1. Začne v nejvzdálenějším rohu vašeho sklepa. Jestli ho uvidíte, nereagujte na jeho přítomnost přehnaně. Možná se rozhodne, že odejde.
*
Probudil jsem se za zvuku deště.
Kapky se tříštily o okno mého pokoje. Jejich kousky se po něm sunuly dolů. Nesmyslný závod na konec, při němž větší kapky požíraly menší. Posadil jsem se a sledoval zavřené dveře skříně. Povzdechl jsem si, pořád unavený. Děsivé zvuky včerejší noci se mi stále ozývaly v hlavě. Zackovy výkřiky o pomoc. Sáhl jsem po berlích, ale zastavil jsem se. Voda. Malá loužička vody na okenním parapetu.
Vstal jsem a doskákal k oknu. Voda stékala z parapetu na podlahu. Otřel jsem ji rukou a malé krůpěje se mi zachytili na prstech. Přejel jsem po parapetu znovu dokud jsem nenarazil na hrbolek. Víc vody. Těsnění na okně očividně netěsnilo tak jak mělo. Další výdaj, na který jsem neměl peníze. Skvělý.
Utřel jsem si ruku do trička a otočil se, když tu náhle se mi do hlavy vehnala vzpomínka. Kapání ve sklepě. Louže vody a kousíčky vlhké hlíny v rohu sklepa. Co mělo znamenat to? Sebral jsem i druhou berli a vydal se dolů. Ještě jsem si nebyl jistý, ale měl jsem teorii.
Howieho zelený batoh ležel uprostřed obývacího pokoje. „Howie?" zeptal jsem se. Žádná odpověď. Pokrčil jsem rameny a odešel do kuchyně. Možná na dnešek odešel. Tak jako tak, moje zvědavost opět nabírala na síle. Sklep mě vítal dolů. Jen naposledy. Stál jsem tam, přemýšlel o loužích na zemi a věšáku. Uvažoval jsem.
Nikdy jsem před Paulem nezmínil ten věšák na kabáty. Samozřejmě, mohl to zaslechnout, když jsem se bavil s Mitchem, ale to se zdálo nepravděpodobné. Možná ho skutečně posedl ten muž ve sklepě. Možná jsem kompletně zešílel. Možná jsem chycen v šílenství vytvořeném Mitchem, jeho poznámkami a tím příhodně umístěným věšákem na kabáty. Ale to znělo skoro šíleněji než to, co se opravdu děje. Každopádně, potřeboval jsem prohledat sklep. Naposledy.
*
To se lehko řekne, ale těžko udělá. Nemohl jsem tam prostě vejít, kvůli té barikádě a tomu, že přímo za dveřmi stál vetřelec. Naštěstí měla ale jedna z vedlejších místností okno. Malé okno, nízko u země, kterým by se dalo jen tak tak protáhnout, ale bylo to okno. Doufám, že těch pár kilo, co jsem poslední dobou přibral mi neztíží vstup. Doufám.
Vzal jsem s sebou svůj věrný vystřelovací nůž a malou, ale výkonnou baterku. Bude tam tma, protože vypínač byl na schodech a jak už jsem zmínil, stejně tak tam byl i vetřelec. Ani náhodou jsem nechtěl jít blízko něj. Jasně, představa toho, že jsem šel znovu dolů mě nijak netěšila, ale vzhledem k pravidlům mi vetřelec neměl ublížit. Zatím.
Skrčil jsem se u okna do sklepa. Pohyb s jednou nohou byl už o něco jednodušší, ale pořád jsem potřeboval berle. Skrze okno jsem první vsunul berle. Práskli sebou o zem, když dopadli. Trochu hlasitěji, než bych chtěl. Čekal jsem. Čekal, jestli neuslyším reakci. Nic. Nohama napřed jsem se protáhl skrze okno a postavil jsem se na kraji místnosti. Místnost ne o moc větší než typický americký šatník. Byla zaplněná neotevřenými krabicemi. Proč jsem měl pro boha tolik věcí?
Sehnul jsem se a sebral své berle. Není to reálné, řekl jsem si znovu. Zapnul jsem baterku a - nesvítila.
Děláš si ze mě prdel? Baterie jsem vyměnil doslova před pěti minutami. Potřepal jsem s ní. Nic. Praštil jsem do ní rukou a konečně se s blikáním rozsvítila. Díky bohu. Začínal jsem si připadat jako charakter ze Silent Hill, včetně špatného ovládání chůze. Krása.
S baterkou mezi zuby jsem se za pomoci berlí vydal přes místnost, hlouběji do sklepa. Vzal jsem za kliku a najednou jsem zamrzl na místě. Ta stupidita toho nápadu sem znovu jít mě najednou zasáhla. Byl to opravdu tak dobrý nápad? Přes rameno jsem se podíval zpět na otevřené okno. Příjemný sluneční svit se skrz něj dostával do místnosti. Mírumilovný zvuk deště, co dopadá na hlínu. Seru na to. Otočil jsem se zpátky ke dveřím. Pořád jsem nevěděl co, ale něco mi říkalo, že ta voda ve sklepě mi zodpoví spoustu otázek. Možná všechny. Odhodlaně jsem vzal za kliku u dveří a otevřel je.
Tak dobře.
