. Zadruhé, musím obvolat každý kontakt v telefonu a nabídnout volný pokoj zdarma. Přemýšlel jsem a prohrabával se krabicí, když najednou jsem rukou objevil známé, hladké a dřevěné, držadlo. Vytáhl jsem z krabice kladivo. Bingo.

*

Opírám se o jednu berli, stojím před dveřmi do sklepa a zatloukávám jeden hřebík za druhým do prken a všeho ostatního co jsem našel. Na rozdíl od Paula jsem neměl materiál ani vědomosti na to si postavit dveře jako do protiatomového bunkru. Takže tahle podomácku vyrobená anti-zombie obrana bude muset stačit. Zatloukal jsem rychleji a rychleji, než jsem se dostal do toho zvláštního pocitu klidu. Skoro až meditační klid, který naplnil každý můj nádech i výdech.

Potom minu hřebík, praštím se do ukazováčku a hrozná bolest mi vystřelí do zbytku ruky. Zakleji skrze zuby a chytím si jí svou druhou rukou. Kladivo mi spadlo hlavičkou napřed na zem a zaseklo se do dřevěné podlahy. Idiote. Stupidní idiote. Ty zkurvenej idiote. Moje myšlenky vybuchli do sebekritického hluku.

Uběhlo pár vteřin a bolest trochu ustala. Moje myšlenky se uklidnily. Třikrát jsem se nadechl a vydechl, než jsem se sklonil abych sebral kladivo. V tu chvíli jsem ztuhl. Skrze škvíru pod dveřmi jsem viděl žluté světlo žárovky za nimi. V tu chvíli jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem ho nechal rozsvícené nebo ne. Ale to, že bylo zapnuté, mě netrápilo. Ne po tom, co všechno jsem viděl. Co mě trápilo byl ten temný stín za dveřmi, obalen žlutým světlem. To, a ten zvuk dýchaní.

Skoro neslyšitelné, ale nezaměnitelné. Pracný, natahovaný a chraplavý, jako prázdný sprej. Najednou se dveře malinko prohnuli dopředu, jako by o ně někdo na druhé straně silou opřel ruce. Dýchal jsem zhluboka. Pevně jsem sevřel kladivo v ruce a pomalu se narovnal. Otočím hlavu, ucho přitisknu na dveře a poslouchám. Ten vetřelec šeptal.

„Stupidní idiote," zalapal, rychle a koktavě, „zkurvenej idiote." Těžké dýchání pokračovalo, zatímco mluvil, skoro jako by to byly dva rozdílné hlasy. Opakoval mé dřívější pocity nahlas, nevynechal jedinou intruzivní myšlenku.

„Důlek v podlaze, důlek v podlaze, rozsvícené světlo? Mám ho zhasnout?" Šeptání pokračovalo. „To je dýchání? Myslím, myslím... dýchání? Dům. Věšák na kabáty. Sklep. Důlek v podlaze. Důlek-"

Už jsem slyšel dost. Ustoupil jsem kousek dozadu, napřáhl se a začal znovu zatloukávat hřebíky. Není to skutečné, řekl jsem si. Je to jen v tvé hlavě.

*

Konečně jsem zabouchl poslední hřebík do posledního prkna. Udělal jsem čtyři kroky dozadu a obdivoval můj zchátralý výtvor. Nevypadalo to hezky, ale svůj účel to splní. Moje oči reflexivně střelili po škvíře pod dveřmi. Světlo už nesvítilo, už nebylo slyšet žádné šeptání. Díky bohu.