Muž ve sklepě

Více otázek než odpovědí

V tuto chvíli jsem porušil už všechna pravidla.

1. Začne v nejvzdálenějším rohu vašeho sklepa. Jestli ho uvidíte, nereagujte na jeho přítomnost přehnaně. Možná se rozhodne, že odejde.

To, že jsem ho rozlomil vejpůl a hodil do popelnice se pravděpodobně počítá jako přehnaná reakce.

2. Jestliže se vetřelec rozhodne zůstat, tak udělá každý týden jeden krok blíž.

Podle mých kalkulací se k mé ložnici dostane do 264 dní. Možná i dříve, protože se mi zdá, že se pohybuje rychleji.

3. Nesnažte se s ním komunikovat, ubližovat mu nebo do této situace zahrnovat jakoukoli třetí stranu.

Rozlomil jsem ho a vyhodil.

4. Jakékoliv porušení pravidla tři vyústí v několik rychlých kroků vpřed. (Počet a rychlost záleží na míře porušení zmíněného pravidla).

To by vysvětlovalo, proč je už uprostřed sklepa.

5. Zabarikádování dveří do sklepa je povoleno. Zpomalí ho to, ale tento proces bude velmi hlasitý. (Obtížný spánek).

Možná to udělám až přijde čas. Špunty do uší pomůžou.

6. Pro jiné bude tento vetřelec vypadat jako manekýn, gumový panák nebo jako věšák na kabáty. NIKOHO nepouštějte blízko něj.

O tomhle teď ani nechci přemýšlet.

7. Vetřelec se nebude pohybovat, dokud u vás doma budou přebývat hosté. (Hosté, kteří u vás skutečně chtějí přebývat). Jednou u mě přespával kamarád skoro tři měsíce a vetřelec se nepohnul ani o centimetr.

Nemám žádné kamarády. Už ne.

8. Můžete opustit dům, ale NIKDY nesmíte spát kdekoli jinde. NIKDY si nesmíte plánovat stěhování do jiného domu. (Nesmíte ani prohlížet inzeráty nemovitostí na internetu atd.). Důležitost tohoto pravidla nesmí být brána na lehkou váhu.

Dobrá. Odteď budu dodržovat všechna pravidla, dokud mě nenapadne něco lepšího.

*

Uběhli dvě noci beze spánku, než jsem znovu získal odvahu na to jít dolů. Potřeboval jsem svůj telefon. Dole ve sklepě, za chodbou, uprostřed té otevřené místnosti, stál věšák na kabáty. Můj telefon ležel na zemi hned za ním. Postupoval jsem dopředu a odvracel od něj oči. Je to jen věšák. Nic víc, nic míň.

Vklouzl jsem do místnosti a postupoval dál se zády u zdi. Začal jsem si prohlížet věšák, ale hned jsem toho začal litovat. Byl probodán hřebíky a omotán dráty jako by to byly hadi, kteří se stahují kolem své oběti. Jestli byl ten věšák jen jakési alter ego, jak tedy vypadal ten skutečný vetřelec? Myslí mi proběhl obraz. Obraz vyzáblého muže s velkým karnevalovým úsměvem, který drží pohromadě díky hřebíkům a drátům. Děsivé. Oklepal jsem se, vykročil kupředu, sebral telefon a co nejrychleji jsem se vydal po schodech nahoru. Skoro jsem cítil, jak mě pronásledují nějaké ruce. Natahující se ruce, které se mě zoufale snaží stáhnout zpět do temnoty. Přibližující se blíže a blíže k mým kotníkům, zatímco jsem vybíhal schody. Vyběhl jsem nahoru a zabouchl za sebou dveře. Opřel jsem se o ně zády a pomalu se sklouzl na podlahu.

Znovu jsem si připomínal, že je to jen věšák na kabáty. Ale ty slova pro mě už nic neznamenali. Jako když rodič říká dítěti, že se není čeho bát. Že se pod tou postelí nic neschovává. Ale není to to monstrum s velkými tesáky. Není to ani bubák. Je to pocit. Zvláštní pocit uvnitř vás, se kterým se nemůžete smířit, protože ani nevíte co to je. Místo toho děláte, že neexistuje. Ta ohavná a vágní povinnost, kterou odsouváte dál a dál. Neustále se skrývající těsně mimo zrak, v periferním vidění. Někdy to dokonce i zahlédnete, jak se to schovává za rohem. Jdete se podívat, ale nic tam není. Tak nad tím jen pokrčíte rameny a vrátíte se ke svému telefonu, svému počítači, své lahvi.