Vstoupil jsem do chodby. Bylo tam ticho. Nepřirozeně velké ticho. Jako kdyby se svět za mnou najednou rozplynul a přestal existovat. Jako kdyby samotný sklep byl svým vlastním vesmírem. Otočil jsem se doleva, světlo z baterky mezi mými zuby posvítilo na roh u schodů. Nic tam nebylo, díky bohu. Otočil jsem se doprava, ta otevřená místnost mě vítala. Chladně, jako vždy.
I před tímhle vším mě děsila. Bylo něco nepříjemného na dlouhých chodbách, které vedou do velké místnosti a po stranách mají rohy, za které nevidíte. Cokoli se tam mohlo schovávat. Čekat až vstoupíte, než to na vás skočí. Náhodné pilíře krabic tomu taky moc nepomáhali. Pomocí berlí jsem vykročil kupředu.
Stíny na zadní stěně místnosti se pohybovaly s každým krokem. Moje oči těkali sem a tam, hledali jakýkoli pohyb. Jakoukoli známku po vetřelci. Vkročil jsem do té místnosti a rychle zkontroloval všechny strany, ale nikde nic. Všechno bylo nehybné. Tak bez pohybu, že to vypadalo skoro jako pozastavený film.
Všechno pokrývala tenká vrstva prachu. Opět jsem vykročil dopředu a jednou nohou jsem omylem praštil do jedné krabice. Ta spadla na další a ta zase na další. Ty stupidní idiote.
Chvíli se ozýval jen hlasitý zvuk krabic, co padají na beton. Napjatě jsem čekal až hluk skončí. Nakonec se domino z krabic zastavilo. Vrátilo se ticho. Podíval jsem se přes rameno a posvítil do chodby za mnou, do rohu u schodů. Pořád tam nic nebylo. Dobře. Napůl jsem čekal, že tam bude stát něco strašného. Něco nepředstavitelně děsivého. Čekal jsem se zatajeným dechem. Čekal až vetřelec sejde dolů ze schodů. Ale nic se nestalo. Ani jsem neslyšel žádné dýchání. Ani jsem necítil žádný zápach spálených vlasů. Tak dobře. Otočil jsem se a pokračoval k rohu sklepa.
Klekl jsem si a pozoroval. Bylo to stejné místo, na kterém před pár dny kapala ta voda. Teď bylo suché. Podíval jsem se nahoru. Jen růžové zateplení a trubky. Možná to byl vážně jen chvilkový únik. Možná jsem se vrátil znovu až sem a pro nic. Už jsem chtěl vstát, když tu něco zaujmulo mou pozornost. Prach. Nebo spíš, to že zde nebyl. Místo bez prachu v rohu na stěně, co tvořilo perfektní čtverec. Asi metr na metr. Naklonil jsem se k tomu a přimhouřil oči.
Na krajích byly jako vlasy široké mezírky, viditelné pouze ze správného úhlu. Tenká linka, co tvořila onen čtverec. Jako kdyby tam někdo ten čtverec vytvořil laserem. Skoro reflexivně jsem na něj rukou zatlačil. Panel se nepatrně zasunul za zvuku lehkého kliknutí. Potom se vysunul dopředu a ke straně. Odhalil průchod. Průchod, který byl velký tak akorát aby se jím dalo prolézt. Podíval jsem se přes rameno a znovu posvítil na vstup do sklepa. Pořád nic. Otočil jsem se a přikrčil ještě víc.
Vstup, který se zrovna otevřel, vedl do jakéhosi tunelu. Dlouhý rovný tunel vykopaný do hlíny, který byl držen pohromadě dřevěnými podpěrami. Ne úplně bezpečné, abych to řekl hezky. Táhl se asi šest metrů a vedl do prudké zatáčky vpravo. Prudké zatáčky přímo směrem k Paulovu domu. Tunel, co propojoval naše sklepy. Skoro jsem ani nepochopil to co jsem zrovna viděl.
Najednou se zapnulo světlo ve sklepě. Moje oči se instinktivně zavřeli při náhlém světle. Rychle jsem se otočil a otevřel oči. Stále nic. Čas odejít. Podepřel jsem se berlemi, vstal jsem a vydal se na cestu pryč. Světlo se zase zhasnulo. Temnota. Na to seru. Přidal jsem do kroku a rychle vstoupil zpět do boční místnosti. Zabouchl jsem za sebou dveře a zamkl je. Zhluboka jsem se nadechl a odstoupil od dveří. Otočil jsem se a otevřeným okýnkem jsem prohodil své berle. Natáhl jsem se do něj a protlačil se skrz. Odplazil jsem se o kousek dál a zády si lehl na mokrý trávník. Svoboda. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval šedou oblohu nade mnou. Kapky deště mi dopadaly na tvář.
Najednou mi zavibroval telefon. Podíval jsem se. Jeden zmeškaný hovor od neznámého čísla. Také jsem měl jednu hlasovou zprávu. Spustil jsem jí a přidržel telefon u ucha. „Ahoj Brandone, tady Paul. Já... rád bych ti něco řekl. Zavolej mi až budeš moct. Nebyl jsem vůči tobě úplně transparentní."
No nepovídej.
ČTEŠ
Muž ve sklepě
TerrorNový dům. Nová práce. Nové město. Příjemné sousedství, plné mile vypadajících lidí a všude klid. Je to nádherné místo, kde se dá snadno zapomenout. Není přece nic co by mohlo narušit tento ideální start na nový život. Dokud se neobjevil ten papír se...